Foto pxhere.com, CC0 1.0 DEED
Redaktorku Danielu Drtinovou poslední dobou začalo bavit zvát si do DVTV lidi se zázračným příběhem o zbohatnutí skupováním investičních bytů. Naposledy se tak stalo v rozhovoru zveřejněném 22. února, v němž realitní investorka Ivana Birtová odhaluje svůj pohnutý osud někdejší dlužnice, která se ze stotisícových dluhů po bývalém manželovi vypracovala v úspěšnou rentiérku.
Podobně jako před několika měsíci v rozhovoru s Liborem Válkou nicméně Drtinová tváří v tvář prohlubující se krizi bydlení opět projevila slepotu ke společenským problémům, které podnikání s nemovitostmi způsobuje. Navzdory existenci rozsáhlé vědecké i popularizační literatury věnované souvislostem a dopadům financializace nemovitostí si jindy dobře připravená Drtinová o této problematice zjevně nenastudovala vůbec nic. Svou neschopností klást hostům z řad zástupců nastupující majetkové třídy jakékoliv nepříjemné otázky či nabídnout optiku systémových příčin i společenských dopadů soudobé nedostupnosti vlastnického bydlení a předraženosti toho nájemního působí Drtinová spíše jako vedoucí PR velkých investičních skupin, které si v Česku připravují půdu pro rozmach monopolu na trhu s bydlením.
Nebrat bydlení jako komoditu
Rozsáhlou kritickou debatu, jíž se zabývají odborníci a sociální hnutí po celém světě, Drtinová v rozhovoru zredukovala do jediné posměšné otázky, v níž se Birtové ptá na to, jak vnímá „podle všeho zjednodušující pohled“ těch, kteří realitní investory považují za součást problému s nedostupným bydlením a byty by raději viděli ve vlastnictví města. Zjednodušený pohled přitom předvádějí spíše obě aktérky rozhovoru. Birtová na dotaz reaguje tím, že své podnikání naopak označila jako součást řešení, neboť díky jejímu portfoliu údajně příležitost bydlet získávají i ti, kteří dnes již na hypotéku nedosáhnou – a i dle jejích slov je takových lidí celá řada. Přestože investorka v rozhovoru tvrdí, že se o situaci na trhu s byty zajímá v globálu, globální pohled na bytovou krizi a její souvislosti v rozhovoru zcela chybí. Ani jednou nezazní prostý fakt, že právě zacházení s bydlením jako s aktivem redukuje tuto základní lidskou potřebu na předmět tržních spekulací.
DVTV připomíná jiná média vlastněná oligarchy, když podobně jako ona v rozhovoru netematizuje v podstatě žádný z plejády problémů, s nimiž úzce souvisí spekulativní nakládání s bydlením.
Místo toho rozhovor působí spíše jako pořad Rady ptáka Loskutáka, ovšem pro diváky toužící následovat zázračný příběh Birtové. Dnes úspěšná investorka nejprve kvůli bývalému manželovi dlužila statisíce. Následně ale pochopila, jak zadlužováním naopak zbohatnout a vypracovala se v ženu, která dnes vlastní portfolio investičních bytů v hodnotě desítek až stovek milionů korun. Drtinová se ve svých otázkách soustředí především na výhody a rizika pro jednotlivce, který byty nakupuje a pronajímá, a okázale ignoruje rizika pro celou společnost, jež s financializací bydlení souvisejí. Navzdory deklarované nezávislosti tak DVTV připomíná jiná média vlastněná oligarchy, když podobně jako ona v rozhovoru netematizuje v podstatě žádný z plejády problémů, s nimiž úzce souvisí spekulativní nakládání s bydlením jako s aktivem sloužícím k akumulaci soukromého kapitálu. K těm kromě celosvětově vzrůstající nedostupnosti bydlení, předluženosti obyvatelstva a prohlubujících se socioekonomických nerovností patří také gentrifikace, vytlačování chudších obyvatel z měst, vytváření spekulativních bublin, destabilizace trhu a prekarizace bydlení. Kombinace toho všeho má pak dalekosáhlé dopady na zdraví a psychiku obyvatel, demografické chování a celkový pokles společenské koheze a smíru.
Drtinová také podnikání realitních investorů v rozhovoru ani jednou nedala do kontextu české státní politiky bydlení. Ta zde od roku 1989 de facto neexistuje a funguje v redukované a nedostatečné podobě na bázi příspěvku na bydlení. Na příspěvek má přitom nárok každý, kdo za bydlení vydá víc než 30 procent svého měsíčního příjmu (v Praze 35 procent) a původně byl zamýšlen jako záchytná síť sociální pomoci pro nejohroženější skupiny obyvatel. Při dnešních cenách nemovitostí a výšce nájmů v kombinaci s rozpadem obecních bytových fondů, neexistencí zákona podporujícího dostupné bydlení a přetrvávající levnou prací by však na příspěvek na bydlení měla hrubým odhadem nárok možná i polovina obyvatel této země. Kolik peněz ze státního rozpočtu tedy dotuje podnikání paní Birtové nebo pana Války, kterým se v uplynulém půlroce dostalo pozornosti DVTV, ale nikdo se jich na to nezeptal? Lze se domnívat, že minimálně v případě Války, který se zaměřuje na skupování nemovitostí v méně žádoucích lokalitách, to nebudou zanedbatelné částky. Svým způsobem se tak v přímém přenosu stáváme svědky státem (a médii) podporovaného přechodu k neofeudalismu, kdy práva a ochrana běžných obyvatel jsou stále více osekávány, zatímco ekonomicky lépe zajištěné skupiny se těší čím dál tím větší podpoře, jež jim umožňuje dál bohatnout a coby novodobá majetková třída upevňovat svou ekonomickou moc i nadvládu nad ostatními.
