Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Minulý týden byl představen výzkum Společnost nedůvěry vědců a vědkyň z institutu SYRI, vypracovaný pro server iRozhlas, o podobách a intenzitě příklonu ke konspiračním narativům a dezinformacím u nás. Vědecký tým jako centrální poznatek, odrážející se i v názvu projektu, ukazuje, jak silně a jednoznačně víru v alternativní realitu podmiňuje nedůvěra lidí ve společenské instituce, jako jsou stát, politika či média. Role ostatních faktorů, které u nás bývají skloňovány násobně častěji, jako je věk nebo vzdělání, je podle výzkumníků a výzkumnic oproti tomu zanedbatelná.
Konfliktní linie
Není to na jednu stranu úplně překvapivé zjištění – různé zahraniční výzkumy už delší dobu ukazují podobným směrem, a to nejen ty týkající se dezinformací, ale i širšího rozpadu celospolečenského konsensu, kterého jsme svědky. Na stěžejní roli důvěry v instituce, ale také té bazální mezilidské poukazoval v roce 2018 například výzkum zabývající se mimořádně silnými a rozšířenými odmítavými postoji vůči migraci ve střední Evropě, tedy tématem příbuzným těm nyní zkoumaným. Ve zkratce podle tohoto výzkumu šlo mnohdy hlavně o obavu, že už tak křehká a v mnohém nefunkční společnost další nápor prostě nezvládne ustát. Tyto poznatky ale bohužel v české debatě nezaznamenaly větší rezonanci a s příkopy vykopanými podél konfliktních linií míjejících jádro věci se potýkáme dosud.
Možná nejhmatatelnější důsledky má imperativ globální konkurenceschopnosti a efektivity a úspornosti v oblasti veřejných služeb a sociálního státu.
Prohloubila je i následující epizoda, ve které důvěra v instituce, ale opět i ta mezilidská, sehrála stěžejní roli: pandemie a postoje k protipandemickým opatřením a očkování. Americká antropoložka Kristen Ghodsee a její kolega politolog Mitchel Orenstein poukázali na to, že vyšší odpor proti očkování v zemích střední a východní Evropy koreluje právě s indikátorem, který v různých podobách za poslední dekády v regionu zkoumají. Je tedy trochu škoda, že se navzdory zahraničním podnětům u nás tato klíčová metrika nedostala do všeobecné pozornosti daleko dřív. Možná by se nám díky tomu podařilo migrační i pandemickou krizí manévrovat alespoň o něco lépe a s méně negativními dopady na dlouhodobou soudržnost a stabilitu společnosti.
Kritické myšlení a fact checking nestačí
Nicméně přesto se patří ocenit, že aktuální výzkum vstupuje do debaty s tak jednoznačnými a pro české prostředí ověřenými závěry. Ty dotažené do důsledku velí upustit od spoléhání se na dosud dominantní strategie informování, mediální výchovy a posílení kritického myšlení či fact checkingu. Jako zbraň proti dezinformacím jsou totiž samy o sobě v podstatě bezzubé, o čemž se už beztak delší dobu spekuluje.
Zatímco na jedné straně budou působit jako přesvědčování přesvědčených, na té druhé mohou, zejména přichází-li od institucí, které nedůvěru plodí, celý problém ještě prohloubit. Obnovit základní soudržnost společnosti a společný výkladový rámec reality očividně bude násobně náročnější úkol než ukazovat, proč jsou konspirační narativy hloupost, nebo apelovat na využívání seriózních zdrojů.
Logickým dalším krokem je ohledání přesných příčin nedůvěry, které nový český výzkum prozatím nenabízí. Obvyklá vysvětlení pro diagnostikované společenské problémy u nás (pravděpodobně s nimi někdo velmi brzy pro interpretaci výsledků výzkumu přispěchá) v nějaké podobě operují s odkazem na neblahé dědictví komunismu. Tyto postkomunistické interpretace reality vývoj posledních dekád u nás i ve světě vnímají jako v podstatě neproblematický, a pokud se už nějaké domácí problémy objeví, bývají označeny právě za důsledek komunismu či naší nedostatečné schopnosti se od něj mentálně odstřihnout.
Důsledek globalizace a neoliberalismu
V podstatě už mainstreamové zahraniční debaty v kontrastu s tím poukazují především na megatrendy posledních dekád: globalizaci a neoliberalismus, které pozici drtivé většiny institucí radikálně proměnily. A to z pozice běžných občanů obvykle k horšímu. V globalizované ekonomice mají instituce národních států, které občané pořád vnímají jako nejodpovědnější, nutně daleko menší možnost usměrňovat dění a částečně se této ambice vzdaly i cíleně.
