Bezdomovectví lze chápat jako extrémní formu sociálního vyloučení, která jako by rušila platnost společenské smlouvy. Na jedné straně ochrana jedince ze strany společnosti, na straně druhé zřeknutí se některých individuálních svobod ve prospěch společnosti – obojí přestává platit. Pomyslná společenská smlouva je vypovězena na obou stranách. Bezdomovci nezřídka referují o situaci odmítnutí lékařské péče, obvykle se neobracejí na policii, pokud se stanou obětí trestné činnosti. Sami se také normativním řádem společnosti v mnoha ohledech necítí vázáni.
Bezdomovectví jako projekce
O bezdomovectví panují mezi lidmi různé představy. Pro někoho představuje poutavou metaforu, rezonující s křehkostí identity soudobého člověka. Může představovat také bezprostřední ohrožení, které však člověka od úvah nad bezdomoveckým údělem naopak spíše odvrací. Můžeme se setkat s různými stereotypy a mýty o bezdomovcích. Někteří alternativně založení lidé si bezdomovce romantizují a myslí si, že bezdomovectví je v některých případech věcí volby, anebo dokonce že ho provází svobodný a bezstarostný život. V této souvislosti je dobré položit si otázku, jaké byly další možnosti takové volby (například trestná činnost nebo prostituce). Pokud na bezdomovce uplatníme „princip zásluhovosti“, můžou se nám jevit jako zahálčiví lidé, kteří mají, co si zasluhují – tedy nic. Člověk bez domova je pak pro většinu spíše „bezďákem“, který naráží na rozporuplné reakce soucitu a opovržení. Když se ale hlouběji seznámíme s jednotlivými příběhy lidí na ulici, vyvstane před námi trochu jiný obrázek a hlavně si uvědomíme, že zapáchající člověk, který nás míjí s igelitovou taškou v ruce, byl v minulosti někým jiným.
Bezdomovci nebudí zájem politiků, kteří by na nich prezentovali svou starostlivou péči, ani nejsou cílem filantropické péče firem.
Bezdomovectví na jedné straně odráží nerovnost ve společnosti: mezi bezdomovci jsou častěji lidé, kteří mají zkušenost s pobytem v dětském domově, pocházejí z neúplných rodin a mají pouze základní vzdělání. Na druhou stranu, před bezdomovectvím nejsou chráněni ani lidé z šířeji chápané střední vrstvy. Část bezdomovců žila v minulosti běžným rodinným životem, měla práci bílých límečků či složila maturitu (dle výzkumných šetření má maturitní vysvědčení přibližně 20 procent této populace). Připomeňme, že není tak vzdálena doba, kdy i maturitní zkouška byla znakem určité vzdělanosti a na vysoké školy šlo jen velmi málo lidí.
Přestože mezi lidmi na ulici najdeme i vysokoškolsky vzdělané jedince, lidé bez domova nejsou – oproti jiným znevýhodněným skupinám – schopní účinně artikulovat a prosazovat své zájmy. Například pozice zdravotně handicapovaných je v tomto ohledu zásadně jiná, protože se těší zájmu médií a zaštiťují je významní patroni z řad celebrit. A za bezdomovci nestojí ani silná zájmová skupina z řad pomáhajících pracovníků, jako je tomu v případě drogově závislých. Mimochodem odhad počtu osob bez přístřeší je jen nepatrně nižší než odhad počtu problémových uživatelů drog. Bezdomovci zkrátka nebudí zájem politiků, kteří by na nich prezentovali svou starostlivou péči, ani nejsou cílem filantropické péče firem.
Sociální vyloučení
V době působení Jaromíra Drábka ve funkci ministra práce a sociálních věcí (2010 až 2012) úřady prováděly i opatření, která lidem neměla za cíl pomoci, ale naopak je sankcionovat za to, že nestojí dostatečně pevně na svých nohách. Příkladem byl systém povinného hlášení nezaměstnaných na poštách či veřejné práce bez jakékoli finanční odměny nad rámec dávek a zejména pak zpožďování termínu výplaty dávek. Pokud člověk žije v krajně nejistých sociálních a ekonomických podmínkách, pak nezaplacení nájmu či ubytovny může představovat začátek životní (často doživotní) dráhy bezdomovce. Mnoho sociálních pracovníků potvrdí, že v době optimalizace softwaru na úřadech práce se setkali s častými případy prohlubování životní bídy, kdy klient například musel v době čekání na dávky vybírat odpadky, ač tak běžně nečinil. Lidé žijící na ulici nejsou skupinou, které by bylo dopřáváno příliš sluchu, a tak se vlastně v mediální realitě „příliš mnoho nedělo“. Sociální vyloučení v tomto ohledu ovlivňuje váhu, jaká je přikládána jednotlivým událostem. Například téma nefunkčního registru vozidel v médiích rezonovalo mnohem silněji, přestože míra negativních následků je ve srovnání s pádem na společenské dno směšná.
Jak ukázala loňská mezinárodní konference o bezdomovectví pořádaná v Praze organizací Feantsa, i lidé žijící na ulici jsou schopni veřejně a smysluplně sdělit svůj příběh. V médiích ale dál vídáme především záběry na bezstarostně popíjející bezdomovce, případně se necháme pohoršovat postavami narušujícími veřejný pořádek a kolorit historických center. Nezastavíme se již nad faktem, že kolem 100 tisíc osob je dle odhadů expertní komise při Ministerstvu práce a sociálních věcí tímto jevem ohroženo či že mezi ohrožené skupiny patří také osamělí senioři či osoby trpící vážnou duševní nemocí. Možná teď v zimě bude trochu více prostoru připomenout jejich těžký úděl. Lidé bez domova jsou chápáni často jako osoby nestojící o žádnou pomoc. Ve skutečnosti jsou lidé bez domova, kteří zcela rezignovali na využívání nabízených forem sociální pomoci, řídkými výjimkami. Zavedení (nebo rušení) odpovídajících sociálních služeb může právě v zimě být otázkou přežití – to je vlastně minimum, které společnost v pomyslném sociálním kontraktu lidem bez domova nabízí.
Autor pracuje v Centru empirických výzkumů na Slezské univerzitě v Opavě.