Foto FX
Před hudebním klubem se uprostřed noci ozývají výstřely, za svištění brzd se kolem prožene postava známého basketbalisty. Vsedě. Několik lidí postávajících okolo něco vymrští do vzduchu. Noční Atlantou projíždí neviditelné auto…
„Nechoď do kuchyně, je tam aligátor.“ Věta, která padne jen pár minut před tím, než se zvědaví sousedé Earnova strýce, rozrušení policejním autem před jeho domem, zadívají na dveře otevřené dokořán. Místo strýce z nich vychází ve zpomaleném záběru čtyřnohý plaz…
Policejní stanice plná zadržených. Všichni jsou Afroameričané. Když jejich hovor přeruší výprask, který dostává muž s duševní poruchou od bílého policisty, všichni se dívají jinam…
Tyhle vtipné, podivné i smutné obrazy nám Atlanta nasadila do hlavy už během prvních dvou sezon. Seriál Donalda Glovera a jeho bratra Stephena přinesl řadu scén, momentů a replik, které jsme nikdy dřív neviděli a které se v naší popkulturní paměti mohly usadit jako memy vyjadřující podivnost současné afroamerické životní zkušenosti. Earn vytahující peněženku z kapsy své bundy, kterou v kocovině hledal celý den. Našel ji na těle člověka právě zastřeleného policií. Černošský Justin Bieber. Afroamerický teenager, který tvrdí, že je trans, a identifikuje se jako pětatřicetiletý běloch z Colorada. A samozřejmě Teddy Perkins, Podivný mužík s voskovou pletí stárnoucího Michaela Jacksona žijící ve vile, kam si Darius přijede vyzvednout piano, ale odjede s prázdnou.
Odvaha a nekompromisnost, kombinované s gloverovskou hravostí a smyslem pro surreálný humor, se kterým seriál zpracovává téma nerovnosti, dnes téměř nemají srovnání.
Atlantě se už během prvních epizod povedlo vzbudit divácký neklid a snahu tuto komedii, kterou někteří z tvůrčího týmu za komedii nepovažují, k něčemu přirovnat. Nejvíc se ujalo „Twin Peaks, ale o rapperech“, což novinářům předhodil sám Donald Glover. Žádná paralela ale ve skutečnosti nefungovala. To, co se bratrům Gloverovým podařilo stvořit, bylo nové. Pocit cizince ve vlastní zemi, člověka, který je na ulici vnímán jako potenciální zloděj, nás Gloverovi nechávají zakusit prostřednictvím Earna, dvacátníka z Atlanty, který nezvládl studia na Princetonu a po návratu do rodného města zkouší dělat manažera bratranci Alfredovi, jemuž právě vyšel úspěšný rapový track. Následovaly dvě sezony seriálu, ve kterém se postavy bloumající životní krizí, navíc extrémně umocněnou jejich černošským původem, pomalu posouvají do další životní fáze.
Zatímco v mileniálských seriálech typu Girls se dvacátnická krize spojovala s hledáním vlastní identity v milostných vztazích a kreativních zaměstnáních a tíživost plynula především z nenaplnění touhy být tou nejlepší verzí sebe sama, existenciální nejistota černošských dvacátníků z Atlanty byla ohraničená pastmi závislostí, duševních poruch, nezaměstnanosti a vězení. Když Earn s Alfredem pomalu zjišťují, že to mohou být oni, koho se hudební byznys rozhodne přijmout a vytěžit, město kolem nich zůstává plné lidí s daleko většími problémy, z nichž někteří po sobě střílejí i v drive-in restauraci. Z Alfreda se stává rapper Paper Boi, se kterým se fanoušci na ulici zdraví, ale nebrání jim to v tom ho okrást. K Earnovi se mezitím bílí číšníci v restauracích nepřestávají chovat jako k někomu, kdo nemá na zaplacení. Surreálnost epizod pak vytváří dojem, že seriálová Atlanta je jakýmsi paralelním, nadreálným městem, které vzniklo proto, abychom mohli spatřit podivnost reality skutečného hlavního města Georgie.
