Foto Royal Navy, Wikimedia Commons
Některé kapitoly česko-německých dějin zůstávají dodnes téměř nedotčené. Což je škoda, protože pro pochopení současnosti je historie důležitá. Historik Jan Tesař dokázal mistrovským způsobem zpracovat mýtus o Mnichovské dohodě a jeho dopad na dnešní stav společnosti. Překvapivě malou pozornost ale historici věnují konkrétnímu pomnichovskému vývoji takzvané druhé republiky a jeho dopadu na konkrétní lidi. Podívejme se blíže na dva příběhy.
Mezinárodní solidarita
Před osmdesáti lety uzavřela ministerstva vnitra Československa a Německé říše dohodu o policejní spolupráci. Dohoda se výslovně zaměřovala na vzájemnou podporu při perzekuci komunistů, anarchistů i emigrantů. Dnes by se těmto skupinám v některých kruzích říkalo nejspíš pokrokáři a uprchlíci. O tom, o koho konkrétně jde, tehdy často rozhodovaly úřady, nikoliv soud. Dohoda měla ukončit letité spory mezi oběma státy o tom, že jeden prý podporuje členy „nebezpečných hnutí“ toho druhého tím, že je nevrací do země jejich původu za účelem trestního stíhání. V předchozích letech desetitisíce Němců i Rakušanů uprchly do tehdy ještě demokratického Československa. V tehdejším Československu ochrana politických uprchlíků byla ústavou stanovená povinnost, zvláště šlo-li o lidi, kteří ve své zemi bojovali za svobodu a za to jím hrozila smrt, anebo krutá práce v koncentračních táborech. I když se vědělo, že mezi nimi mohli být také agenti, vrazi nebo teroristé.
Přístup vlád druhé republiky můžeme chápat takto: stát i národ jsou ohroženy, pokusíme se je zachránit, a to i za cenu obětování jedinců. Tento přístup je dnes opět krédem některých parlamentních stran.
Téměř celé vedení německé sociálnědemokratické strany SPD tak našlo v Československu už v roce 1933 dočasné útočiště. Díky českým „vítačům“ získali spisovatelé jako bratři Heinrich a Thomas Mann, držitel Nobelovy ceny za literaturu, v roce 1936 československé občanství, ač zde nikdy nežili. Což se v očích Adolfa Hitlera rovnalo čisté provokaci ze strany TGM, když Švýcarsko, jejich druhý domov, Mannům kategoricky odmítlo udělit státní občanství. S československým pasem se jim pak podařilo přežit válku vycestováním do Spojených států.
Kvůli stupňování německých hrozeb se však zdejší imigrační politika v roce 1938 začala výrazně měnit. Už koncem května, tedy před Mnichovem, zatkla česká policie v pohraničí mladého uprchlíka Petera Forstera, který byl německým občanem. Ukázalo se, že tento bavorský stavební dělník a sociální demokrat krátce předtím uprchl se spoluvězněm z koncentračního tábora Buchenwald. Při útěku umlátili příslušníka SS, který jim v odchodu chtěl zabránit. Zatímco různé zdejší české a německé spolky i média protestovaly proti Forsterovu uvěznění, Hitler vehementně vyžadoval jeho okamžité vydání. Vláda Milana Hodži ovšem nechtěla vyhovět ani požadavku Německa, ani příznivcům Forstera. Po uzavření Mnichovské dohody, nástupu autoritářské druhé vlády generála Jana Syrového a abdikaci prezidenta republiky Edvarda Beneše přibyli další uprchlíci. Vlády Velké Británie a Francie, signatáři Mnichovské dohody, tehdy poskytly Praze mnohamilionové částky na pomoc uprchlíkům z Německa i jím okupovaného českého pohraničí.
Přes četné protesty i ze zahraničí vláda koncem listopadu 1938, tedy už za Druhé republiky, zmíněného Forstera vydala do Německa. A jak se dalo předpokládat, byl po krátkém procesu popraven v Buchenwaldu. Už v říjnu téhož roku jel tehdejší policejní prezident Rudolf Charvát na pokyn ministra vnitra a bývalého premiéra Jana Černého do sídla německého gestapa v Berlíně, kam ho pozvaly německé bezpečnostní síly. V dalších měsících úředníci obou ministerstev vnitra doladili znění chystané bilaterální dohody o kooperaci, nakonec podepsané 26. ledna 1939. Podle ní se uprchlíci druhé země měli nadále vydávat bez diplomatických jednání.
„Teroristický útok“ na teroristický režim
Večer toho dne československá policie předala v Ostravě svým německým kolegům jistého Adolfa Grünspana. Německá vláda o něj několik měsíců předtím projevila zájem kvůli jeho údajnému příbuzenskému vztahu s polským Židem Herschelem Feibelem Grynszpanem. Tedy s mladíkem, který začátkem listopadu 1938 spáchal na německém velvyslanectví v Paříži úspěšný atentát na diplomata Ernsta vom Ratha, aby upozornil na beznadějnou situaci tisíců židovských uprchlíků uvízlých v „zemi nikoho“ na polsko-německých hranicích. Oba státy je dlouho odmítaly přijmout. Jako odplatu za tento podle dobového tisku „teroristický a zbabělý útok“ jedince německá vláda zorganizovala takzvanou Křišťálovou noc, celostátní antisemitský pogrom v noci z 9. na 10. listopadu 1938. Během něho nacisté zapálili stovky synagog a následně deportovali tisíce Židů do koncentračních táborů. Ač se dnes o tom málo mluví, takovéto cílené útoky na lidský život byly tehdy na pořadu dne. Začátkem února 1939 poděkoval šéf gestapa Heinrich Müller za vydání Grünspana do rukou německé policie oficiálním dopisem pražskému ministerstvu vnitra s nabídkou protislužeb. Grünspan zemřel v koncentračním táboře Sachsenhausen 1. června 1942.
Osud obou dnes zcela neznámých uprchlíků byl jistě krutý. Ovšem to, co následovalo, přesáhlo veškeré meze. Přístup vlád druhé republiky můžeme chápat ve světle tehdejších událostí takto: stát i národ jsou ohroženy, pokusíme se je zachránit, a to i za cenu obětování jedinců. Tento přístup je dnes opět krédem některých parlamentních stran. Splnila tehdejší politika své cíle dlouhodobě? Okupaci nezabránila a následné ztráty na hodnotovém systému společnosti přetrvávají dodnes. A to i proto, že se podobné příběhy stále málo zpracovávají a medializují.
Na základě toho všeho se nelze divit, že dnešní vláda tvrdohlavě trvá na odmítání naléhavé žádosti Itálie převzít aspoň několik desítek žadatelů o azyl bez ohledu na jejich konkrétní příběh a na míru dnešního ohrožení státu. Anebo že se chystá postavit sirotkům nový domov v Sýrii, tedy tam, odkud lidé stále utíkají. Ať chce nebo nechce, navazuje tak na určité tradice českých dějin. Budoucnost republiky ukáže, zda se rozhodla pro ty správné.
Autor je novinář.