Vítězstvím Nikola Pašinjana v prosincových předčasných volbách byla úspěšně zakončena půl roku trvající „sametová revoluce“ v Arménii. Události tohoto roku představují nový druh revoluce v postsovětském prostoru. Jiná byla ve svém nenásilném průběhu, dlouhém trvání, důrazu na konsenzus a v tom, že se udála v rámci ústavních pořádků. Je to také revoluce, která není vysloveně prozápadní. Její kořeny jsou spíše v domácích politických a socioekonomických problémech a odehrála se v zemi, která zůstává tradičním ruským spojencem. I díky tomu týdeník The Economist zvolil Arménii zemí roku 2018.
Aliance Můj krok, tvořena bývalými Pašinjanovy spolustraníky a vůdci revolučních protestů, získala více než sedmdesát procent hlasů. Do parlamentu se dostala společně se stranou Prosperující Arménie oligarchy Carukjana a třetí Světlou Arménií, Pašinjanovým spojencem. Donedávna vládnoucí Republikánská strana nedosáhla na pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu. Podle zahraničních pozorovatelů byly prosincové volby jedny z nejsvobodnějších a nejférovějších v historii země.
Čtyři požadavky
Doposud nepředstavitelná změna započala v Arménii v dubnu letošního roku. Do té doby vládnoucí Serž Sarksjan, který se dostal k moci kontroverzně v roce 2008 a vládl autoritativnímu a militarizovanému režimu, se rozhodl prodloužit svoji vládu změnou ústavy.
Tento krok vyvolal rozsáhlé demonstrace vedené politikem a bývalým novinářem Nikolem Pašinjanem. Překvapivě dobře vedené a nenásilné protesty dohnaly Sarksjana k rezignaci a vyústily ve zvolení Pašinjana premiérem. V parlamentu, ovládaném stále republikány, se mu během následujícího půlroku podařilo prosadit některé slibované reformy či propuštění politických vězňů. Velmi pozitivní ohlas měly zejména zásahy proti korupci oligarchů minulého režimu.
Arménská sametová revoluce nebyla ani prozápadní, ani proruská. Byla vedena zejména domácími politickými a socioekonomickými tématy.
Pašinjan nicméně nespěchal s novými volbami. Aliance Můj krok stále vypadala příliš slabě na zisk potřebné většiny v parlamentu. Vše změnily zářijové komunální volby v hlavním městě Jerevanu. Kandidát aliance získal 81 procent hlasů a nový premiér začal prosazovat předčasné parlamentní volby. To vyvolalo další politickou krizi, nové protesty a odstoupení premiéra. Pašinjanův riskantní krok byl ale nakonec úspěšný a 9. prosince ve volbách zvítězil.
Tím byly naplněny všechny čtyři požadavky revoluce: rezignace bývalého vládce Sarksjana, zvolení nového premiéra, nové volební zákony a předčasné volby.
Trochu jiné volby
Volební místnosti lemovaly plakáty s obrázky dětí a nápisy „Neprodávej svůj hlas. Neprodávej moji budoucnost.“ Kupčení s hlasy bývalo velkým problémem v éře republikánů, jeden hlas se v chudé Arménii prodával za zhruba 450 korun. Pašinjanovy volební reformy ale mimo jiné kriminalizovaly kupčení s hlasy.
Volební místnosti byly nyní vybaveny kamerami a čtečkami otisků prstů. Ty také symbolizovaly ponižující porážku Republikánské strany. Bývalý nejmocnější muž a symbol arménské vlády Serž Sarksjan se na videu z volební místnosti, zveřejněném rádiem Svobodná Evropa, marně snaží načíst svůj otisk prstu. „Zařízení ho nemůže rozpoznat, protože jeho prsty jsou krvavé,“ píše jeden z komentujících v referenci na násilné politiky Sarksjanova režimu.
Trochu jiná revoluce
To, co v Arménii v tomto roce proběhlo, nemá v postsocialistickém táboře obdoby. Arménská sametová revoluce je jiná tím, že započala skutečně odspodu a má kořeny v boji za ekonomickou, sociální a politickou spravedlnost. Nenásilný průběh, dlouhé trvání a Pašinjanovo neúnavné úsilí o budování konsenzu v rámci institucí, raději než mimo ně, byly základem úspěchu.
Jak píše profesorka politologie a mezinárodních vztahů Anna Ohanjan, arménská revoluce se inspirovala spíše revolucemi v latinskoamerických státech v osmdesátých letech než takzvanými barevnými revolucemi, které se odehrály v postsocialistických zemích.