Ze stoky ke hvězdám
V momentě, kdy jsme tenhle vesmír poznali dostatečně, se seriál rozhodl přesunout do Evropy. Ve třetí sezoně odjíždí na turné s Alfredem aka Paper Boiem, kterého chtějí vidět ve všech metropolích Evropy, nejenom Earn, ale i sidekick Darius a Earnova bývalá přítelkyně a matka jeho dcery Vanessa. Třetí sezona tak připomíná známé rapové klišé – album, které v diskografii rappera přichází ve chvíli, kdy už je slavný natolik, že může cestovat mimo rodnou zemi. Paper Boi se dostal na vrchol a spolu s ním trochu ironicky i samotný seriál. Po dvou sezonách patřil k těm kritiky i fanoušky nejoceňovanějším. „Atlanta může být Atlanta kdekoliv,“ komentuje to Doreen St. Félix v časopisu New Yorker.
A skutečně, i mimo hranice sluncem spalovaného a dálničními uzly protkaného města si seriál režírovaný empatickým vizuálním stylistou Hiro Muraiem bez potíží zachovává svoji DNA. Toto „konceptuální album“, jak novou sezonu nazývá režisér, ovšem není dílem někoho, koho setkání s cizinou kompletně promění. Seriál pokračuje v tom, co dělá od začátku – ve zjevování světa tak, jak se běžně neukazuje. Alespoň těm, kteří si díky své privilegovanosti rasismus prostě neuvědomují. To „svoje“ si nacházejí i v Evropě. Současně nás seriál nechává trávit čas s oblíbenými postavami, které v době, kdy nemusí myslet na peníze a mají si užívat na cestách, paradoxně zjišťují, že jejich životy nejsou o moc lepší. Nejde jen o stará, přivezená traumata, ale i o samotný úspěch Alfreda coby Paper Boie a způsoby, jakým komerční úspěch Afroameričana zavedené struktury automaticky využívají ke svému prospěchu. „Dává smysl, že odysseovskou figurou Atlanty je rapper: který jiný druh současného umělce tolik reprezentuje průnik autenticity a show, dobrovolné komodifikace sebe sama a vzdoru vůči ní?“ píše St. Félix.
Kletba bělošství
Než se ale vůbec do Evropy dostaneme, dává nám Atlanta na srozuměnou, že třetí sezona bude také o bělošství – konceptu, který nemusí tolik souviset s barvou kůže jako spíš s mírou privilegovanosti. Celkem čtyři z deseti epizod se odehrávají zcela mimo vesmír nejen Atlanty, ale i evropského turné. Postavy seriálu se v nich vůbec nevyskytují, díly se odehrávají jinde a jindy a všechny se vztahují k tématu bělošské ignorance nerovnosti, kterou „bílí“ nastolili a udržují, ale tváří se jakoby nic. Každá epizoda má trochu jiný tón. Ta úvodní nás po prologu dvou rybářů o jezeře, kterým bílí zatopili černošskou komunitu, uvádí do hrůznosti reality příběhem chlapce jménem Loquareeous. Ten je za trest za banální prohřešek ve škole umístěn sociálními službami do náhradní pěstounské rodiny. V momentě, kdy se ukáže, že jeho dvě nové bělošské matky nedokáží vytvořit několika černošským dětem svěřeným do péče domov, v něm můžeme poznat seriálovou verzi Devontea Harta, chlapce z amerického Portlandu zachyceného v objetí s policistou na slavné fotce, kterou byla veřejnost později nucena reinterpretovat – poté, co Devonteovy náhradní matky naložily svěřené děti do auta, s nímž úmyslně sjely z útesu. Zatímco tělo skutečného Devontea se po této kombinované vraždě a sebevraždě nikdy nenašlo, jeho seriálovou verzi nechávají Gloverovi přežít díky tomu, že z auta na poslední chvíli vyskočí. Loqaureeous se pak vrací ke své vlastní rodině.
