Jedním z projevů současné globální krize je kolektivní odpor k věcem, jak doposud fungovaly. Mluví se o nových cestách v ekonomice, řízení státu a vládnutí. V oblasti politické organizovanosti se s novými modely již dávno experimentuje. Ve volbách slaví úspěch strany a hnutí bohatých businessmanů nebo úspěšných bavičů. Jejich obecným rysem je především to, že své základní principy i politický kredit svých lídrů čerpají mimo oblast politiky. Tu je jejich postavení podepřeno podnikatelským úspěchem, tu popularitou, tady akademickým titulem a jindy zase univerzálním odporem ke všemu zavedenému.
Česká politika napravo od středu není výjimkou. A škála alternativních modelů, které v posledních měsících nabídla, je relativně široká. Všem je přitom společný problematický vztah k demokracii. Zatímco ANO a Úsvit potenciálně podkopávají její ústavní základy, Fialova ODS si půjčuje libertariánskou rétoriku, kterou dosud provokovali Svobodní, a demokratické občanství redukuje jen na jeho ekonomickou dimenzi. Zelení sice demokracii neohrožují, zato před ní utíkají svou akademickou sebeprezentací, která nemůže získat širší veřejnou podporu. Bez ní ale demokraticky vládnout nelze.
Ať píská Jágr
Hnutí ANO Andreje Babiše – připomínající všechno jiné, jen ne hnutí – svůj úspěch založilo na kombinaci ekonomického postavení a kapitálu svého lídra a nesmlouvavé kritice všeho minulého. Jelikož demokratické strany údajně skončily v rukou kmotrů, kteří rozkradli státní kasu, potřebujeme záchranný kruh. Novým modelem, který nám Babišova imaginace nabídla, je firma. Ta se stala předlohou nejen pro organizaci uskupení, které Andrej Babiš vede, ale i pro fungování státu.
„Bude bezesporu zajímavé vidět, jak v nastávajícím střetu starých s novými obojí obstojí. Celá věc je o to důležitější, když vezmeme v úvahu, že výrazní reprezentanti obou „modelů“ se sešli v právě jmenované vládní koalici“
Na rozdíl od firmy definované jedním cílem, na jehož naplnění dohlížejí její manažeři, je liberální stát organizačním modelem, který žádný cíl nemá. A pokud chceme v rámci liberálního státu, který respektuje naše práva jako velmi různorodých jedinců, i nadále žít, takový cíl mít ani nemůže. Je obecným rámcem, v němž různé firmy, jednotlivci a jejich uskupení sledují své různé zájmy, ale ty se nikdy nemohou stát zájmem všech. Tím méně se všeobecným zájmem mohou stát zájmy jednoho velkopodnikatele. Je to stejné, jako kdyby se Jaromír Jágr rozhodl, že bude i nadále pokračovat ve své hráčské kariéře a zároveň by díky svému fenomenálnímu hráčskému úspěchu začal také pískat zápasy svého týmu. Pokud se má ve sportu hrát v duchu fair play, role hráčů a sudích musí zůstat oddělené a podobné rozdělení a nezaměnitelnost rolí napomáhá férovosti i ve společnosti.
Domácí mají vždycky pravdu
Respekt k pravidlům je cizí také představám Úsvitu, pokud se tedy nemá jednat o pravidlo zakazující imigraci. Což je asi stejně smysluplné řešení jako pokoušet se zamezit stárnutí populace jeho legislativním zákazem. Úsvit od ANO zdánlivě odlišuje rozpor mezi jeho vnitřní organizací a návrhem pro řízení společnosti. Zatímco vnitřní management připomíná autokracii, společnost má být řízena radikálně demokraticky. Namísto firmy navrhuje Okamura obecnou vůli všech občanů. Jen zatím není jasné, jestli se pro kvalifikaci občana bude vyžadovat výpis z účtu, pracovní smlouva nebo certifikát o správném etnickém původu. O tom ještě Okamura se sebou povede vnitrostranickou diskusi.
Vzhledem k tomu, že Úsvit hodlá absolutizovat demokratický princip, jeho vize míří, podobně jako u Babiše, k popření pravidel férové soutěže. Zatímco v Babišově představě by měl pískat Jágr – protože je fenomenální hráč, hokeji rozumí nejlépe –, podle Okamury vyfasují píšťalku všichni domácí fanoušci. Ti by pak rozhodovali nejen o tom, jestli se gól do domácí branky počítá jako půl nebo čtvrt bodu pro soupeře, ale mohli by rovnou rozhodnout o kontumačním vítězství ve prospěch domácích. Jistota je jistota. Hosté žádná práva pískat nemají, možná budou dokonce muset stadion úplně opustit a namísto sportovního přenosu jim v televizi poběží koncert Evy a Vaška. Domácí identitu je třeba posilovat.