Paní Birtová si to zjevně neuvědomuje. Na rozdíl od Války působí jako dobrosrdečná paní, která nejspíš věří tomu, že jako rentiérka lidem opravdu pomáhá. Svou naivitu a nedostatečný přehled o širších souvislostech v rozhovoru dokládá mimo jiné tím, když tvrdí, že dnes by s jejím typem podnikání bylo možné začít stejně, jako v době, kdy v roce 2008 začínala ona. Je roztomilé i to, že lidem radí s finanční gramotností, přestože sama na začátku rozhovoru přiznala, že s ničím jiným než s bydlením podnikat neumí, protože nerozumí akciím a jiným finančním produktům. Nejspíš jde o paní, kterou asi opravdu jen baví vybírat materiály kuchyňských linek a barvy kachlíků do koupelny a pak připravené byty s mesiášským pocitem nabízet spoluobčanům, kteří měli méně štěstí než ona, protože se dospělosti dožili až poté, co se ceny bydlení během jediného desetiletí zdvoj- až ztrojnásobily a majetková třída před nimi díky tržním mechanismům řídícím naši společnost získala ještě o něco větší náskok.
Velké ryby
Přestože to neskrývaný a zaujatý obdiv redaktorky DVTV k novodobým elitám nijak neomlouvá, posvítit bychom si spíše než na tuzemské realitní investory měli na zahraniční investiční skupiny a realitní firmy, které činnost paní Birtové či pana Války vykonávají v mnohem větším měřítku. Svým nájemníkům tito draví hráči na trhu dokonce radí, jak získat státní příspěvek na bydlení. Česká sociální politika tak víc než záchrannou síť připomíná potrubí vedoucí do daňových rájů. Systém českého bydlení se horko těžko drží taky proto, že u nás množství lidí navzdory nízkým příjmům stále žije ve svém. Kdyby všichni lidé, co dnes berou 25 tisíc korun měsíčně, měli žít v komerčním nájmu, už bychom dávno viděli obrovské demonstrace, nebo by města zaplavily desetitisíce lidí bez domova. To se však zatím neděje. Díky dozvuku devadesátkových privatizací se s krizí bydlení potýká víceméně jen mladší generace žijící ve větších městech, samoživitelky, Romové a část lidí v důchodu. Ostatní tiše mlčí, přestože dobře vědí, že bez svého 2+1 v paneláku na předměstí Zlína by s platem 16 tisíc korun velmi rychle skončili na ubytovně. Uvidíme, co dnes celkem prosperující generace X řekne na to, až zjistí, že jejich děti musí za bydlení dát polovinu svého platu, nebudou kvůli tomu moci svým rodičům pomáhat v důchodu nebo mít děti, případně je „ruka trhu“ vytlačí někam do pohraničí?
S faktem, že u nás tolik lidí bydlí díky privatizacím po roce 1989 ve vlastním, souvisí ještě jeden novinářský faul Daniely Drtinové – totiž společné polemické poznámky Birtové a Drtinové o nutnosti změnit emoce lidí spojené s bydlením ve vlastním s odkazem na větší rozšířenost a ukotvenost nájemního bydlení na Západě. Zde obě ignorují fakt, že s lidmi v nájmu se v Česku nezachází způsobem, který by z dlouhodobého hlediska vedl k důvěře k této formě bydlení. Nájemní bydlení v Česku, na rozdíl od zemí na západ od nás, není dostatečně regulováno a neexistuje u nás ani dostatečná právní ochrana nájemníků a nájemnic. V Praze je zcela běžné, že se mladá rodina s malými dětmi musí co dva roky stěhovat, anebo se jako nájemníci stávají oběťmi neochoty svých pronajímatelů investovat, a musí pak například platit enormně vysoké ceny za energie a topení. Právem se lidé obávají, že bez vlastního bydlení skončí v důchodu na ulici. Drtinová by si do svého pořadu měla pozvat například Ester Fischerovou z Iniciativy nájemníků a nájemnic, aby zjistila, proč se lidem v Česku do nájmů nechce, nebo by si mohla pozvat někoho ze zahraničí, kdo by nám představil, jak by situace s nájmy mohla vypadat i u nás, pokud by se z jejího řešení udělala priorita.
Užitečným krokem by rovněž bylo posvítit si na české pravicové vlády, které konzistentně odmítají přijmout dostatečně radikální reformy vedoucí k odstranění problému s bydlením, jenž v Česku sužuje čím dál větší část obyvatel. Jak je možné, že podle většiny pravicových politiků u nás takový problém snad ani neexistuje? Nejspíš proto, že prekarizace bydlení je skvělým nástrojem k dokonání neoliberálních a neofeudálních snů o upevnění postavení bohatších na úkor těch ostatních, kteří nebyli podobně draví a své životy zasvětili něčemu jinému, než je akumulace soukromého kapitálu skupováním bytů. Třeba se věnovali něčemu tak nevýnosnému, jako je práce ve školství, ve zdravotnictví, v sociálních službách, ve vědě nebo ve státní správě. Pokud někdo takový nemá štěstí a byt nezdědí, může se i s rodinou stěhovat klidně každý rok a půlku jeho příjmů schramstne rentiér. Dokáže však Drtinová tohle všechno přes své ideologické růžové brýle vidět a nastavit tomu zrcadlo? Zatím dělá pravý opak.
Autorka je sociální geografka.