Hrůzyplnou, ale i absurdně vtipnou epizodou, v níž týraným černošským dětem stěžujícím si na bílé pěstounky nikdo nevěří, připomíná Atlanta hned na úvod horor, který se skutečně stal. Nekompromisně pak po dvou epizodách v Evropě přechází k další samostatně stojící epizodě The Big Payback. Její hrdinou je bílý muž ve středních letech, který zjišťuje, že svět kolem něj začal uznávat právo na reparace lidem tmavé pleti. I v jeho rodině se najde pra-pra-pra dědeček, který vlastnil otrokyni a její příbuzná se teď po hrdinovi epizody rozhodne vymáhat finanční náhradu. Protagonista dostane vyhazov a na splácení reparací musí vydělávat v restauraci. Právě v této epizodě, při které asi leckomu spadla brada, se seriáloví tvůrci rozhodli udělat něco, k čemu se v prvních dvou sezonách nedostali. Nechali ožít radikální představu společnosti, která se se svými chybami vypořádává způsobem, jenž by Spojené státy obrátil vzhůru nohama. Bez toho, aby se obtěžovali diváka navést k tomu, co si o tom má myslet.
Podobně otevřené nechávají autoři i epizody Trini 2 Da Bone a Rich Wigga Poor Wigga. V první z nich se bohatá newyorská rodina z horního Manhattanu ocitá na pohřbu černošské chůvy, na kterém její potomci obviní zemřelou z toho, že většinu času věnovala dětem svých zaměstnavatelů. Hrdinou té druhé je student-míšenec předstírající, že je běloch, kvůli výhodám, které to se sebou nese. Tyto epizody se vzpírají jasnému čtení, a to nejenom tím, kolik různých hledisek nám s ironií nabízejí, ale i zařazením reálných provokativních figur, jako je Chet Hanks, dnes už zemřelý influencer Kevin Samuels nebo (v jiné epizodě) Liam Neeson. Ten je zdejšímu publiku známý především jako hollywoodský herec, v Atlantě se však ocitl kvůli vyjádření hněvu po znásilnění své přítelkyně formulovanému tak neobratně, až vyznělo rasisticky. Atlanta nám tu předkládá hlavolamy, pokud chceme za každou cenu přijít na „správné“ čtení. Lépe uděláme, pokud je vezmeme jako příležitost vidět témata, jako je identita, kulturní apropriace, kolektivní vina nebo pracovní vykořisťování z mnoha úhlů pohledu současně a smířit se s tím, že správné čtení mnohdy neexistuje. Jako návod nám může stačit replika jednoho z rybářů z úvodu první epizody. „Kdokoliv může být bílý, pokud se dostane k penězům a nevadí mu, že je to na cizí úkor. Bělošství tě kompletně oslepí. Je jednoduché vidět černocha jako prokletého. Co si ale bílí neuvědomují, je, že jsou zotročeni stejně jako on.“
Posttrauma a černošská Amélie
V epizodách z Evropy, ve kterých můžeme znovu sledovat svoje oblíbené postavy, je vidíme setkávat se s podobnými podivnostmi jako v rodné Atlantě (asistovaná smrt v Amsterdamu) a stejně pánovitým chováním (sekuriťák kontrolující Earna při každém příchodu). Podobně jako dřív je Paper Boiova cesta úspěšného černošského umělce vede do náruče nejrůznějších bohatých podivínů nebo proklamativně ušlechtilým iniciativám, které má rapper zaštítit („S rasismem skoncujeme do roku 2024!“). Nejsilnější jsou ale epizody, které se dostávají hlouběji pod kůži Alfredovi. Earn si nás tentokrát blíž příliš nepouští, Darius zůstává vtipným side-kickem a Van získává tu nejvíce zašifrovanou epizodu celé sezony.
Alfred se v Evropě na každém kroku své kariéry přesvědčuje, že lidi jako on existují, aby se na něm přiživovaly plejády podnikatelů a dalším dělal fíkový list. Když nám seriál otevírá podobně jako v epizodě Woods druhé sezony jeho podvědomí, vidíme letitá traumata, která se násobí jeho strachem, že se už kreativně vystřílel a jako umělec už nemá co nabídnout. Právě v epizodách Cancer Attack nebo New Jazz, kdy trávíme čas spolu s Alfredem, je znát, že konceptuálnost a tematická přísnost třetí sezony Atlanty nás trochu vzdaluje jejím postavám. Těžkosti černošských životů, které se dají rozpoznat v Alfredově příběhu, přitom můžeme lépe pochopit díky tomu, že je spolu s ním pocítíme. Zdá se, že seriál funguje nejintenzivněji právě v těchto momentech. Zpětně si můžeme vybavit Alfredovu cestu ze zatuchlého obýváku atlantské řadovky, ve které kouřením konopí přehlušoval svůj posttraumatický syndrom a dealováním zakrýval skutečnost, že ve skutečném zaměstnání nevydrží. Nyní se Alfred najednou vypořádává se stresem rapové hvězdy, ale v jeho podvědomí spolu bojují pořád ty samé strachy, jako když ve druhé epizodě procházel atlantskými příměstskými lesy.
