Foto Disney+
Dynamická dramedy z gastronomického prostředí je stejně jako práce v kuchyni výsledkem týmové souhry. Jeden ze sedmi scenáristů první řady Alex O’Keefe krátce před začátkem scenáristické stávky pro The New Yorker prozradil, v jakých podmínkách tvoří autoři oceňovaných seriálů velkých stanic jako FX. Během psaní žil v malém brooklynském bytě bez topení. Když nešel ani proud, šel pracovat do knihovny. Na natáčení probíhající v Chicagu nikdy neletěl letadlem – bylo nad jeho finanční možnosti. Když šel v březnu na předávání Writers Guild of America Awards, kde Medvěd získal cenu za nejlépe napsaný komediální seriál, měl na bankovním účtu záporný zůstatek a ceremoniálu se zúčastnil v obleku koupeném na úvěr. O příslušnících pracující třídy, kteří se stále nacházejí na hraně bankrotu a musejí obětovat nemalou část pohodlí, aby se v životě někam posunuli, tedy nepsal z nezaujaté pozice zaopatřeného intelektuála. Čerpal z vlastních zkušeností. Opravdovost při popisu toho, jakou cenu platí ti méně privilegovaní za štěstí, je jednou z velkých předností Medvěda.
Po první sérii přichází zdánlivé zklidnění
Druhá série, v Česku opět dostupná na platformě Disney+, funguje odlišně než ta první. Namísto osmi intenzivních půlhodinových dílů, v nichž parta rozhádaných lidí bojovala za záchranu restaurace připravující hovězí sendviče, dostáváme deset epizod o různé délce. Některé trvají třicet minut, jiné čtyřicet nebo šedesát. Tematický záběr je širší, dramaturgie volnější. Dějové oblouky jednotlivých postav jsou rozvíjeny pozvolněji. Struktura epizod se odvíjí primárně od nálady a pocitů, které jsou tentokrát pestřejší než v nervní první řadě, nikoliv od rychle ubíhajícího děje. Postav je víc a obsazení je hvězdnější. Menší role dostaly Jamie Lee Curtis nebo Olivie Colman. Potěší i kamea známých seriálových tváří Sarah Paulson nebo Boba Odenkirka. Ztráta neúprosného rytmu, díky němuž byly předchozí díly tak vtahující, je bohatě kompenzována prokreslenějšími portréty jednotlivých aktérů.
Systém nás možná rozemele na prach, ale ne, dokud v něm bude prostor pro okamžiky rezistence, kdy nejsme efektivními vykonavateli pracovních úkolů, ale prostě jen obyčejnými, nedokonalými lidmi, kterým záleží na jiných lidech.
Centrální postavou, ke které se sbíhají dějové linky i pohledy kolegů, zůstává ambiciózní šéfkuchař Carmy Berzatto (Jeremy Allen White). Dost času ale trávíme i s ostatními členy jeho rodinného a pracovního kolektivu: se snaživou šéfkuchařkou Sydney (Ayo Edebiri), nadlidsky chápavou sestrou Natalií (Abby Elliott) nebo neukotveným bratrancem Richiem (Ebon Moss-Bachrach), jehož otázka z úvodního dílu „Jaký mám smysl, kámo?“ by mohla být mottem celého seriálu. V katarzním závěru první řady se jim podařilo najít hromadu peněz, které Carmyho zesnulý brácha Mike poschovával do plechovek od rajčat. Teď chtějí otevřít zbrusu nový podnik. Žádné bistro, ale špičkovou „fine dining“ restauraci. Nečekané dědictví jim ale nestačí. Aby mohli uskutečnit velkolepou vizi, budou potřebovat finanční podporu strýčka Jimmyho (Oliver Platt) a dalších partnerů. A taky pevné nervy při zařizování milionu věcí, které si otevření restaurace v současném Chicagu vyžaduje.
