Foto Sven Mandel (CC-BY-SA-4.0)
Po volebním debaklu ve víkendových volbách v Hesensku oznámila německá kancléřka Angela Merkelová, že se na prosincovém sněmu CDU nebude znovu ucházet o předsednický post. V křesle kancléřky chce zůstat až do spolkových voleb v roce 2021, potom se hodlá se všemi politickými úřady rozloučit. Její odpůrci z různých politických směrů i někteří komentátoři, kteří v posledním desetiletí při každé příležitosti prorokovali kancléřčin brzký politický konec, tak konečně mohou se zadostiučiněním prohlásit, že se tentokrát nemýlili. Co však znamená tento konec jedné éry pro CDU, ostatní německé strany a budoucnost Evropy?
Jen odchodem se problémy nevyřeší
Když se Merkelová v roce 2000 stala předsedkyní CDU, odvysílala německá televize první sérii reality show Big Brother, Michael Schumacher poprvé vyhrál formuli 1, George W. Bush těsně zvítězil v prezidentské volbě v USA a dnešní rakouský kancléř Sebastian Kurz oslavil své třinácté narozeniny. Postupné odcházení politické matadorky Merkelové je víc než jen uznáním toho, že po osmnácti letech v čele strany je čas přenechat otěže jiným. Nejhorší volební výsledek v Hesensku za poslední půlstoletí, nedávný debakl sesterské CSU v Bavorsku a také výrazný propad v celonárodních volebních průzkumech vysílají do Berlína jasné signály o nespokojenosti voličů s politikou velké koalice. Že se je Merkelová nesnažila ignorovat, barvit narůžovo a „vysedět“ v předsednickém křesle, svědčí o tom, že ani po dvanácti letech v čele státu u ní lpění na moci nezvítězilo nad zdravým politickým úsudkem a odpovědností za osud strany, s níž spojila svou politickou biografii. „Vždy jsem si přála a dávala za cíl nosit své státní a stranické úřady s důstojností a jednoho dne je také s důstojností opustit,“ pronesla Merkelová na tiskové konferenci, kde oznámila svůj odchod. To se jí podařilo způsobem, který budiž většině českým politiků vzorem.
Odchod Merkelové je špatnou zprávou pro Evropu – německá kancléřka důrazem na hodnoty liberální demokracie, politickou slušnost a konsenzus tvořila hráz proti národnímu egoismu různých nacionalistických a populistických spodních proudů.
Jen samotný odchod Merkelové však neřeší problémy, ve kterých se CDU potácí. Její neúspěch u voličů je z velké části připisován na vrub velké koalici se sociálními demokraty. Dlouhým společným vládnutím se k sobě obě velké strany přiblížily natolik, že je jejich politika pro voliče jen těžko rozlišitelná. Mnohým proto odstoupení Merkelové pouze z předsednické funkce nestačí – podle nich by měla složit také úřad kancléřky. Názor, že předsednictví nejsilnější strany a kancléřský post k sobě neoddělitelně patří, až dosud zastávala i samotná Merkelová – když kancléř Gerhard Schröder v roce 2004 odevzdal předsednictví strany, mluvila coby jeho politická konkurentka o obrovské ztrátě autority a začátku konce jeho vlády. O rok a půl později Schröder skutečně skončil a Merkelová se stala kancléřkou. Dnes není vůbec jisté, zda se ona sama udrží v kancléřském křesle až do roku 2021. Předčasné volby nebo nové složení vládní koalice patří k realistickým scénářům následujících měsíců v Německu.
CDU hledá vedení
Otázkou je také to, koho si volebními neúspěchy zmítaná, byť stále nejsilnější německá strana zvolí do svého čela. Zájem o tento úřad vzápětí projevili hned tři kandidáti: bývalý předseda parlamentní frakce CDU Friedrich Merz, současná generální tajemnice strany Annegret Krampová-Karrenbauerová a ministr zdravotnictví Jens Spahn. Dalším pravděpodobným kandidátem je ministerský předseda Severního Porýní-Vestfálska Armin Laschet. Otevřená soutěž o předsednictví je pro stranu zatím jen málo probádaný terén – teprve dvakrát v její historii o křeslo usiloval víc než jeden kandidát.
