Britský historik Eric Hobsbawm o Engelsově knize Postavení dělnické třídy v Anglii prohlásil, že „v knihovně historika devatenáctého století, stejně jako kohokoli zajímajícího se o dělnické hnutí, ji nic nemůže nahradit“. Kniha vyšla v Lipsku v roce 1845, když bylo Engelsovi pouhých čtyřiadvacet let. Nicméně vznikla ještě o něco dříve, v letech 1842–44, v době Engelsova pobytu v Anglii.
Zkušenosti z epicentra
Friedrich Engels pocházel z rodiny textilního továrníka. Poté, co se během studií seznámil s mladohegeliánstvím a stal se socialistou, byl otcem vyslán do filiálky firmy Ermen a Engels v Manchesteru. Engels starší nejspíše doufal, že pobyt v srdci tehdejšího průmyslového světa vyžene synovi revoluční myšlenky z hlavy. Otcovy naděje se však ukázaly jako naprosto liché. Mladý revolucionář na základě svého „studijního pobytu“ napsal knihu, která zásadním způsobem obžalovala nelidskost kapitalismu. A nejen to. Engels junior po svém návratu, namísto způsobného začlenění do slušné společnosti, vytvořil nerozlučný tandem s nenapravitelným revolucionářem Karlem Marxem.
Konfrontace s tím, co Postavení popisuje, zřetelně ukazuje, z jakých důvodů vzniklo v devatenáctém století dělnické hnutí a proč pro něj byla radikální změna světa, koncentrovaná v magickém slovu „revoluce“, přirozenou odpovědí na stávající situaci.
Engels byl vzhledem ke svému postavení důkladně obeznámen s anglickými byznysmeny a díky vztahu s dělnicí Mary Burnsovou i s prostředím proletářským. Mnohé z toho, co plní stránky Postavení dělnické třídy v Anglii, je tak přímým svědectvím z první ruky. Tam, kde se Engels obrací k jiným zdrojům, vybírá, jak zdůrazňuje v předmluvě, ty, které jsou kapitalismu spíše nakloněny.
Číst Postavení v dnešní době je výrazně odlišná zkušenost od časů jejího vzniku. V roce 1845 se jednalo o aktuální, výbušný a rozhořčený text. Kniha je až etnografickým záznamem skandálních podmínek, v jakých byla nucena žít většina soudobé (a nejen anglické) společnosti. Je to jakási antropologie tehdejšího světa, kombinovaná s voláním do zbraně. Kniha se rodí v době, která ukazuje, že proletariát je něco jiného, než „chudina“ dřívějších časů. Že se jedná o kvalitativně nový fenomén, přesahující lokální význam, spojený s novým konceptem průmyslové revoluce a že zásadním způsobem přepisuje mapu rozvrstvení společnosti. Postavení totiž přináší nejen popis podmínek dělnické třídy v Anglii, ale i analýzu vývoje průmyslového kapitalismu a sociálních dopadů, které její vznik umožnily. Nebo – lépe řečeno – jež si ho vynutily.
Proletářský ateismus
Engelsův text sice může v dnešní době také vyvolávat rozhořčení, ale to bývá retrospektivně vždycky nepoměrně slabší, než když je aktuální. Pro dnešek má Postavení odlišný význam, nebo spíše významy. Na jedné straně jde o přínos historický. V tomto smyslu je Engelsův text jedním z průkopnických děl a cenným pramenem pro poznání dělnické každodennosti v polovině devatenáctého století. Na straně druhé leží význam politický. Konfrontace s tím, co Postavení popisuje, zřetelně ukazuje, z jakých důvodů vzniklo v devatenáctém století dělnické hnutí a proč pro něj byla radikální změna světa, koncentrovaná v magickém slovu „revoluce“, přirozenou odpovědí na stávající situaci.
Právě tento politický význam s postupem doby mohl jenom růst. Počátek devatenáctého století byl ve znamení boje mezi revolucí a reakcí. Tehdy to znamenalo střet mezi aristokracií a královskými dvory na straně jedné a dravou buržoazií na straně druhé. Jak ale bylo čím dál jasnější, návrat před rok 1789 nebyl možný a vítězství revoluce, tedy liberalismu, už nešlo zvrátit, politický terén se totiž změnil. Dříve levice označovala liberály, které však nyní zatlačili směrem doprava socialisté a organizující se dělníci. Konzervativní a liberální pozice se musely promíchat a stanout proti společnému nepříteli, jenž si nárokoval daleko razantnější pojetí rovnosti a svobody.
Navíc bylo čím dál jasnější, že Pandořinu skříňku, kterou otevřela Deklarace práv člověka a občana, už nepůjde zavřít. Buržoazie, jež odmítala výsady šlechticů, se sice snažila ty své chápat jako přirozené, těžko ale mohla oživit princip, který sama v boji s aristokracií zničila. Klíčový význam otázky sociální pro osud moderní společnosti byl na konci devatenáctého století zjevný nejen pro Masaryka. A její akutnost v Evropě vlastně až do druhé světové války neklesala. Svědčí o tom nejen revoluční vření, jež starý kontinent zachvátilo na konci první světové války (ta byla podle některých historiků vyvolána obavami německého císařství ze sociální demokracie a snahou udržet klid doma výhrou na mezinárodním poli). Výmluvným svědectvím z anglického prostředí je brilantní kniha George Orwella Cesta k Wigan Pier z roku 1937. Její reportážní polovina se totiž zabývá podmínkami, v nichž v té době žili dělníci v Lancashireu. Shodou okolností se jednalo o stejné hrabství, z jehož důvěrné znalosti čerpal při psaní své knihy Engels. Na srovnání Orwella a Engelse je nejvíce pobuřující to, že i když jejich práce dělí sto let, v podmínkách života dělníků se příliš mnoho nezměnilo. Třebaže uplynulé století přineslo mimo jiné rozvoj železnic, automobilismus, letectví, elektřinu nebo film.
Je otázkou, zda poučení o neudržitelnosti situace popisované Engelsem a Orwellem již nevyprchalo. Tato lekce však stále platí. Lze ji shrnout do těchto, stále aktuálních Engelsových slov, podtrhujících politický význam jeho knihy: „Avšak pro toho, kdo žádný majetek nemá, pro toho přestává být vlastnictví svatým samo sebou. Peníze jsou bohem tohoto světa. Buržoa bere proletáři jeho peníze, a tím z něho dělá praktického ateistu. Není tedy divu, když proletář svůj ateismus projevuje a nerespektuje posvátnost a moc nadpozemského boha.“
Autor je publicista.