Kotvy a konflikty, které postavy drží na místě, jsou podobné, ale rozpracované do větší hloubky. Carmyho stále tíží bratrova sebevražda. Tak usilovně se snaží naplnit jeho odkaz, až ztrácí schopnost mít z čehokoli radost. Sydneyiny profesní ambice nadále narážejí na její úzkost a trému, která o sobě na konci náročného pracovního dne dává vědět zvracením za kontejnery. Richie, kterému víc konvenovala Mikeova bezstarostnost, stále nepobírá způsob, jakým Carmy podnik vede. V novém prostředí se cítí nepatřičně a bezúčelně. Natalie, nově v pozici projektové manažerky, dělá maximum, aby vystoupila ze stínu obou svých bratrů a udržela zbytek rodiny pohromadě. Problémem ovšem zůstávají peníze.
Jak přežít den a nezkolabovat
V Medvědovi nic neprobíhá podle představ. Navrhovaný rozpočet na přestavbu se brzy zdvojnásobí, když je ve zdech budovy objevena plíseň, termiti a pár mrtvých mývalů. Restaurace navíc nikdy nebyla zaregistrována u finančního úřadu a většina potřebných povolení čeká na schválení. Do toho je třeba obsadit nové pracovní pozice, sestavit atraktivní menu – a nezkolabovat. Původním záměrem bylo otevřít do šesti měsíců. Tak dlouhou dobu bez jakýchkoliv příjmů si ale Carmy kvůli všem půjčkám nemůže dovolit. Časový plán je zkrácen na půlku. Titulky informují, kolik týdnů a posléze jen dnů zbývá do otvíračky. I během klidnějších epizod, kdy jsou postavy plně koncentrované třeba na výrobu luxusních zákusků a čas skoro stojí, nás upozorňují na neúprosný deadline. Není možné věnovat se svému umění (protože příprava pokrmů v Medvědovi opravdu připomíná uměleckou tvorbu) zcela svobodně, bez tlaku na to, abychom bezchybnou práci kvůli netrpělivému šéfovi a investorům odvedli v úzce vymezené době.
Showrunner Christopher Storer se svými scenáristy se ale nevyžívá v tom, že by postavám házel do cesty překážky. Dramatizace toho, s čím se potýkají lidé, kteří nemají moc peněz, a přesto chtějí vybudovat něco mimořádného, je častěji prokládána utlumenými introspektivními dialogy a projevy něhy nebo vřelosti. I když problémy přibývají a všechno kolem se rozpadá, postavy mají dost pochopení a sebereflexe, aby se ve vyhroceném momentu dokázaly zastavit, udělat krok vzad a říct „promiň“. Některé bravurně vygradované slovní výměny, držící diváka i při svém několikaminutovém trvání stále v očekávání, co zazní v příští větě, by mohly být využívány na kurzech scenáristiky i asertivní komunikace.
Mnohem víc se také dostáváme mimo klaustrofobní prostor kuchyně, kde ve vzduchu visí panická ataka. Třeba do ulic Chicaga, kterým vzdávají poctu neokázalé střihové sekvence, do skromných bytů hrdinů nebo do Dánska, kam odjíždí na zkušenou cukrář Marcus. Kdekoli se ale postavy nacházejí, od okolního světa se zdají být do jisté míry izolované, k čemuž přispívají i detaily jejich tváří s malou hloubkou ostrosti. Myšlenkami jsou pořád v restauraci. Od ní odvozují svou hodnotu, do ní vkládají naděje, že konečně vytvoří něco, za co by je jejich matka, bratr nebo otec pochválili.
Křik, rvačka, bouračka
Pro pochopení destabilizovaného podloží, na kterém se Carmy, Natalie a Richie snaží poskládat a udržet svou identitu, je klíčová šestá epizoda. Jde o hodinový flashback odehrávající se během štědrovečerní večeře, při které se schází celá rozvětvená rodina Berzattových. Podrážděnost a neklid Carmyho matky Donny (Jamie Lee Curtis), která s sebou vláčí vlastní psychickou zátěž, udají tón, v němž se ponese většina večera. Křik, rvačka, bouračka. V závěru už vzduchem nelítají jen nadávky, ale i vidličky. Dezorganizace zde ale stejně jako ve zbytku epizod nepůsobí nuceně. Vztahy se vyvíjejí postupně, ne skokově, hádky mají uvěřitelný základ. Abychom použili slova, kterými Sydney a Carmy popisují vznikající menu – je to chaos, ale promyšlený. Sledujeme komedii mravů, která by díky vynikajícím hercům a dialogům obstála i jako samostatný film. Ve druhém plánu pak osvětluje, kde se vzaly Carmyho destruktivní obranné mechanismy, chorobný strach ze selhání nebo posedlost prací, ve které hledá oporu spíš než v lidech. Nebo proč je pro Natalii tak důležité vytvořit pro sebe i pro druhé harmonické, respektující prostředí.