Pozdrav ze Sky Boxu
Nová ODS přidává třetí perspektivu. Zatímco Okamura hodlá absolutizovat demokracii bez pravidel, ODS se pod novým předsedou ubírá ve směru absolutizace individuálních vlastnických práv. V tom se snaží připodobnit svému otci zakladateli, který tímto způsobem vytvořil základy právě onoho mafiánského kapitalismu, na který jeho strana nyní zmírá. Je zajímavé, že si toho všímají jen nečlenové strany, často potenciální voliči. Současné vedení naopak věří, že pokud stará medicína nefunguje, musíme ji aplikovat v ještě větším množství. Tentokrát to jistě zabere, protože pozice nového předsedy se opírá o politologickou profesuru a poctivě načerpanou konzervativní teorii. Nechť tedy ve střední Evropě rozkvetou britská osmdesátá léta!
Byť v ODS by to bylo obtížné vysvětlit, existuje podstatný rozdíl mezi právy jedinců jako vlastníků a jako občanů žijících ve férové společnosti. V thatcherovské představě, v níž předseda Fiala nalezl zalíbení, není třeba o férovosti společenských pravidel ani mluvit. Společnost vůbec neexistuje, jen jedinci sledující své individuální zájmy. Žít v takovém světě je ale pro osamělé jednotlivce velmi obtížné a nebezpečné, a proto se v něm sdružují do tlup. Největší bezpečí a benefity svým členům zajišťuje největší tlupa, kterou bývala ODS a nový předseda nyní slibuje, že jí bude zase. Věří, že pokud jeho novátorskou variaci na porevoluční vizi – „zpět nejen na Západ, ale i v čase“ – podpoří bohatí a vlivní spoluobčané, budou společně opět sledovat nejen zápasy Jágrova týmu, ale i hemžení mas dole na tribunách z bezpečné výšky VIP Sky Boxů pod střechou hokejové haly. To, jestli se to povede, ale asi více než na ODS nyní záleží na tom, jestli přestanou Sky Boxy bavit Andreje Babiše. Ano, možná se do nich vejdou všichni.
Zelení na hokej nechodí
Poslední model představila na posledním kongresu Strana zelených. Obraz strany formují vzdělaní intelektuálové, které hokej ze židle nezvedne. Ani ve Sky Boxu. Tam se zelení dostat nechtějí. Zato je zaměstnávají teoretické otázky postavení politických ideologií nebo disentu a jeho důležitých osobností. Humanitní vzdělanec si při sledování kongresu, který okořenil svým vystoupením i současný kritický intelektuál číslo jedna, přišel na rychlém internetu na své. Konzument mainstreamových médií si sice jeho konání neměl šanci všimnout, ale hloubka diskutovaných témat a jejich výběrovost plně vynahradila nedostatek jejich širšího přijetí. Strana zelených bezesporu úspěšně dokončila přerod z nevládní organizace, kterou podle některých kritiků dříve připomínala. Stala se z ní univerzitní katedra.
Každá dobrá katedra sestává z několika výrazných osobností, které se mezi sebou pokud možno hluboce nenávidí. Každá ztělesňuje zajímavou pozici, pro kterou dokáže obratně argumentovat – ať už při veřejných debatách na univerzitě, v kavárnách a galeriích (a nezapomeňme na Facebook) nebo v odborných článcích, které zajímají jen velmi úzkou skupinu jiných odborníků. Každá taková postava touží založit vlastní školu následovníků, v nichž podporuje nevraživost ke kolegům a jejich žákům. Tyto školy dávají často vzniknout novým katedrám či jiným výzkumným pracovištím, která pak vstupují do odborné diskuse. Té se nakonec může účastnit i několik set diskutujících a nejméně několik set dalších je přitom sleduje.
K profilu úspěšného akademika patří také angažmá v nejrůznějších konkrétních kauzách a problémech, které se týkají veřejného zájmu společnosti. Za takovými lidmi je vidět kus práce, o níž často ví jen málo lidí. Pocit uspokojení ale psychicky vyrovnaný jedinec čerpá především z uznání omezeného okruhu svých blízkých. V tomto ohledu a na rozdíl od jiných českých stran dosáhli zelení záviděníhodné rovnováhy.
Napravo noví, nalevo staří
Jsme v období hledání a nejistoty. I středopravicové a pravicové politické strany jsou v Česku v experimentálním modu. A otázkou zůstává, komu se podaří stát se dominantní silou. Vynechali jsme v tomto ohledu jiný potenciálně silný příběh – TOP 09, která však v poslední době facelift svého jinak inovativního modelu nenabídla.
Naopak na levici se vše zdá být při starém. Bude bezesporu zajímavé vidět, jak v nastávajícím střetu starých s novými obojí obstojí. Celá věc je o to důležitější, když vezmeme v úvahu, že výrazní reprezentanti obou „modelů“ se sešli v právě jmenované vládní koalici, i to, že v tomto střetu nepůjde pouze o každodenní problémy, ale také o podobu české demokracie.
Autor působí na Filozofické fakultě UK a v Sociologickém ústavu AV.