Foto VitVit, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Klimatická změna, nedostupnost bydlení, migrace i ochrana staveb z 20. století jsou témata, která dnešní veřejné debatě dominují. O roli architektů v době, která si vážnost témat už uvědomuje, se ale moc nemluví. Už před dvěma lety proto vznikl projekt Drazí architekti, který se snažil profesionální etiku diskutovat. Několika českým architektům a architektkám, kteří byli jeho autorkou Karolínou Pláškovou v minulosti osloveni, jsme teď položili tři otázky:
1. Považujete projekty typu Drazí architekti za důležité? Máte dojem, že se etice architektury věnuje v Česku dostatečný prostor?
2. Jaký je váš názor na ochranu památek druhé poloviny 20. století?
3. Uvažujete nad klimatickou změnou v souvislosti se svou architektonickou praxí?
Zdeněk Fránek (Fránek Architects)
1. Mezi architekty etika bohužel moc nefunguje. Není to o architektech, ale o morálních zásadách jednotlivců a ty jsou ve všech oborech a dobách stejné – stejně různorodé, odlišné, většinou pokřivené. Já osobně mám mezi architekty kolem pěti skutečných přátel, o kterých vím, že by mne nepodrazili nebo mne nepřipravili o zakázku. Nebo že by nevzali nemorální práci…
2. Veškerá kvalitní architektura by měla být ochraňována, obzvlášť před ministry kultury, kteří jsou největšími kulturními barbary a nemají s kulturou a kulturností nic společného. My architekti a kunsthistorici bychom měli upozorňovat na cenné stavby a zasadit se tvrdě o jejich ochranu. A proces ochrany by se měl urychlit.
3. Klimatickou změnu řeším celoživotně, protože už jako dítě před padesáti lety jsem nedokázal pochopit, proč se v tak fatální míře devastuje příroda, jako by byla nějakým protivníkem nebo přímo nepřítelem člověka. A teď, když nastal začátek konce, a lze to číst a vidět všude, je to téma dne. Ví se, co je třeba dělat, a nikdo to stejně neudělá, protože nevěří nebo nechápe, že jsme překročili moment, kdy už to nejde vrátit. Takže je to neodvratné. V ateliéru projektujeme stavby, které by měly co nejméně škodit světu. Diskutujeme s investory o jejich způsobu existence, jestli opravdu potřebují to, co požadují. Nejde jen o zelené střechy nebo fasády, ty jsou samozřejmost. A nejsou to nejpodstatnější. Jde o souzvuk stavění s přírodou a o zjišťování, jak by vlastně měla vypadat stavba, obydlí pro člověka, aby neškodilo světu. Člověk je jediný tvor na zeměkouli, který neví, jak si má postavit obydlí. A také jediný tvor na Zemi, který ji devastuje. Takže naše činnost je spíše didaktická a osvětová, aby si lidé uvědomili, že se bleskurychle přiblížil konec lidské civilizace, jak ji z historie i současnosti známe.
Karolína Kripnerová (Architekti bez hranic)
1. Projekt Drazí architekti, stejně jako podobné projekty, které se věnují popularizaci architektury, považuji za důležitý. Pomocí těchto interakcí profesionálů se společností dorovnáváme dluh, který si neseme z minulého režimu, kdy byla architektura okrajovým tématem. Nemyslím si, že by se etice architektury věnoval v Česku (dostatečný) prostor.
2. Tyto památky jsou důležitým vzkazem minulosti. Myslím, že je jen otázkou času, než společnost dospěje k tomu, že si bude vážit i kvalitních děl z dob nedávno minulých. Je smutné, že leckteré z těchto objektů se uznání nedočkaly, jako například obchodní dům Ještěd v Liberci, zbouraný před deseti lety, nebo mají svůj osud nejistý, jako diskutovaný komplex bývalé Ústřední telekomunikační budovy na pražském Žižkově. Mám oblíbený citát od francouzských architektů Anne Lacaton a Jeana Philippa Vassala, kteří nabádají „Nikdy nebourejte, nikdy nepřemisťujte ani nenahrazujte, vždycky přidávejte, proměňujte a opětovně využívejte!“ Domnívám, že by se takové budovy měly adaptovat pro nové využití a že nevratná ztráta je až zcela posledním krokem.
