Genocida v přímém přenosu? V Haagu začal soud s Izraelem

Minulý týden začal Mezinárodní soudní dvůr v Haagu projednávat stížnost Jihoafrické republiky, která viní Izrael z páchání genocidy v Gaze. K finálnímu rozhodnutí dost možná dojde až za několik let. JAR proto nejprve požaduje, aby soud rozhodl o předběžných opatřeních, která by zastavila izraelské destruktivní tažení, jež si podle aktuálních odhadů vyžádalo skoro 24 tisíc palestinských životů. Výsledek tohoto rozhodnutí může být znám již v průběhu několika týdnů. Přestože se neočekává, že by případný verdikt soudu ve prospěch JAR vyústil v okamžité ukončení bojů v Gaze, bude mít silný morální a symbolický význam z dlouhodobého hlediska.

JAR nastavuje zrcadlo především morálně se tvářícímu Západu. Jak mnozí zdůrazňují, tentýž Západ, který dlouhou dobu přehlížel apartheid v Jihoafrické republice, již řadu let ignoruje rozsah útlaku na palestinských územích. Současná situace není výjimkou. Podle jihoafrické delegace Západ i zbytek světa nyní odvracejí oči od genocidy, která nám vlastně nikdy nebyla blíže. Každý z nás ji totiž může sledovat živě na svých mobilech, a to často skrze videa a příspěvky samotných obětí.

Jihoafrická republika si svůj propalestinský postoj udržela i díky odkazu Nelsona Mandely. Ten při svém zvolení prezidentem prohlásil, že svoboda Jihoafričanů nebude nikdy úplná bez osvobození Palestinců.

Úmluva o genocidě, na kterou se jihoafrická stížnost odvolává, byla Izraelem podepsána krátce po holocaustu. Dokument ztělesňující ono „nikdy více“, které je Izraelem tak často používáno, je tak nyní obrácen proti němu. Symbolický rozměr současné situace samozřejmě podtrhuje fakt, že Izrael na lavici obžalovaných posadila země, která překonala apartheid.

Ti, kteří bojovali za vymanění Jihoafrické republiky z područí apartheidu, přitom s Palestinci sympatizovali dlouhodobě. Africký národní kongres byl spolu s Palestinci součástí sítě revolučních hnutí, které bojovaly za osvobození svých společností. Jihoafrická republika si svůj propalestinský postoj udržela i díky odkazu Nelsona Mandely. Ten při svém zvolení prezidentem prohlásil, že svoboda Jihoafričanů nebude nikdy úplná bez osvobození Palestinců. Izrael naopak od sedmdesátých let dál apartheidní režim podporoval, což nepřátelství mezi postapartheidní Afrikou a izraelským státem jen prohloubilo.

Jihoafrická stížnost

Jihoafrická republika sestavila stížnost o 84 stranách, ve které detailně popisuje izraelské aktivity od začátku války. Klíčové je, že podle JAR je Izrael vinen provedením genocidy v Gaze i neschopností jí zabránit, jak podle JAR mimo jiné naznačují časté genocidní výroky vysokých izraelských představitelů. Že se nejedná o ojedinělé případy, dokazuje databáze Law for Palestine, ve které je nyní nashromážděno více než 500 případů podněcování ke genocidě. Jihoafrická delegace tvrdí, že tyto výroky jsou genocidní, protože jsou pronášeny s úmyslem zničit „podstatnou část palestinské národní, rasové a etnické skupiny“. Zároveň ale podle ní samotný genocidní úmysl může být odvozen i z povahy izraelských aktivit v Pásmu Gazy.

Mimo to Jihoafrická republika ve svém dokumentu dokazuje, že se Izrael systematickým způsobem dopouští čtyř z pěti možných aktů genocidy. Jedná se o zabíjení Palestinců v Gaze, způsobení vážné tělesné nebo duševní újmy členům skupiny, úmyslné zhoršení životních podmínek, které vedou k jejímu úplnému či částečnému fyzickému zničení, a nařízení takových opatření, která zabraňují narození palestinských dětí.

JAR ve své žalobě odkazuje na právníka a přeživšího holocaustu Raphaela Lemkina, který ukotvil pojem genocidy. Podle něj je zásadní chápat akty genocidy vždy jako součást kontinua. Proto jihoafrická stížnost zasazuje poslední tři měsíce v Gaze do širšího kontextu okupace a útlaku palestinských obyvatel – v dokumentu je zmíněn 75 let trvající apartheid, 56 let trvající okupace palestinských území a v neposlední řadě 16 let dlouhá blokáda Pásma Gazy.

Izraelská odpověď

Izrael v pátek obvinění kategoricky odmítl. Ještě před tím, než vůbec celý soud začal, označil jihoafrickou stížnost za krvavé obvinění (blood libel), a tím naznačil, že bude mimo jiné apelovat na kolektivní paměť antisemitismu a židovské perzekuce. Jádro izraelské obhajoby nicméně spočívá v jiných argumentech.

Jedním z prvních bodů izraelské odpovědi je procedurální připomínka. Izrael tvrdí, že zde nebyla žádná snaha spor vyřešit dříve, než šel k samotnému soudu. Než se JAR obrátila na Mezinárodní soudní dvůr, nedala Izraeli příliš času na odpověď a dialog. Podle některých expertů by to mohl být poměrně silný právní argument ve prospěch Izraele.

