Foto twitterový účet Petra Fialy
Český premiér Petr Fiala, polský premiér Mateusz Morawiecki, předseda polské konzervativní strany Právo a spravedlnost Jarosław Kaczyński a slovinský premiér Janez Janša navštívili 15. března obléhaný Kyjev. Vyjádřili tak bezprecedentní symbolickou podporu ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému i Ukrajincům a po letech, kdy středoevropský region platil v Evropě za potížisty, si vysloužili chválu domácích i zahraničních komentátorů. „Toto je Evropa ze své nejlepší stránky,“ hlásal například titulek nejčtenějšího evropského tištěného deníku Bild.
Zájem o východ a podpora rozšiřování EU dlouhodobě patří mezi priority středoevropské unijní politiky. To má přirozeně své hojně popsané geografické, historické i ekonomické důvody.
Solidarita našeho regionu (s příznačnou výjimkou Maďarska) s Ukrajinou se přitom neprojevuje jenom v této premiérské návštěvě. Poláci za pouhé tři týdny od začátku války přivítali více uprchlíků než Němci v památném roce 2015 a co více, většina občanů se do pomoci uprchlíkům aktivně zapojila. Premiér Morawiecki hrál také důležitou roli v přesvědčení německého kancléře, aby přistoupil na odpojení ruských bank od platebního systému SWIFT. V neposlední řadě premiéři východního křídla EU na summitu ve Versailles podpořili brzký začátek vyjednávání s Ukrajinou o vstupu do EU, zatímco jejich kolegové z Francie či Nizozemska jej odmítli.
Aktivní vystupování střední Evropy v otázkách týkajících se Ukrajiny i celého východního sousedství není pro pozorovatele evropské politiky nijak velkým překvapením. Zájem o východ a podpora rozšiřování EU dlouhodobě patří mezi priority středoevropské unijní politiky. To má přirozeně své hojně popsané geografické, historické i ekonomické důvody. Domnívám se však, že se tento postoj dá odůvodnit také společným vnímáním členství v EU jako záruky „evropanství“ a příslušnosti k Západu. Toto vnímání EU jako geopolitické aspirace sdílíme a rozumíme mu.
Právě díky středoevropskému zaměření na geopolitický význam EU se jejími vyslanci na Ukrajině mohli stát i politici, kteří jsou jinak s evropskými institucemi opakovaně ve sporu kvůli porušování unijních hodnot: „Slovinský Orbán“ Janez Janša kvůli svým útokům na novináře a zástupci polské vládní strany Právo a spravedlnost kvůli omezování nezávislosti soudů, médií, práv žen a LGBT+.
Evropa jako aspirace Východu
Kunderova esej „Unesený Západ“ dosud patří k nejvýmluvnějším textům o středoevropském vnímání vlastní identity a vztahu k Evropě. Francouzsko-český spisovatel v něm Rusko popsal jako představitele ortodoxní východní Evropy, ke které země střední Evropy historicky nepatří, a byly k ní po válce připojeny proti své vůli. „Zemřeme za Maďarsko a za Evropu,“ cituje Kundera budapešťského zpravodajce zasaženého sovětskou palbou v roce 1956. Právě během lidových povstání proti SSSR v letech 1956 či 1968 ukázaly středoevropské národy dle Kundery svou pravou „západní tvář“.
Jak ukazuje vývoj v našem regionu po roce 2004, vnímání unijního členství zejména jako „záruky západní identity“ s sebou nese i problémy. Protože byl polistopadový „návrat do Evropy“ vnímán zejména jako náprava Kunderou popsané historické nespravedlnosti, málo se zde diskutovalo o tom, jak evropská společenství fungují či jaké konkrétní politiky prosazují.
Jak poukázal bulharský politolog Ivan Krastev, před rokem 2004 kvůli tomu našimi parlamenty prošlo přibližně dvacet tisíc evropských zákonů téměř bez jakékoliv diskuse. O významu řady z nich – například těch týkajících se diskriminace – se začalo diskutovat až zhruba deset let po vstupu do EU v rámci nové vlny kulturních válek. Křečovitá snaha zalíbit se Západu u globalizovaných elit navíc vedla k teatrální protireakci, odmítání Západu a vychvalování vlastní výlučnosti elitami národoveckými, které reprezentují právě i Janša, Morawiecki a Kaczyński.
„Nové státy“ i osmnáct let po vstupu zůstávají spíše přejímači evropských norem než jejich aktivními tvůrci. To je zapříčiněno i tím, že tento region je v unijních institucích (včetně jejich vedení) i zájmových skupinách podreprezentovaný. Středoevropští politici navíc postrádají vize, které by šly za hranici adorace EU, nebo se naopak obešly bez konzervativního národovectví. K progresivním politikám, jako je například Zelená dohoda pro Evropu, se staví vlažně. Přetrvávající nespravedlnosti v EU, jako je například outsourcování levné znečišťující práce do našeho regionu, naopak konstruktivně artikulovat nedokážou.