Politoložka Albena Azmanova kupříkladu hovoří o kapitalismu prekarity, kdy se politická role států scvrkla na to zajišťovat národní ekonomice globální konkurenceschopnost, což jde ruku v ruce s bezohledným odbouráváním vnitřní ochranné regulace. Státy se tak de facto obracejí proti svým obyvatelům a obyvatelkám, vystavují je nevypočitatelným globálním trhům, a tváří se přitom, že to je pro jejich vlastní dobro.
Globální konkurenceschopnosti se dosahuje též masivním snižováním daní globálně mobilnímu kapitálu, čímž financování státních rozpočtů západních zemí leží už v podstatě výhradně na bedrech těch, kdo v nich pracují a konzumují. A protože to nestačí, většina politických reforem posledních dekád se týká škrtání, rušení nebo omezování něčeho, takže se toto dříve nadějeplné slovo už totálně zdiskreditovalo.
Všudypřítomnost trhu a hlediska ziskovosti v důsledku neoliberálních deregulací a privatizací je dalším momentem, na který by bylo třeba upřít pozornost. Obojí se zvlášť u nás vžilo jako nejefektivnější, a dokonce snad i nejspravedlivější způsob koordinování lidské činnosti, ve skutečnosti jde však o mechanismy vysoce odcizené a – zejména dostanou-li se do sféry základních lidských potřeb – pro důvěru v odpovídající instituce škodlivé. Dobrým příkladem z nedávné minulosti může být obava z očkování proti covidu se zdůvodněním, že farmaceutickým koncernům se přece nedá věřit, poněvadž jim jde především o zisk. Je nepochopením celé problematiky, že se tato argumentace mnohde dostala na seznam dezinformací proti očkování. Protože logika ziskovosti, když na to přijde, zkrátka je s jinými ohledy v rozporu, a nedůvěra je tak do určité míry legitimní.
Politika nic nezachrání
Samozřejmě by se dalo namítnout, že od toho tu máme politiku, aby trhu a dobývání zisků stanovila mantinely v podobě efektivní ochrany například zdraví nebo životního prostředí. Problém spočívá v tom, že ona sama se nachází v důsledku téhož dění v hluboké krizi důvěry, ať už jsou na vině výše popsané abstraktnější mechanismy, či sílící vliv velkých peněz na politiku v důsledku bezprecedentních a stále narůstajících ekonomických nerovností.
Z politiků se tak do velké míry stala voličům a voličkám odcizená obslužná elita ekonomiky, stále více sloužící hlavně nejbohatším, potažmo se řada stěžejních rozhodnutí už odehrává zcela mimo manéž demokratické politiky. Britský sociolog Colin Crouch mluví dokonce o postdemokracii, která demokratickou politiku už jen simuluje. Odmávnout za takové situace brojení proti „elitám“ jako neopodstatněný nesmysl tak bohužel není úplně šťastná strategie jdoucí k jádru problému.
Možná nejhmatatelnější důsledky má imperativ globální konkurenceschopnosti a efektivity a úspornosti v oblasti veřejných služeb a sociálního státu – s tím se koneckonců občané setkávají nejčastěji a bezprostředně. Jeho uplatňování vede k tomu, že nejde o velkorysou záchrannou síť jako dřív, na kterou je v obtížných situacích spoleh, ale o struktury zachytávající programově pouze nejkřiklavější případy, a to ještě s ponižující přísností. Zde není kořeny nedůvěry snad ani třeba popisovat zevrubněji – nedůvěřující stát zkrátka z druhé strany přepážky důvěru dost dobře očekávat nemůže.
Samostatnou kapitolou jsou v debatách o společenské nedůvěře média a expertní komunita, zejména ekonomové, u kterých se obvykle poukazuje na to, že nekriticky, místy až ideologicky zaslepeně přistoupili na daný vývoj a podcenili jeho stinné stránky a nezamýšlené vedlejší efekty. V lepším případě je neviděli, v horším je relativizovali nebo přímo popírali.
Specifika postkomunismu
Od popsaných obecných globálních či přinejmenším na Západě platných tendencí odlišují náš postkomunistický prostor v zásadě dva faktory, což důsledky těchto tendencí u nás může posilovat, respektive jim dávat svébytnou podobu.
Za prvé je to překryv s překotnou a dosud v detailu kriticky nereflektovanou transformací, která zplodila vítěze a vedle vyložených poražených i široké vrstvy „ne-vítězů“. To, jakou roli sehrály zejména v očích zklamaných občanů nejrůznější instituce, zřejmě položilo základ jejich dlouhodobějšímu postoji k nim, který může být průběžně dál utvrzován tím, jak se v průběhu času o transformaci referuje – nebo že se o ní naopak nereferuje v podstatě vůbec, jako by to byla dávno ke všeobecné spokojenosti uzavřená věc. Oproti tomu Kristen Ghodsee a Mitchell Orenstein chápou porevoluční otřesy a různá instituční selhání jako důvod nižší institucionální i mezilidské důvěry v bývalém východním bloku a dokládají to bezpočtem poznatků hned několika sociálně-vědních disciplín.
