Zatímco většina lídrů západního světa přešlapuje na místě, Trump vystupuje jako hlavní globální šikanér. Jediná možnost, jak ho zastavit, je vytvořit nový světový řád.
Trumpova impulzivní rozhodnutí, jako je třeba odmítnutí podpořit prohlášení skupiny G7 odsouhlasené v Québecu, nejsou pouhými projevy jeho osobnostních zvláštností. Naopak jsou to reakce na konec jedné éry globálního ekonomického systému; reakce, které jsou podněcovány nesprávným chápáním současného dění. Trumpova špatně nasměrovaná vize je však založena na správném poznatku, že existující globální systém už nefunguje.
Ekonomický cyklus se chýlí se konci; cyklus, který odstartoval začátkem sedmdesátých let, tedy v době, kdy byl zrozen „Globální Minotaurus“ – jak jej přezdívá Janis Varufakis – čili monstrózní mašinérie, v jejímž soustrojí fungovala světová ekonomika od raných osmdesátých let do roku 2008. Pozdní šedesátá a raná sedmdesátá léta nebyla tolik významná kvůli ropné krizi a stagflaci; Nixonovo rozhodnutí zrušit zlatý standard amerického dolaru bylo známkou mnohem radikálnějšího posunu v základních funkcích kapitalistického systému. Koncem šedesátých let už americká ekonomika skutečně nebyla schopna pokračovat v recyklování svých přebytků do Evropy a Asie, protože přebytky se proměnily v nedostatky. Důsledkem bylo, že v roce 1971 odpověděla americká vláda na tento úpadek odvážným strategickým tahem: místo aby začala řešit zvyšující se nedostatky, rozhodla se udělat pravý opak – nedostatky prohloubit. A kdo za to měl zaplatit? No přece zbytek světa!
USA v hlavní roli
A jak? Prostřednictvím permanentního přesouvání kapitálu, valícího se bez ustání přes oba velké oceány, tak, aby financoval nedostatky Ameriky. A tyto nedostatky začaly fungovat „jako obrovský vysavač, pohlcující přebytky zboží a kapitálu jiných lidí. Ačkoliv tohle ,opatření‘ bylo ztělesněním nejkřiklavější nerovnosti, jakou si lze na planetě vůbec představit, vzniklo díky němu něco, co rovnováhu světa přece jen připomínalo: mezinárodní systém rapidně se zrychlujících asymetrických toků financí a obchodu, které byly schopny navodit iluzi vyrovnanosti a stabilního růstu.
Není divu, že Trump přistupuje ke Kim Čong-unovi přátelštěji než k západním spojencům. V rozpadajícím se systému, který světovému obchodu vládl od sedmdesátých let, se USA začínají měnit v jeho narušitele.
V rámci silné vlny těchto nedostatků pokračovaly hlavní přebytkové ekonomiky světa (zejména Německo, Japonsko a později i Čína) v produkci zboží, které Amerika pohlcovala. Až 70 procent globálního výnosu vygenerovaného ostatními národy se vracelo zpět do USA formou kapitálových toků na Wall Street. A co s nimi dělali v burze na Wall Street? Z těchto toků se stávaly přímé investice, podíly, nové finanční instrumenty, nové a staré koncepty půjček,“ jak píše Varufakis.
Tato rostoucí negativní nerovnováha obchodu slouží jako důkaz, že USA jsou neproduktivní predátor: v předchozích desetiletích totiž denně nasávaly zboží za jednu miliardu dolarů od jiných národů pro svou vlastní spotřebu. A tak se z Ameriky stal univerzální konzument, který udržuje globální ekonomiku v pohybu. (Tolik k anti-keynesovské ekonomické ideologii, která je prý dnes tolik rozšířená.) Takový příjem, připomínající desátek vyplácený starověkému Římu (nebo dary obětované Minotaurovi starými Řeky), závisí na komplexním ekonomickém mechanismu: USA jsou coby bezpečné a stabilní centrum „důvěryhodné“, takže všechny ostatní země, od arabských zemí produkujících ropu až po západní Evropu a Japonsko a nově i Čínu, investují své přebytkové zisky v USA.