3. Ano, snažím se navrhovat stavby udržitelně: aby návrh zapadl do svého prostředí a zároveň vyhověl nárokům uživatelů, a to i s ohledem na nadčasovost. Také v projektech využíváme pasivní strategie a šetrně zacházíme s vodou.
Petr Lešek (Projektil architekti)
1. Ano, tento pohled tady chybí, jakkoli samotní Drazí architekti jsou specifičtí tím, že autorka má díky svým vídeňským studiím až příliš velký nadhled. České prostředí bohužel není kosmopolitní, takže se tu řeší přízemnější témata, než které se sem snažili vnést DA. Ale tím líp, že s takovým srovnáním a se světovým kontextem vůbec někdo přišel. Jinak bychom tady byli zahnilí a řešili si svoje přízemní problémy. A jestli se zde věnuje etice dostatečný prostor? Právě že vůbec, dlouhodobě to tady není téma. Ale podobně to bylo všude na světě, akorát u nás zatím neproběhla žádná velká kritická reflexe. Kritiků architektury je bohužel málo a nikdo je vlastně moc neposlouchá a nepodporuje, takže dopad jejich práce je strašně malý, protože zdejší prostředí nemá moc zájem se o tom bavit.
2. To je obecně těžké. Ideální stav je, když se stavby samy proklubou k významnosti, jejich důležitost je vnímána sama o sobě a není potřeba je chránit institucionálně. Ale není to tak jen u nás. I jinde byl problém s brutalismem, protože jeho recepce byla velmi náročná. Tím, jak se lidský život prodlužuje, prodlužuje se i usazenost v určitém myšlenkovém kontextu. Když někdo vyrůstal v nějakém prostředí a to prostředí mělo na něco názor, tak mu to vydrží až do důchodu. A to je třeba šedesát let. Kritické nastavení je obecně bohužel velmi nízké a u nás je ještě výrazně nižší. Osobně se nedokážu moc dobře vyjádřit ke kvalitám těchto staveb, to mají dělat právě kritici architektury. Samozřejmě bych byl ale rád, aby aspoň některá z těch děl zůstala, minimálně jako ukázka vývojové etapy. Vím, že je zvláštní chtít od soukromníka, aby uchovával stavbu jen proto, že je dokladem doby. Institucionální názor je ale podstatný. Pokud se o něčem řekne, že to stojí za to zachovat, případný vlastník už vstupuje do prostředí, které je jasně definované. Není pravda, že vlastníci si můžou dělat, co chtějí.
3. My jsme se vždy snažili o to, aby domy, které navrhujeme, byly takzvaně selsky chytré. I lidé, se kterými spolupracujeme, to mají podobně. Třeba vzduchotechnik Jan Žemlička vždy říkal: „Nejlepší vzduchotechnika je žádná vzduchotechnika.“ Vždy jsme se snažili o chytrá řešení, ale ne přechytralá. Zdá se nám zbytečné zařizovat domy nebo veřejné prostory něčím přehnaně technologickým. Neříkáme tomu boj s klimatickou změnou, ale spíš přirozené a poctivé řešení po všech stránkách. Zelené střechy na všech domech děláme třeba už patnáct dvacet let. Spíš je problém tato opatření prosazovat, protože spousta věcí zůstává v rovině proklamací.
Barbora Šimonová a Markéta Mráčková (Kulturní družstvo Cosa.cz)
1. S tématem etiky byl spojen až druhý ročník projektu Drazí architekti. Osobně jsme se zúčastnily pouze prvního ročníku v roce 2017, ve kterém jsme byly osloveny, abychom reflektovaly roli architekta v současném světě. Natočily jsme tehdy videoklip k již existující písni Bude to bílý, černý nebo maximálně šedý. Příspěvek volně zpracovával útržky naší reality, konverzace s klienty, architekty, kolegy a naše vzájemné dialogy. Často se jedná o témata, o kterých se nemluví: podhodnocené ceny, které architekti nabízejí, aby získali zakázku, práce v kancelářích na švarcsystém místo v zaměstnaneckém poměru. Považovaly bychom za důležité, aby se těmto tématům v Česku věnoval větší prostor. Velká spousta práce architektů přijde vniveč a nedorozumění nastává i ohledně časově přemrštěných požadavků a představ klientů.