Barevné revoluce proběhly v letech 2000–2005 v zanikající Jugoslávii, na Ukrajině, v Gruzii a Kyrgyzstánu. Tyto revoluce byly nečekané, vedené hlavně prozápadními elitami beze snahy o budování širokého konsenzu a podporované zvenčí Evropskou unií a Spojenými státy. V případě Gruzie Michail Saakašvili svrhl starý režim a ocitl se v parlamentu, který bez váhání umožnil ústavní dodatky a represivní politiky. Gruzínská růžová revoluce bývá přezdívána „revolucí bez revolucionářů“. Na Ukrajině a v Srbsku revoluce zase způsobily paralýzu, která později umožnila neliberálním silám získat moc.
Hnutí, které vedlo revoluční protesty v Arménii, bylo tvořené především aktivisty a občanskou společností. Posledních několik let probíhaly pravidelné protesty soustředěné okolo lidských práv, cen energií, životního prostředí či pracovních podmínek, všeobecně okolo minimálně politických témat. Když začalo být jasné, že po změně ústavy zvolí parlament Sarksjana znovu nejmocnějším mužem země, již existovala ozkoušená a efektivní struktura, která dokázala rychle mobilizovat masivní akci občanské neposlušnosti.
Strategie dubnové revoluce se ale odlišovala od předchozích protestů. Pašinjanova strana Občanská smlouva se netají tím, že za lídrem stál tým, který revoluční strategii vymýšlel. V nenásilné strategii se inspirovali Nelsonem Mandelou či Gándhím. Podobně jako indický revolucionář šel Pašinjan pěšky skoro dvě stě kilometrů z druhého největšího města Gjumri do Jerevanu a po cestě přesvědčoval lidi o důležitosti revoluce. Zde se také zrodil název jeho koalice Můj krok.
„Není populista, je populární,“ píše o Pašinjanovi Guardian. Charisma, budování shody, neúnavné debaty a image revolucionáře úspěchu hodně napomohly.
Budoucnost není tak sametová
Volby, zdá se, ukončily turbulentní období protestů a politické krize, nyní ale čekají hnutí složité reformy a uspokojení nesourodých podporovatelů.
První problémy se projevily již v průběhu roku zejména okolo LGBT práv a ekologických hnutí. Ve vyhroceném případě zlatého dolu u Jermuku se proti sobě postavili ekologičtí aktivisté a zástupci turismu proti horníkům připravovaného dolu u lázeňského města. Pašinjanovým problémem je, že podhoubí protestů v Jerevanu představovala mimo jiné ekologická hnutí, která očekávají uspokojení všech svých požadavků. Premiér Pašinjan ale již není jen aktivista a musí se potýkat i s přetrvávající mírou chudoby, která podle některých měřítek zasahuje až třicet procent populace, nedostatkem pracovních míst a nízkými investicemi. Většina arménské společnosti bude novou vládu podporovat jen pokud to povede ke zlepšení jejich socioekonomické situace a zahraniční investice do těžby jsou jednou z cest.
Ekonomický růst a snižování chudoby jsou zapeklitým problémem. Arménie zůstává „obklíčená“ uzavřenými hranicemi nejen s nepřátelským Ázerbájdžánem, ale i s jeho spojencem Tureckem. Potýká se také s odlivem pracovní síly a korupcí. Jedním krokem ke zlepšení je reforma soukromého sektoru a tvrdý zásah proti korupci oligarchů navázaných na minulý režim.
Západní země jsou velice zdrženlivé v podpoře nového režimu, zejména pro přetrvávající spojenectví s Ruskem. Kvůli tomu vláda musí spoléhat na příjmy z domácího byznysu, který je ovládán starou oligarchickou elitou.
Další kontroverzí byly útoky na LGBT aktivisty, diskriminační zákony předkládané v parlamentu a na poslední chvíli zrušená LGBT konference v Jerevanu. Tyto události byly součástí předvolební strategie a staví Pašinjana do složité pozice. Podobně jako v případě ekologických hnutí tvořili LGBT aktivisté páteř revoluce, byť spíše tichou. Většina arménské společnosti je ale silně věřící a kulturně konzervativní a LGBT práva jsou ožehavým tématem.
Limity ruské moci
Pravděpodobně nejpozoruhodnější je ale fakt, že tato revoluce proběhla v zemi, která je tradičním ruským spojencem. Moskva je garantem arménské bezpečnosti, má v zemi strategickou vojenskou základnu a její vojáci hlídají hranici s Tureckem. Z Ruska putuje také velká vojenská pomoc. Země je členem Ruskem vedených mezinárodních organizací – Eurasijského ekonomického svazu a Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. V neposlední řadě je arménská ekonomika do velké míry provázaná s ruskou.