Přátelské rozdělení
Protože je tato „důvěra“ především ideologická a vojenská, a nikoliv ekonomická, hlavní problém pro USA je, jak opodstatnit svoji roli majestátu – a to se jim daří právě prostřednictvím udržování neustálého válečného stavu. Z tohoto důvodu vytvořili pojem „Válka proti teroru“, v němž se USA sebeprezentují jako univerzální ochránce všech ostatních „normálních“ států (oproti státům „darebáckým“). Takže celá země má tendenci chovat se jako univerzální Sparta se všemi třemi třídami, které se v kontextu situace překlápějí do prvního, druhého i třetího světa. Jsou tu tedy: (1) USA coby vojenská, politická a ideologická velmoc; (2) Evropa, části Asie a Latinské Ameriky jako region průmyslu a výroby (přičemž důležité zde jsou hlavně Německo a Japonsko, dlouhodobí hlavní vývozci na světě, plus nově i Čína, která se nachází na vzestupu); (3) rozvojový zbytek, otroci dneška, ti, co „zůstávají pozadu“. Jinými slovy, globální kapitalismus přinesl nové obecné směřování k oligarchii, který je zamaskovaný jako oslava kulturní rozmanitosti: rovnoprávnost a univerzalita ve smyslu politických principů postupně zanikají.
Od roku 2008 se tento „neospartský“ světový řád hroutí. V Obamově éře se sice předseda Federálního rezervního systému Ben Bernanke pokusil tento systém znovu vzkřísit – nemilosrdně využil toho, že americký dolar je světová měna, a zafinancoval dovoz masivním tiskem peněz. Donald Trump se však rozhodl problém řešit jiným způsobem: nejprve začal ignorovat křehkou rovnováhu globálního systému, načež se zaměřil na prvky, které by mohly být chápány jako „nespravedlnost“ pro USA (gigantická míra dovozu připravuje Američany o práci a podobně). Jenže to, co Trump označuje za „nespravedlnost“, je jen součást systému, který pro USA generoval zisky: Američané efektivně „okrádali“ svět tím, že si nechávali dovážet zboží, a za něj pak platili dluhem a tisknutím peněz.
Všechno je naruby
Není tedy divu, že Trump dnes přistupuje ke Kim Čong-unovi přátelštěji než ke svým velkým západním spojencům: i zde se střetávají extrémy. V rozpadajícím se systému, který světovému obchodu vládl od sedmdesátých let, se USA začínají stále víc měnit v jeho narušitele. Na rozdíl od roku 1945 už svět USA nepotřebuje; naopak jsou to USA, které potřebují svět. V Singapuru se tak setkali dva vyhnanci: jeden vyčleněný a druhý přímo ze středu osy systému.
Trumpovým záměrem je vytvořit obchodní dohody s osamocenými partnery, kteří se nechají pomocí vydírání dotlačit k podřízenosti. Proto je důležité, aby Evropa fungovala jako sjednocená ekonomická a politická velmoc. Tato nová situace je plná nebezpečí, nicméně Evropě se tím otevírá výjimečná šance: zapojit se do vytváření nového globálního systému, kterému už nebude dominovat americký dolar jako světová měna.
Co se týče globální ekonomiky, probíhá tu válka, takže je čas na radikální opatření. Evropa by si měla uvědomit, že k současnému stavu už se nebude možné vrátit. Místo toho je potřeba vytvořit nový světový řád, aby Trump dostal, co mu patří. A po této stránce je reakce Kanady a členů Evropské unie nedostatečná: místo aby přišli s novou vizí, jsou stále dotčení a stěžují si, že USA porušují zavedená pravidla. Zhruba v posledním desetiletí se EU chová stále víc a víc jako někdejší lídr Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat, o kterém se říkalo, že nikdy nepromarnil příležitost, jak promarnit příležitost.
Autor je filozof.
Z anglického originálu EU must create a new world order to stop Donald Trump publikovaného na webu rt.com přeložila Linda Fořtová.