2. Památkovou ochranu by měly mít i stavby mnohem mladší. Například architektura osmdesátých let mizí bez povšimnutí. Narozdíl od sorely let padesátých, zlatých šedesátých nebo některých realizací let sedmdesátých (Machoninovi, SIAL), není architektura osmdesátých let ještě dost stará, aby si zasloužila památkovou ochranu, navíc je často prodchnuta duchem postmoderny, dnes nepříliš populární estetiky. U mnohých staveb probíhají – nebo již bohužel proběhly – zásadní rekonstrukce, přestavby a dostavby. Už třetím rokem natáčíme krátké filmy o architektuře osmdesátých let, ve kterých se snažíme zachytit současnou podobu staveb. V dokumentech hovoří společně autor-architekt s vybraným teoretikem či historikem architektury. Cyklus s název Architektura osmdesátých let si můžete pustit na cosa.tv.
3. Stavění z principu situaci vždycky zhoršuje, můžeme řešit úsporu energie, udržitelné či recyklované materiály, opravovat, stavět méně nebo skromněji. Často říkáme „form follows money“ (formy následují peníze). A to platí, ať peníze máte nebo nemáte. Doma třídíme odpad, samozřejmě se snažíme šetřit energií, letadlem ovšem létáme, a když potřebujeme, jezdíme i autem, které si půjčujeme od rodičů.
Richard Novák (architekt, starosta Dolní Moravy)
1. Určitě ano. Etice by se mohlo věnovat více prostoru, ale spíše než mezi profesionálními architekty vidím problém mezi jednotlivými stavebníky a jejich požadavky. A také v tom, že náš stavební řád umožňuje realizovat projekt stavby bez účasti architekta – jen na základě projektu stavebního inženýra.
2. Významné stavby by měly být chráněny jako kulturní památky. Nemělo by se však jednat o plošnou ochranu všech objektů dané doby, ale o ochranu staveb, které mají architektonickou hodnotu a jsou ze společenského a kulturního hlediska významné.
3. Musí se více dbát na ochranu staveb před přehříváním. Jednak použitím různých typů stínění (především vnějšího) u okenních otvorů a použitím stavebních materiálů s vyšší hodnotou fázového posunu teplotního kmitu, a to především u izolace šikmých střech.
Martin Rajniš (Huť architektury)
Líbí se mi, že máte odvahu. Za normálních okolností bych musel takhle vypjatý levičácký myšlení poslat okamžitě ke všem čertům. Milý zlatý, uvědomte si, že jsem byl ve jménu vašich zásad od útlého dětství označován za buržoazní živel, kterej je třeba zničit, a to jen proto, že moji rodiče byli úspěšný. Na střední jsem musel dojíždět přes celou Prahu, na vysokou jsem se dostal horko těžko až při ochladnutí poměrů na začátku šedesátých let a zaplaťpánbůh mi zakázali i vstup do pionýra. A vy mi ten levicovej mlejnek předkládáte jako cosi k zamyšlení. K diskusi, co rozděluje svět na dobrý a špatný. Jestli je ve světě architektury něco špatně, tak je to ten váš pohled na věc. Architektura se rozhodně nerozděluje na dobrou a špatnou podle nějakýho ekonomicko-etickýho principu. Poslání dobrý architektury je úplně jinde. Poslání dobrý architektury je hledání přirozenýho lidskýho světa. A ten je daný lidskou etikou a lidským pohledem na svět, kterej nemá s vašima ekonomickejma doktrínama nic společnýho. Ty jsou jen vzpupným intelektuálně elitářským pohledem na věci. Píšete o tom, že jste se museli smířit se selháním modernistickýho projektu. Ten selhal kvůli zploštěnýmu levicovýmu pohledu na realitu. A to selhání v podstatě zlikvidovalo architekturu jako obor. Vaši levicoví korifejové přivedli na svět nejubožejší panelákový schémata a doktríny, který mají nejvíc společnýho s gulagama. Je paradoxní, že Corbíkovo paneláky se nejvíc hodí pro přehnaně ekonomicky uvažující investory a panelákový smetiště je bohatým zdrojem inspirace přesně pro to, co označujete za „namyšlenou investorskou architekturu“ – jen jsou ty baráky nazdobený dražší fasádou. Uvědomte si, že vyvoláváte znova ty nejhorší duchy 20. století. Moje architektura je pravým opakem vašich přání. Čím dřív se se svými doktrínami prokoušete do pekla, tím líp pro svět. Uvědomte si, že žvatláte při zkáze světa o věcech, který se trochu podobaj spoušti vodíkový bomby.