Nedávné vyšetřování policejního oddělení ve městě Ferguson, jež provedlo ministerstvo spravedlnosti USA, šokovalo celý americký národ. A právem. I když je institucionalizovaný rasismus ve Fergusonu otřesný, není to ještě to nejhorší zjištění.
Záměrná šikana a vydírání
Mnohem průkaznější je toto: trestní justice ve významném americkém městě považuje převážnou část lidí nikoli za občany, které má chránit, ale za potenciální cíle vyděračské operace, která má vyždímat co nejvíc peněz z těch nejchudších a nejzranitelnějších. Za tímto účelem měla dokonce policie na většinu fergusonské populace dopředu připravený zatykač.
Mnozí jistě zkusí tento systém ekonomického vykořisťování bagatelizovat jako podivnou anomálii. Jenže ve skutečnosti na něm nic neobvyklého není. To, co vytvořila rasistická trestní justice ve Fergusonu, je pouze děsivá karikatura toho, co se odehrává na všech úrovních života ve Spojených státech. Něčeho, co začíná opravdu katastrofálním způsobem měnit náš nejzákladnější smysl pro to, čím jsme a jak se většina z nás vztahuje k našim hlavním společenským institucím.
V USA nebývalo zvykem, že by se policejní důslednost při dodržování pravidel stala hlavním zdrojem financí pro lokální vlády. Nicméně dnes je ve většině obcí až čtyřicet procent vládních peněz závislých na této predátorské činnosti policie.
Zpráva ministerstva spravedlnosti nás obeznámila se všemi potřebnými detaily: nepřetržitý tlak na policii, aby vydávala co nejvíce předvolání k soudu i za ty nejmenší přestupky (například za špatné parkování nebo nezapnutý bezpečnostní pás v autě); tlak na soudy, aby rozsudky byly co nejtvrdší; záhadná soudní pravidla, sestavená zjevně tak, aby bylo téměř nemožné je dodržovat (web samotného soudu obsahuje špatné informace); občané, kteří nikdy nebyli shledáni vinnými – a dokonce ani nikdy nebyli obviněni – byli zadržováni, zavíráni, čelili výhrůžkám, že skončí ve špinavých celách na „neurčito“ a riskovali nemoci a vážná zranění, dokud jejich příbuzní nesesbírali stovky či tisíce dolarů na různé pokuty a poplatky pro jejich věznitele. Tyto praktiky vedly k tomu, že na více než tři čtvrtiny obyvatel Fergusonu existoval zatykač, připravený pro jakoukoli vhodnou příležitost. Celá populace byla de facto kriminalizována.
Byrokraté se zbraněmi
Je důležité uvědomit si, že se nejednalo o zatykače za konkrétní zločiny. Lidé nebyli obviněni z ničeho vážného (tj. těžkých zločinů nebo přečinů). Parkovací lístky, neposekané trávníky nebo špatně umístěné koše na odpadky nejsou kriminální činy, ale porušení úředních pravidel, jež mají zhruba stejnou závažnost, jako když supermarket neodstraní prošlý bochník chleba z regálu. A přitom se s nimi zacházelo jako s kriminálníky.
Je zřejmé, že tento obraz nemá téměř nic společného s tím, co běžně nazýváme „spravedlností“. Zdá-li se nám představa policie terorizující a manipulující občany za parkovací pokuty bizarní, může to být zčásti dáno tím, že máme sklon zapomínat, co a kdo vlastně je policie. Policie tráví jen velmi málo času řešením násilných trestných činů – jako důkaz může posloužit výzkum policejních sociologů, podle kterých jen deset procent času průměrných policejních úředníků zabere řešení opravdových zločinů. Zbývajících devadesát procent věnují porušením administrativních předpisů a regulací, tj. všech těch každodenních pravidel, jak a kde člověk může jíst, pít, kouřit, prodávat, sedět, procházet se nebo řídit. Když se dva lidé pustí do rvačky, anebo na sebe dokonce vytáhnou nůž, policie do toho obvykle nevstupuje. A naopak – pokud vyjedete na ulici s autem bez poznávací značky, policie se okamžitě vynoří a vyhrožuje vám celou řadou různých hrozivých následků, pokud nebudete dělat přesně to, co vám nařídí.