Hledání předsedy představuje pro dnes poměrně bezbarvě působící stranu příležitost odpovědět si na otázku, jaké postoje bude nadále zastávat a jestli chce spíše bojovat o hlasy národně konzervativních voličů, kteří jí utíkají k AfD, nebo těch liberálních a ekologicky smýšlejících, kteří začali podporovat Zelené. Krampová-Karrenbauerová a Laschet jsou postojově blízcí Merkelové a pravděpodobně by v křesťansko-demokratické straně zachovali silnější sociální a ekologický rozměr, který jí kancléřka vtiskla. Spahn a Merz se naopak profilují jako konzervativní a ekonomicky liberální politici. Merz od svého odchodu ze stranické vysoké politiky působí ve vysokých patrech různých koncernů a správních a dozorčích radách bank a pojišťoven. Je zastáncem snižování daní pro bohaté, škrtů v sociální sféře, atomové energie nebo kulturní asimilace migrantů do „dominující německé kultury“. Své postoje shrnul mimo jiné v knize s názvem Mehr Kapitalismus wagen – Wege zu einer gerechten Gesellschaft (Více kapitalismu. Cesty ke spravedlivé společnosti.) Je tak zřejmé, že Merz by byl opakem všeho, co symbolizuje CDU Angely Merkelové – ať už se jedná o sociální témata, jadernou energii nebo charakter německé společnosti.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Výzva pro ostatní strany
Nejen CDU, ale také ostatní německé strany staví odchod Merkelové před nové výzvy. SPD, která je v současnosti v ještě větším propadu než CDU, by se mohla především proti konzervativnějšímu předsedovi vymezit snáze než proti Merkelové, o které se občas žertuje, že je vlastně nejúspěšnější sociálnědemokratickou kancléřkou. Strana by se tak mohla opět stát alternativou pro ty, kteří chtějí více sociální spravedlnosti, ale program CDU je pro ně příliš pravicový a politika Zelených příliš liberální. Pokud CDU zvolí kurz více doprava, stane se diskutovaná alternativa v podobě černo-zelené vládní koalice výrazně méně pravděpodobnou, takže by Zeleným zbývala jen varianta vládnutí s SPD, která by však musela výrazně posílit. Zajímavé bude i to, jak pozvolný odchod Merkelové ovlivní Alternativu pro Německo (AfD) – stranu, jejímž stěžejním (a téměř jediným) programovým bodem se stalo heslo „Merkelová musí pryč“ (Merkel muss weg).
Politické dny Angely Merkelové jsou pomalu sečteny – je jen otázkou času, jak dlouho se udrží na postu kancléřky mezi mlýnskými kameny konzervativců ve vlastní straně, koaliční SPD zmítané ztrátou voličské podpory, antievropským xenofobním populismem AfD a progresivním liberalismem Zelených. Její odchod je špatnou zprávou pro Evropu – německá kancléřka důrazem na hodnoty liberální demokracie, politickou slušnost a konsenzus tvořila hráz proti národnímu egoismu různých nacionalistických a populistických spodních proudů. Paradoxně tak loučení předsedkyně konzervativní křesťansko-demokratické strany budou oplakávat spíše liberálně a levicově smýšlející Němci a Evropané, zatímco oslavovat bude převážně krajní pravice. Ultrapravičáci k tomu ostatně mají dobrý důvod, neboť v současném Německu ani Evropě se zatím nerýsuje nikdo, kdo by politický odkaz Merkelové dokázal důstojně uchopit a zároveň zasypat příkopy ve společnosti, která se po ekonomické i identitární stránce stále více rozpadá do těžko přemostitelných břehů. Politické nástupce Merkelové čekají složité časy.
Autorka je politoložka a socioložka.