V posledním roce se Latinská Amerika ubírá doprava, což je vývoj, který se Washingtonu líbí. Třem největším jihoamerickým ekonomikám – Brazílii, Argentině a Peru – teď vládnou pravicoví prezidenti s úzkými vazbami na Washington a jeho zahraniční politiku. Běžný příběh „washingtonského konsenzu“ ignoruje vliv USA v tomto regionu a vnímá zdejší levicové vlády posledních desetiletí jako nezodpovědné populisty, kteří dosahovali vítězství za pomoci rozmachu nových komodit a finančně neudržitelných přídělů pro chudé. Když pak bublina splaskne, následují ji i rozpočty levicových vlád a jejich volební vítězství končí v propadlišti dějin. Takový příběh je ovšem velmi nadsazený a samoúčelný.
Právě Ekvádor ale představuje dobrý příklad toho, jak levicová vláda dokázala během posledního desetiletí dosáhnout úspěchu za pomoci pozitivních a kreativních změn v ekonomické politice a také díky finanční a institucionální reformě a regulacím. Ekvádorská zkušenost navíc ukazuje, že velká část rétoriky, podle níž „globalizace“ omezuje možnosti vlád jenom na ty, které jsou v souladu se zájmy mezinárodních investorů, tak úplně neplatí. I relativně malá rozvíjející se země si může osvojit alternativní a funkční politické strategie – alespoň pokud lidé zvolí vládu, která je nezávislá a dostatečně zodpovědná na to, aby je uvedla do praxe.
Výdaji proti recesi
Mezi výsledky deseti let levicové vlády v Ekvádoru (2007–2016) patří snížení chudoby o 38 procent a snížení extrémní chudoby o 47 procent. Výdaje na sociální stát se v poměru k HDP zdvojnásobily, včetně velkých navýšení na financování veřejného vzdělání a zdravotnictví. Počet školáků prudce vzrostl a financování vyššího vzdělání je v poměru k HDP v Latinské Americe vůbec nejvyšší. Průměrný roční růst příjmů byla daleko vyšší než během předchozích 26 let (1,5 oproti 0,6 procentům) a nerovnost byla zásadně zredukována. Veřejné investice se v poměru k HDP více než zdvojnásobily a výsledky v podobě nových silnic, nemocnic, škol a elektrické sítě na sebe nenechaly dlouho čekat.
Je vzácné, aby občané v rozvíjejících se zemích dosáhli sociálního a ekonomického pokroku skrze demokratické volby.
Raffael Correa byl zvolen prezidentem Ekvádoru v roce 2006 a úřadu se ujal v lednu 2007. Jako bývalý ministr financí s americkým vzděláním si předsevzal, že vyřeší strukturální a institucionální problémy, které Ekvádor brzdily. Politici tehdy měli svázané ruce tím, že v roce 2000 přijal Ekvádor jako svoji měnu americký dolar. Díky tomu nemohla vláda určovat směnný kurz, a její monetární politika tak byla značně omezená. Zároveň to snižovalo schopnost centrální banky sloužit jako věřitel poslední instance pro bankovní systém. Vláda tedy byla nucena k větší efektivitě a nápaditosti a musela vykonávat daleko větší kontrolu nad finančním systémem. V roce 2008 byla v referendu schválena nová ústava, podle níž se centrální banka – doposud jako „nezávislá“ instituce, zaměřená na udržování míry inflace – stala součástí vládního ekonomického týmu. To se ukázalo jako velmi důležité pro koordinování ekonomických politik. Obecným přesvědčením ekonomů – a zároveň jedním z pilířů neoliberalismu – je názor, že centrální banky by měly být nezávislé na zvolených zastupitelích. V praxi to znamená, že se nemusí zodpovídat veřejnosti, ale zároveň je jejich nezávislost na mocných finančních zájmech krajně pochybná.
Nový zákon z roku 2009 vyžadoval po ekvádorských bankách, aby 45 procent svých volných aktiv investovaly zpátky do ekonomiky, tento požadavek se pak v roce 2012 zvýšil na 60 procent a od roku 2015 je to 80 procent. Tyto reformy společně s dalšími udržely dolary v ekonomice a byly klíčové pro to, aby si vláda dokázala poradit se světovou finanční krizí v roce 2008 a globální recesí o rok později. Ekvádor byl jednou z nejvíce zasažených zemí na jižní polokouli, protože se zhroutily ceny ropy a příjmy vlády z velké části závisely právě na příjmech z její těžby. Další hlavní zdroj dolarů, platby ze zahraničí (tedy ve většině případů peníze Ekvádorců, kteří pracují v zahraničí), se během recese také propadl. Takový dvojitý šok mohl způsobit dlouhodobou recesi nebo depresi, ale nestalo se tak, především díky tomu, že vláda razantně zvýšila výdaje, a v roce 2009 tak vyslala do ekonomiky finanční stimul. Recese proto trvala jen tři kvartály a stála Ekvádor jen zhruba 1,3 procenta HDP.