Podobnou sílu má závěrečná zpověď Vanessy (Zazie Beetz), která nám v několika minutách osvětlí emocionální rozpoložení postavy, která během třetí sezony tvrdí, že si jede do Evropy pouze odpočinout a užívat. Epizoda, ve které se Vanessa v Paříži stává černošskou verzí Amélie z Montmartru je zábavnou, ale poměrně těžko rozklíčovatelnou jízdou, která souvisí s hrdinčinou depresí a odpojením od sebe samotné. Jak je možné na epizodu nahlížet hlediskem černošské životní zkušenosti, pak může osvětlit epizoda podcastu The Prestige TV.
V krajině afrosurrealismu
Může nás tedy zamrzet, že Atlanta svým postavám tentokrát věnovala méně času. Záhadou je i to, zda samostatné epizody z jiných časoprostorů úžeji souvisí s příběhem Alfredovy crew v Evropě. Odvaha a nekompromisnost, kombinované s gloverovskou hravostí a smyslem pro surreálný humor, se kterým seriál zpracovává téma nerovnosti, však dnes téměř nemají srovnání. Když půl roku po vydání první epizody Atlanty premiéroval film Jordana Peelea Uteč, zjistil kreativní průmysl, že hororové příběhy umějí velmi dobře vyprávět černošští autoři vycházející z vlastní životní zkušenosti. Peele následně svoji filmografii rozšířil skvělým My, scenáristickým a producentským kreditem v novém Candymanovi nebo rolí producenta seriálu Lovecraft Country. Atlanta se však snaží o něco trochu jiného.
Jak vysvětluje Nylah Burton na Voxu, jde o ukotvení Atlanty v afrosurrealismu, spíše než afrofuturismu, pod který můžeme počítat zmíněné Uteč. „Atlanta je velmi vzdálená filmu Uteč,“ píše Burton. „Je ambicióznější, nuancovanější, vtipnější, láme vám srdce a nutí vás přemýšlet více než Uteč. Její zápletky jsou totiž méně očekávatelné, a přitom stále vyvolávají velmi povědomý pocit. Divnější, ale více realistický. Na rozdíl od průzkumu rasismu prostřednictvím sci-fi, jako je tomu v Uteč, se Atlantě i v těch nejstrašnějších chvílích daří připomínat realitu.“ Burton odkazuje jak na plakát třetí sezony Atlanty připomínající Piccasovy portréty, tak na spisovatele D. Scota Milera, autora Afrosurrealistického manifestu, a jeho vysvětlení kontrastu mezi afrofuturismem a afrosurrealismem: „Nepotřebujeme řečí zítřků spekulovat o budoucnosti. Koncentrační tábory, vybombardovaná města, hladomory a nucená sterilizace už tu byly… Jaká je tedy budoucnost? Budoucnost je tu už tak dlouho, že se stala minulostí.“
Donald a Stephen Gloverovi a jejich scenáristický tým čítající například autorky Stefani Robinson nebo Janine Nabers by s Milerem nejspíš souhlasil. Jejich autorská svoboda pramení už ze samého začátku příběhu, kdy Glover kývl společnosti FX na seriálový deal jen pod podmínkou, že si seriál napíše sám se svými přáteli a nebude muset přistupovat na žádné autorské kompromisy. Nastoupené cesty se drží i dál. Díky tomu můžeme v záplavě seriálů, které více či méně podléhají producentským požadavkům, vnímat jeho trvající rozčarování ze světa, v němž část lidí žije zotročená a ta druhá se tváří, že všichni máme stejné šance. Toto rozčarování Atlanta transformuje v kolekci epizod, které tu a tam připomínají spíše konceptuální videa vhodná do galerií než televizní seriál. Do popkulturní historie se seriál zapsal už první sezonou, třetí sezonou pak vytváří nové očekávání: co může Atlantě přinést návrat do Atlanty?
Autorka je redaktorka Alarmu.