Z těchto důvodů mnozí sledovali probíhající revoluci s velkým napětím. Moskva v minulosti reagovala na změnu orientace zemí v jejím „blízkém zahraničí“ velmi těžkopádně a nelibě. Taková reakce na barevné revoluce v Gruzii a na Ukrajině obrátila tyto země proti Rusku.
Pašinjan a členové jeho hnutí byli v minulosti navíc k alianci s Ruskem skeptičtí a jejich liberální politické postoje je směřují spíše k Západu. V rámci protestů ale ujišťovali, že se nechystají změnit arménskou zahraničněpolitickou orientaci ani spojenectví s Ruskem. Moskva se také poučila z minulých přešlapů a neinterferovala do revolučních procesů. Již v průběhu protestů Pašinjan a jeho kolegové vyjednávali na ruské ambasádě v Jerevanu. Pašinjan se pak v průběhu roku několikrát setkal s Putinem. Rusko, zdá se, dalo vůdcům protestů tichý souhlas k převratu.
Nejlépe ruské rozpaky ohledně arménské revoluce vystihuje mem, který tou dobou koloval na Twitteru. V něm se konzervativní prokremelský novinář Dmitrij Kiseljov ptá Putina: „Já to nechápu – jsou Arméni už banderovci, nebo ještě ne?“ V ruské propagandě jsou jako banderovci hanlivě přezdívání ukrajinští nacionalisté a prozápadní elity.
Ze všeho nejdůležitější je ale fakt, že Moskva pochopila, že tlak na vládnoucí režim a na řešení četných problémů v Arménii je příliš silný, a nechala loajální Sarksjanovu vládu padnout. Toto je možná nejvýraznější znak nového typu revoluce v postsovětském prostoru. Tento průběh událostí může signalizovat možné limity kontroly Ruska nad jeho spojenci. Rusko se dlouhodobě snaží vložit do existujících vnitropolitických problémů v zemích, které vnímá jako svoji sféru vlivu. Skrze amplifikaci těchto problémů pak kontroluje jejich směřování. Arménská revoluce ale naznačuje, že pokud existuje tlak na řešení těchto problémů, Rusko je nuceno se buď povolit, nebo riskovat protiruskou odezvu.
Není to prozápadní revoluce
Arménská sametová revoluce nebyla ani prozápadní, ani proruská. Byla vedena zejména domácími politickými a socioekonomickými tématy. Alespoň hodnotově má ale nová arménská vláda blíže k západoevropským zemím. Někteří vůdci revoluce zmiňovali, že neusilují o západní podporu spojenou s ekonomickou dominancí a že reformy zvládnou sami. Pravda ale je, že reformy půjdou jen velmi těžko bez vnější podpory a arménská ekonomika nutně potřebuje vnější impulz.
Pašinjan se vydal na červnový summit NATO, kde se potkal s většinou západních lídrů a přesvědčoval je o tom, že Arménie je nyní demokracie hodná podpory. „Po revoluci zaznělo mnoho gratulací a podpory, ale nepřišla žádná změna politiky. Upřímně, sdělil jsem našim partnerům, že to není zcela srozumitelné a přijatelné (…), že očekáváme konkrétní a větší pomoc,“ zmínil po setkání Pašinjan.
Větší podpora může přijít nyní, po úspěšných volbách, ale stále lze očekávat spíše opatrnost. Arménskou skepsi vůči podpoře ze strany Západu ještě umocnila říjnová návštěva kontroverzního Trumpova poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona. Ten se snažil Arménii nešikovně přesvědčit, aby se připojila k bojkotu Íránu. Arménie je ale na obchodu s Íránem životně závislá. Bolton také zmínil, že by se země měla orientovat spíše na Ázerbájdžán. Ten je ale naopak považován za úhlavního nepřítele v konfliktu o Náhorní Karabach.
Úspěch nového typu revoluce v Arménii nyní závisí na úspěšné implementaci reforem a na dodržení nepsané smlouvy s většinou Arménů, že dojde ke zlepšení jejich socioekonomické situace. Pašinjan bude muset ale navigovat velmi tenkou linii mezi konzervativní většinou a progresivními aktivisty, kteří mu k převratu dopomohli. Nová vláda navíc potřebuje k úspěchu podporu Západu. Je otázkou, zda mají západní země kapacitu k podpoře demokratického hnutí v době, kdy v jeho vlastních řadách sílí autoritářské tendence. Budou muset zároveň navigovat podobně tenkou linii vůči Moskvě, která Arménii vnímá jako svoji sféru vlivu. Výsledek této politické hry nicméně rozhodne o osudu nového typu revoluce v postsovětských zemích.
Autor je reportér kanálu Voxpot a výzkumný pracovník organizace Stratpol.