Šestá epizoda je současně předehrou pro velké finále, které se odehrává během prvního dne provozu, byť zatím jen pro zvané hosty z řad přátel a rodiny. K hlavnímu dramatu ale příznačně ani v tomto případě nedochází v kuchyni či na placu, ale uvnitř Carmyho hlavy. Ten má paradoxně – navzdory vypjatému dění, kdy se tradičně nic nestíhá, pokrmy nejsou perfektní a docházejí příbory – poprvé čas na introspekci, zejména na ujasnění si svého postoje k sympatické lékařce Claire (Molly Gordon), své dávné lásce. V celé druhé sérii sledujeme, jak k sobě Carmy a Claire nacházejí cestu, jak ji Carmy stále víc vpouští do svého soukromí a dává najevo i zranitelnost a jak se ona probourává jeho ochrannou ulitou. Protagonistovi ale pořád cosi brání oddat se vztahu stejně vášnivě jako práci. V okamžiku, kdy by měl být šťastně zamilovaný a ničím se netrápit, vidíme v těkavém výrazu Jeremyho Allena Whitea obavu, předzvěst dalšího zraňujícího úkroku stranou.
Splnění snu ke štěstí nutně nevede
Jestliže z první řady sršela agresivní energie kuchařských show à la Hell’s Kitchen s Gordonem Ramsayem, pokračování je v jádru křehkou vztahovkou. Ústřední otázka přitom nezní, zda restaurace uspěje, ale jestli dokáže být Carmy vůbec někdy spokojený v práci i osobním životě. Při zařizování pracovních záležitostí je málokdy opravdu uvolněný. Ačkoli se věnuje své vášni a plní si svůj sen, pořád na něj doléhá stres z vědomí, že musí vydělávat peníze, splácet dluhy a někomu něco dokazovat. Práce zůstává i po navázání známosti s Claire tím hlavním, čím žije. Ostatní ale mezitím pokračují ve svých osobních životech. Hrozí, že když je začne brát na vědomí, budou už příliš vzdálení. Jeho kuchařský talent je pro něj stejně jako pro Sydney požehnáním i prokletím. Příprava jídel pohlcuje každou jednotku jeho pozornosti na úkor mimopracovních vztahů. Možná bude patřit ke hvězdám oboru, ale stojí mu to za všechny ztráty? Podobně se při sledování Medvěda můžeme ptát sebe samých. Ve společnosti, která považuje workoholismus za ctnost, a ne za závislost, se Carmyho dilema netýká pouze světa vysoké gastronomie.
Seriál přitom není založen jen na negativních příkladech. Několikrát bez zbytečné idealizace ukazuje, že lze dělat to, co nás naplňuje, aniž by nás to vyčerpávalo a ničilo. Carmy si uvědomuje, že může svých dovedností využít k tomu, aby Claire připravil večeři, což pro ni dosud nikdo neudělal. Donna chce rodinu potěšit alespoň dobrým jídlem. Když Sydney z vajec, másla a vroubkovaných chipsů vykouzlí pro Natalii lahůdkovou omeletu, nečiní tak kvůli výplatě nebo předvedení talentu. Je to „jenom“ akt přátelství. Chce vyčerpané manažerce v pokročilém stadiu těhotenství udělat radost a Natalie je její péčí dojata. Také Sydney je se svým výtvorem, který vznikal z lásky, ne z touhy po dokonalém výkonu, tak spokojena, že o něm vypráví Carmymu jako o nejsvětlejším okamžiku dne. Pro jednou si dovolila udělat něco nikoliv pro (kapitalistický) projekt, kterému s ostatními odevzdává každou kapku krve a potu, ale pro radost. Systém nás možná rozemele na prach, ale ne, dokud v něm bude prostor pro okamžiky rezistence, kdy nejsme efektivními vykonavateli pracovních úkolů, ale prostě jen obyčejnými, nedokonalými lidmi, kterým záleží na jiných lidech.
Autor je filmový kritik.