Za druhé jde o to, že se u nás všechny popsané principy a tendence uplatňovaly s vehemencí o to větší, že v době tranzice byly jednak na vrcholu své popularity a také že se zdály být absolutním protikladem k principům uplatňovaným režimem před rokem 1989. To také od začátku znemožnilo kritičtější debatu o nich, která je doteď zhusta považována za snahu o rehabilitaci či dokonce návrat minulého režimu, nehledě na to, že je pevně ukotvená v debatě globální. V konkrétním detailu tak je u nás mantra konkurenceschopnosti silnější a princip ziskovosti méně zpochybňovaný než mnohde jinde, vliv peněz na politiku větší, a výhody bohatých a kapitálu tím pádem též, sociální stát děravější a přísnější, média vzhledem k systému méně kritická a experti tendenčnější.
Pro konkrétní příklady není třeba chodit daleko – rekordní zisky mnoha sektorů, které se obohatily na krizi, jsou u nás z obliga, ať už s argumentem, že nelze křivit tržní prostředí a vysílat investorům zneklidňující signály, nebo že na to je česká politika stejně krátká. Oligarchizaci politiky, tedy její podvolování zájmům peněz, u nás vidíme v extrémní podobě vstupu kapitálu přímo do politiky a médií.
Pod tíhou kontrol státu, aby podporu v krizi náhodou nikdo nedostával zadarmo, v podstatě kolabují úřady práce a českou společnost stále ve velkém sužují exekuce způsobené příliš nízkými mzdami a zmanipulovaným exekučním systémem. Statisíce lidí jsou tak mimo dosah veřejné debaty a zvažování důsledků jednotlivých politik. Nedávno oznámené úspory přitom budou dál podlamovat stát a jeho schopnost být důvěryhodným a kompetentním partnerem.
V mnoha médiích včetně těch veřejnoprávních za této situace defilují ekonomové nepokrytě pracující pro investiční fondy a banky, aniž by byli konfrontovaní s kritikou svých tezí. Stejně tak slýcháme v lepším případě zavádějící, v horším přímo mylné teze od samotných novinářů a novinářek – aktuálně je oblíbený evergreen a totální nesmysl, že Česko má nejnižší míru příjmové chudoby v Evropě. Jakou důvěru můžou v taková média mít třeba lidé hospodařící s příjmy po exekučních srážkách, které dotčená statistika zahrnuje s jejich papírovou hrubou mzdou, a v podstatě nikdo v médiích si toho nevšiml?
Testování politiky a obnovování důvěry
Boj s rozpadem elementárního konsensu, nedůvěrou, politickou radikalizací a příklonem ke spikleneckým narativům je bez pochyby enormně těžký, protože klíčová institucionální i mezilidská důvěra je očividně podkopávána mnoha systémovými jevy. Dalo by se dokonce říct, že v řadě případů je za takových okolností nedůvěra pochopitelnější a snad i více odpovídá tolik vzývanému kritickému myšlení než její opak (což ale neznamená, že by její kanalizování do podoby spikleneckých narativů nebo třeba pravicového populismu bylo záhodné či produktivní).
Množí se prominentní pozorovatelé, kteří se přiklánějí k pesimistickému závěru, že bez velké systémové krize a následné katarze se už žádný obrat nepodaří – že společnost je zkrátka v nezadržitelném rozkladu.
Pokud takový fatalismus nepřijmeme, pak nám nejnovější výzkum o dezinformacích v Česku včetně jeho klíčové proměnné, totiž důvěry v instituce, nabízí skvělý podnět k tomu se popsanou problematikou začít systematicky a kriticky zabývat. Vykročení za typická postkomunistická dogmata a interpretace je přitom nutností, protože jsou zcela očividně spíš součástí problému než náznakem řešení.
Jako první si kritickou analýzu bezesporu zaslouží aktuální kroky vlády. Musí přitom jít nejen o to zanalyzovat, o kolik peněz si ta která skupina pohorší, byť i to je samozřejmě důležité, ale také o to, jak vládní balíček, principy, na kterých stojí, a mediální pokrytí, které ho doprovází, působí v delším horizontu právě na důvěru v instituce. Zatím se bohužel zdá, že si jeho prostřednictvím vláda navzdory deklarovanému boji proti dezinformacím na konto připisuje vytváření další živné půdy pro ně.
Autorka je politoložka.