Foto Hase, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Když padla železná opona, jedním z tajemství, která spatřila světlo světa, byly záznamy dopingových laboratoří Německé demokratické republiky. Doping byl podáván několika tisícům sportovců a šestnáctimilionová země si v letech 1972 až 1988 připsala na své konto 384 olympijských medailí, z toho 192 zlatých. Spotřebovala na to více než dva miliony zakázaných tablet ročně. Sportovci v některých případech neměli o dopování vůbec tušení, injekce a pilulky jim byly představeny jako neškodné vitamíny. Řada z nich později začala trpět bolestmi kloubů a kostí, u některých se objevila rakovina, u žen docházelo k potratům a neplodnosti.
Jednou z obětí byla německá koulařka Heidi Krieger, která takzvané doplňky stravy dostávala už od šestnácti let. Za jediný rok se nadopovala 2 600 miligramy steroidů, čímž výrazně překonala třeba i známého dopingového hříšníka, sprintera Bena Johnsona. Krieger nakonec ukončila kariéru nejen pro nesnesitelné bolesti kloubů, ale také kvůli tomu, že se cítila být spíše mužem. Nakonec si změnila pohlaví a dnes žije jako Andreas. Dávky podávaných hormonů byly natolik masivní, že její transsexualita mohla být vedlejším účinkem dopingu.
Podobný program fungoval i v socialistickém Československu. Látky se sem přivážely ze zahraničí, například v mikrobusech tehdejšího Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy a sportu.
Látky byly předepisovány lékaři a většinou se ke sportovcům dostávaly prostřednictvím jejich trenérů. Paradoxně právě lékařský dohled je aspekt, díky němuž se státní doping někdy obhajuje – je prý „zdravější“ než nikým nekontrolovatelné dávkování, rozšířené například mezi amatérskými kulturisty.
Řada sportovců neměla potuchy o tom, jaké konkrétní látky se jim dostávaly do těla. I česká běžecká superstar Jarmila Kratochvílová dodnes tvrdí, že zakázané látky nikdy vědomě nebrala. Injekcí jí prý byly aplikovány vitaminy. Anabolika ale měla zcela zjevné projevy: proměnu tělesné schránky, enormní nárůst svalů, zhrubnutí hlasu, zvýšenou agresivitu či výrazný růst ochlupení. Na doping se zpravidla nepřišlo – i díky tomu, že se tři měsíce před důležitým závodem anabolika vysazovala. A probíhaly i interní předodjezdové kontroly, které v případě pozitivních nálezů znamenaly, že se sportovec dané akce raději vůbec nezúčastnil.
Největší dopingoví hříšníci dneška
Možná největší kauza státem řízeného dopingu se odehrála v současném Rusku. Nebyl to nikdo jiný než Grigorij Rodčenko, bývalý ředitel ruské antidopingové agentury RUSADA, kdo po svém dramatickém útěku do Spojených států amerických pomohl odhalit dopingovou mašinérii ruských sportovců během zimních olympijských her 2014 v Soči. Pro domácí reprezentaci vytvořil směs anabolických steroidů a zároveň dokonalý systém na výměnu vzorků jejich moči. K ní docházelo v odběrných laboratořích po nocích skrze tajné díry ve zdi. A to vše v režii agentů tajné služby.
Doping se ale rozhodně není praktika, která by byla rozšířená pouze na Východě. Když Rodčenko začínal svoji kariéru v antidopingových laboratořích, dostal se během Her dobré vůle v Moskvě v roce 1986 k šokujícímu zjištění: kanadská sprinterská hvězda Ben Johnson měl pozitivní vzorek. Jelikož ale tato sportovní událost byla pokusem o utlumení studené války a zároveň náhradou za bojkotem poznamenané olympijské hry v Moskvě v roce 1980 a v Los Angeles o čtyři roky později, jeho nadřízení se rozhodli nález utajit. A tak zřejmě největší dopingový skandál v historii atletiky přišel až dva roky nato na Letních olympijských hrách v jihokorejském Soulu. Johnson porazil v běhu na sto metrů svého největšího konkurenta, Američana Carla Lewise, jenže si ke zlatu pomohl stanozololem.
Bylo největší dopingovou kauzou sportovní historie odhalení cyklistické superstar Lance Armstronga? A není doping zároveň snahou narovnat materiální nerovnosti? A jak doping souvisí se změnou pohlaví? To vše se dozvíte v novém dílu podcastu Outsider.