Naopak co se týče genocidních výroků, přišla izraelská obhajoba pouze s tím, že se jedná o „náhodná tvrzení“. Tyto údajně náhodné výroky přitom byly vysloveny například izraelským prezidentem, premiérem, ministrem obrany či jinými vysoce postavenými představiteli. Během žádného momentu v průběhu války se navíc izraelská vláda nesnažila situaci aspoň verbálně zklidnit či některé z původců explicitnějších výroků potrestat.

Další z argumentů, který jsme slyšeli již od začátku války, spočívá v přenesení zodpovědnosti na Hamás. Vše, co Izrael v současnosti dělá, je důsledkem strategií Hamásu, a Izrael se musí pouze adaptovat. V tomto ohledu Izrael zmiňoval především použití civilistů jako lidských štítů. Vždy zde ale vyvstává protiargument, jestli je izraelské počínání skutečně úměrné svým cílům. Některé z izraelských kroků, jako třeba bombardování uprchlického tábora Džabalíja, takovým argumentům spíše protiřečí.

Nejdůležitější částí obhajoby Izraele je však klíčový princip mezinárodního práva, tedy právo na sebeobranu. Zde bude nepochybně zajímavé, jakým směrem se soud obrátí, protože v izraelském případě je situace komplikovanější. Mezinárodní soudní dvůr už v roce 2003 rozhodl v rámci takzvaného poradního stanoviska, dle něhož okupační moc nemá právo na sebeobranu. Jenže podle Izraele není Gaza okupována od izraelského stažení v roce 2005. To ovšem dodnes rozporují nejen mnohé lidskoprávní organizace, ale také OSN.

Výjimečná situace

Běžný počet soudců v rámci Mezinárodního soudního dvora je 15. V tomto případě se však jejich počet navýší na 17 – každá ze stran přidá po jednom soudci. Tito ad hoc soudci mimo jiné dobře symbolizují východiska obou států. Zatímco na izraelské straně stojí přeživší holocaustu a bývalý předseda izraelského Nejvyššího soudu Aharon Barak, na té jihoafrické je soudcem Dikgan Moseneke, který byl již v patnácti letech odsouzen za účast v protiapartheidních aktivitách.

Jmenováním Baraka jako ad hoc soudce Izrael naznačuje, že se tentokrát chce s obviněním opravdu vypořádat. Zdá se, že prestiže Mezinárodního soudního dvora se v současné situaci zalekl více než jiných institucí. Do soudní pře tak vyslal člověka, který má větší důvěryhodnost, protože není součástí současné izraelské extremistické vlády. Barak je jedním z hlasů opozice a minulý rok vystupoval proti plánované justiční reformě.

Jelikož je poměrně vysoká šance, že Mezinárodní soudní dvůr dá za pravdu Jihoafrické republice, bude zajímavé sledovat izraelskou právní strategii. Jak poukazuje Itamar Mann z Haifské univerzity, pro Izrael bude v takovou chvíli důležitá podoba tzv. menšinového stanoviska. Tato stanoviska mohou mnohdy být i důležitější než ta většinová, protože s jejich pomocí může strana svůj případ lépe rámovat. V případě Izraele bude menšinové stanovisko pravděpodobně spojené jak s pamětí holocaustu, tak událostmi říjnového masakru. Menšinová stanoviska jsou navíc často propojena s identitou a osobní zkušeností samotných soudců. Barakovo stanovisko jakožto přeživšího holocaustu může být mnohonásobně silnější než pečlivě připravené, ale příliš technicistní právní argumenty. Byť to rozhodnutí soudu nijak nezmění, bude důležité pro další kroky izraelské hasbary (propagandy).

Důsledky

Je dobré mít na paměti, že je obecně těžké genocidní záměr prokázat. Místo označení celé války jako pokusu o genocidu se také může stát, že se za genocidní označí pouze některé akty, jako se stalo v případě masakru v Srebrenici. Jasný průběh procesu tedy předpovídat nelze.

Přesto se pasivním přihlížením destrukci v Gaze či genocidním prohlášením izraelských politiků Západ do dějin dobře nezapíše. Jednotlivé státy mají v průběhu procesu šanci postavit se na stranu Jihoafrické republiky tím, že k případu připojí svá vlastní právní stanoviska. Tak se stalo například v případě probíhající žaloby Ukrajiny vůči Rusku či žaloby Gambie vůči Myanmaru (Barmě).

Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora je sice závazné, ale nelze je nijak vymáhat. Potvrzení obav z toho, že v Gaze může probíhat genocida, a následné rozhodnutí o dočasných opatřeních, však umožní vyvíjet tlak na vlády, které zatím kritikou vůči Izraeli spíše šetřily. Stížnost Jihoafrické republiky tak lze vnímat také jako snahu podat „pomocnou ruku“ lidem masově protestujícím v zemích, které zároveň Izrael stále podporují. Jakkoliv je zatím nejasné, jak soud dopadne, odvaha JAR dovést Izrael k zodpovědnosti je zároveň zahanbením té části světa, která se minimálně na papíře hlásí k hodnotám humanismu a lidských práv.

Autorka studuje politologii.