Zmíněný geopolitický rozměr unijní politiky tak zůstává jednou z mála jasně definovaných priorit naší evropské politiky, což během války na Ukrajině můžeme po zásluze vytěžit.
Západní přezíravost
Západoevropané naopak záruky vlastní evropskosti nepotřebují. Vědí, že jsou Západ, EU vnímají jako vlastní projekt a namísto své identity diskutují o jejích konkrétních politikách. To oni byli původními tvůrci oněch dvaceti tisíců norem, které musely východoevropské státy před vstupem do EU přejmout. Hlavními tvůrci strategických evropských politik, jako je například zmíněná Zelená dohoda, zůstávají dodnes.
Kvůli zkušenostem s následky velkého rozšíření EU v roce 2004 i kvůli nepochopení geopolitického významu, který má EU pro východ Evropy, se západoevropské státy staví dlouhodobě daleko opatrněji k dalšímu rozšiřování. Proces, pro jehož pokračování je v několika fázích potřeba jednomyslné podpory, se jim proto daří účinně blokovat. Státům západního Balkánu tak například unijní členství bylo slíbeno již v roce 2002, z regionu však do EU dosud přistoupilo pouze Chorvatsko v roce 2013.
Argumenty a zkušenosti států východního křídla mají západoevropské země tendenci občas ignorovat. To se stalo například v případě četných varování týkajících se agresivního chování Ruska před začátkem války na Ukrajině. „Někteří naši evropští spojenci nám řekli, že nevíme, o čem mluvíme, a že jsme prostě jenom rusofobní,“ popsal pro Politico bývalý estonský prezident Toomas Hendrik Ilves situaci, kdy se snažil kolegům vysvětlit vážnost ruských hackerských útoků proti Tallinnu v roce 2007. Šířeji pak tento fenomén nepochopení východoevropské zkušenosti s imperiálním Ruskem popisuje termín „westplainingu“, který vymyslela východoevropská levice. Ten popisuje situaci, kdy jsou východoevropské státy plošně popsány jako pasivní objekty imperiálních her mezi Západem a Ruskem a které by měly pro pocit bezpečí Ruska raději zůstat neutrálními bez ohledu na vlastní bezpečnostní či geopolitické preference.
Ukrajina jako nový „geopolitický“ stát EU?
„Evropané vidí, že naši vojáci nebojují jenom za naši zemi, ale také za Evropu, za mír pro všechny, za všechny země Evropské unie,“ odůvodnil ukrajinský prezident Zelenskyj žádost o připojení Ukrajiny do EU v (právně neexistující) zrychlené proceduře. V tomto případě samozřejmě platí, že Ukrajinci za bezpečnost Evropy opravdu bojují, neboť jejich prohra by mohla zvýšit apetit Moskvy napadnout i členské státy. I tak však v Zelenského prohlášení zůstává jasný symbolický rozměr – navíc ne nepodobný slovům maďarského zpravodajce z roku 1956: Ukrajinci jsou Evropané, bojují za Evropu, a to opět proti tomu stejnému východnímu nepříteli. Členství v EU si proto zaslouží.
Jak to již shrnula řada odborníků, Ukrajina samozřejmě na členství připravená není. Vedle toho, že tam probíhá aktivní konflikt, země ani neplní takzvaná Kodaňská kritéria, která se týkají například stability institucí, ochrany menšin či schopnosti vyrovnat se s konkurenčními tlaky unijního vnitřního trhu. Podobně jako v případě střední Evropy však není ani pro Ukrajinu obsah evropských politik či fungování EU v rozhodování o členství primární: významná je příslušnost k Západu. Případ střední Evropy přitom naznačuje, že s tímto přístupem by se Ukrajina po připojení k EU mohla setkat s určitou deziluzí z toho, co EU skutečně je a jak funguje.
Z hypotetických představ o unijní Ukrajině se však vraťme raději do současnosti. Pro krizemi sužovanou EU je dnes velmi motivující vidět, že pro některé země zůstává natolik atraktivním spolkem garantujícím svobodu, spravedlnost a prosperitu, že o členství v něm doslova bojují. Měla by si proto více uvědomit svůj geopolitický význam a revidovat proces rozšiřování a partnerství s východními státy minimálně tím, že o unijní budoucnosti Ukrajiny či zemí Balkánu přestane mlžit.
Východní křídlo EU by pak mělo využít ukrajinské války k tomu, aby se díky své historii a geografii stalo skutečným lídrem v politikách týkajících se dalšího rozšiřování, ekonomických otázek východní Evropy, ale třeba i obrany. Je na čase, aby získalo v EU nějakou iniciativu a respekt. Zároveň by však lídři střední Evropy neměli zapomínat na to, že EU není jenom Antirusko. Je to i soubor hodnot, postojů a politik, které bychom měli naplňovat i u nás doma.
Autorka vystudovala evropská studia.