V zásadě tedy lze říct, že policisté jsou jen byrokrati se zbraněmi. Jejich hlavní společenskou rolí je hrozit fyzickou silou – anebo dokonce smrtí – v situacích, v nichž se běžně neuplatňuje. Například při dozoru nad občanskými předpisy ohledně prodeje nezdaněných cigaret.
Zisky z pokut
V USA nebývalo zvykem, že by se policejní důslednost při dodržování pravidel stala hlavním zdrojem financí pro lokální vlády. Nicméně dnes je ve většině obcí až čtyřicet procent vládních peněz závislých na této predátorské činnosti policie. Jak k tomu došlo? Něco z toho má pochopitelně co do činění s populistickými hnutími proti daním, počínaje kalifornskou Propozicí 13. Ale hlavní příčina je jiná. Došlo k tomu zejména proto, že v nedávných desetiletích se lokální vlády hluboce zadlužily u velkých soukromých finančních institucí – často těch, které zavinily krizi v roce 2008. (Například částka peněz vybraná na pokutách ve Fergusonu téměř odpovídá výši peněz, které město dluží.) Města se tak stále víc nacházejí v situaci, kdy zatýkají občany jen proto, aby zaplatily svým věřitelům.
Velmi podobné metody používají také banky. Mnoho finančních institucí nyní čerpá většinu svých zisků z pokut, které vybírají od běžných občanů za porušování pravidel. Podle zprávy z roku 2012, kterou vytvořil Úřad pro finanční ochranu spotřebitelů, tvoří 61 procent příjmu banky poplatky za přečerpání konta a pokuty z úvěrů z účtů zákazníků; v roce 2009 vydala největší americká banka JPMorgan Chase zprávu o tom, že 71 procent jejího celkového zisku tvořily převážně poplatky a pokuty. Jinými slovy, to může znamenat, že ziskovost amerických bank se zakládá na úmyslném vytváření tak komplikovaných pravidel, že pro podstatnou část zákazníků není možné je neporušit – a banky pak za to své zákazníky trestají.
Tyto trendy lze vysledovat i v jiných případech. Například americký systém vyššího vzdělávání dnes funguje především jako hnací motor, který studenty uvězňuje v pasti permanentních dluhů. Většina zisku, který bankám plyne od zadlužených studentů tvoří v podstatě pokuty za opožděné splátky, odkládání splátek a neplnění závazků.
Jak udělat z občana zločince
Téměř každá americká instituce – od korporací až po školy, nemocnice a občanské úřady – nyní funguje hlavně jako systém na čerpání zisku tím, že zavádí stále složitější pravidla, která jsou vytvořena především proto, aby je člověk musel porušovat. A právě tato pravidla jsou téměř bez rozdílu vynucována pomocí variabilní škály: velmi jemně a opatrně pro bohaté a mocné (představte si, co by se mohlo těmto bankám stát, kdyby samy porušily svá pravidla), ale s naprosto drakonickou krutostí pro ty nejchudší a nejzranitelnější. Důsledkem je, že nejbohatší Američané stále víc a víc kumulují majetek a bohatství, aniž by cokoliv produkovali či prodávali – jejich zisk je důsledkem toho, že přicházejí s novými a novými nápady, jak z běžného občana udělat zločince. To je docela výrazná transformace a zřídka se o ní mluví. Značně však ovlivňuje základní představy lidí o jejich vztazích ke společnosti.
V praxi není „střední třída“ ekonomickou kategorií, nýbrž kategorií společenskou. Být součástí střední třídy znamená mít pocit, že všechny zásadní instituce a struktury společnosti jsou (anebo by měly být) na vaší straně. Pokud tedy vidíte policistu a cítíte se v důsledku toho bezpečněji (spíš než ohroženě), je to projev toho, že jste součástí střední třídy. Nicméně poprvé od doby, kdy se začalo s průzkumy veřejného mínění, většina Američanů v roce 2012 uvedla, že se za střední třídu nepovažují.
Zpráva Úřadu pro spravedlnost ohledně policejní stanice ve Fergusonu by nám měla pomoct konečně pochopit situaci. Většina Američanů už nemá pocit, že by vládní instituce byly na jejich straně anebo že by vůbec mohly být na jejich straně. V tom nejzákladnějším smyslu totiž opravdu nejsou.
Autor je profesor antropologie na London School of Economics.
Z anglického originálu Ferguson and the Criminalization of American Life, publikovaného na webu Gawker.com, přeložili Linda Fořtová a Jaroslav Fiala.