Proti neoliberálnímu „zdravému rozumu“
Dalším ekonomickým šokem bylo podstatně delší zhroucení cen ropy, které začalo ve třetím kvartálu roku 2014. Tentokrát musela vláda být nápaditější: k robustnější fiskální politice (tzn. větším rozpočtovým schodkům) začala centrální banka tisknout peníze, podobně jako americká Federální banka při finanční krizi. Ekvádorská centrální banka vytiskla miliardy dolarů, které půjčila vládě a státním bankám. Byl to velmi neočekávaný krok od vlády, která nemá ani vlastní měnu, ale ukázalo se, že pro nastartování ekonomiky to bylo blahodárné.
Nicméně nejdůležitějším rozhodnutím Ekvádoru, které jeho ekonomice umožnilo se vzchopit, bylo to asi nejméně konvenční: vláda zavedla dovozní cla, která v důsledku zredukovala import a v letech 2015 až 2016 zvedla HDP o 7,6 procenta. To dokázalo vykompenzovat škrty ve výdajích, které vláda musela udělat v souvislosti s výpadkem příjmů. Correa a jeho strana (Alianza PAIS) tak byli schopni dosáhnout významného sociálního a ekonomického pokroku navzdory dvěma recesím, které byly způsobené vnějšími faktory. V protikladu k washingtonskému příběhu se toho podařilo dosáhnout institucionálními reformami, finanční regulací a chytrou volbou politik, z nichž velká část šla proti neoliberálnímu „zdravému rozumu“.
Samozřejmě hrálo svoji roli to, že prezident má doktorát z ekonomie, a tak dobře věděl, co dělá. Nepochybný byl od počátku i jeho závazek k progresivní formě vlády. Přesto musela Correova vláda vést zákopovou válku se soukromými zájmy, včetně bankéřů, kteří v době, kdy Correa nastupoval do úřadu, vlastnili většinu televizních stanic. Referendum z roku 2011 však zakázalo bankám vlastnit média (a naopak), což vysvobodilo veřejnou debatu z jejich sevření. Média ale i tak zůstala silnou a politizovanou pravicovou silou – podobně jako v dalších zemích s levicovými vládami, například v Brazílii, kde hlavní média vedla v posledním roce úspěšnou kampaň proti předsedkyni Strany práce Dilmě Rousseffové navzdory absenci jakýchkoliv důvěryhodných informací, které by měly vést k jejímu sesazení.
Levice opět boduje
Correova politika prošla testem v nedělních volbách do národního shromáždění. Kandidátem Correovy strany byl Lenín Moreno, který je dobře znám pro svůj národní i mezinárodní aktivismus za práva handicapovaných (sám je na kolečkovém křesle od roku 1998, kdy byl postřelen během loupežného přepadení). Moreno, který má podporu své strany i široké veřejnosti, slibuje rozšiřovat model, který slavil úspěch v posledních deseti letech. V nedělních volbách Moreno zvítězil s desetibodovým náskokem nad kandidátem pravice, se kterým se utká v dubnovém druhém kole. Jeho protivníkem je Guillermo Lasso (nepřekvapí, že to je bankéř), který slibuje snižování daní, včetně odstranění daně ze zisku, což by prospělo hlavně vysokopříjmovým skupinám. V roce 2013 zvítězil Correa nad Lassem naprostou většinou hlasů. Další protikandidátkou je pravicová politička Cynthia Viteri, která chce rozložit některé Correovy hlavní reformy, znovu zavést nezávislost centrální banky, zrušit daň z odlivu kapitálu a omezovat moc centrální vlády.
Proč na těchto volbách tak záleží? Jak před měsícem podotknul Noam Chomsky: „Až během tohoto století se dokázala Latinská Amerika po pěti stech letech vzepřít západnímu imperialismu. V tomto posledním století tedy především Spojeným státům.“ Je vzácné, aby občané v rozvíjejících se zemích dosáhli sociálního a ekonomického pokroku skrze demokratické volby. V letech 2002 až 2014 se míra chudoby v Latinské Americe snížila ze 43,9 na 28,2 procenta – poté, co v předešlých dvou dekádách narůstala.
Všechny tyto výdobytky – národní suverenitu, sociální pokrok, demokracii – je však těžké udržet v situaci, kdy se zpomaluje globální i regionální ekonomika a kdy pravice v zemi drží většinu bohatství, příjmů i médií, přičemž v některých případech si levice přitěžuje svými vlastními ekonomickými chybami. A jako by to nestačilo, je tu ještě Washington, který se posledních šestnáct let držel jednoduché strategie: zbavit se všech levicových vlád, pokud to jde, a zajistit, aby se už nikdy k moci nedostaly. Od Spojených států ale nikdo nic lepšího ani nečeká.
Autor je spoluzakladatelem think tanku Center for Economic and Policy Research.
Z anglického originálu Ecuador’s Left-Wing Success Story, publikovaného na stránkách časopisu The Nation, přeložil Martin Vrba.