Foto ActuaLitté, Wikimedia, CC BY-SA 2.0
Nedávný brutální útok na indicko-britského spisovatele Salmana Rushdieho právem rozpoutal opětovné debaty o svobodě slova, cenzuře nebo radikálních podobách islámu. Motivem atentátu byla fatva vydaná v roce 1989 nejvyšším íránským duchovním vůdcem ajatolláhem Chomejním. Mnoha současným komentářům ale uniká jedna věc a to, že toto nábožensko-právní stanovisko nebylo pouze individuálním rozsudkem smrti, ale především politickým aktem, který měl kulturně-mobilizační, geopolitický i vnitropolitický význam.
Íránský politik a pozdější zástupce u Rady OSN pro lidská práva Mohammad Džavád Larídžání rok po fatvě tento aspekt přesně takto komentoval. „Dosud si lidé mysleli, že politická moc je moc definovaná jako vojenská a ekonomická. Ale imámova fatva ukázala, že zdroje politického vlivu leží jinde; hlavním zdrojem síly je ovlivňování vůle lidu,“ naznačil Larídžání, jaký význam samotnému aktu přisuzoval tamní režim.
Zatímco saúdští náboženští učenci tvrdili, že Rushdiemu musí být dána šance k pokání a odpuštění, íránská fatva znamenala, že Íránci jsou odhodláni bránit víru bez jakýchkoliv kompromisů.
Íránské vedení mělo od počátku velké cíle. Ústředním z nich byla ambice udělat z islámské republiky morální ideál celé muslimské obce v čele s ajatolláhem Rúholláhem Chomejním jako politicko-mravní autoritou. Inspirací, která zažehne podobné revoluce napříč islámským světem. To z podstaty věci naráželo na ambice sousední Saúdské Arábie, která se sama pasovala do ochránce svatyň a víry, a prohlubovalo vzájemnou rivalitu, která mezi Íránem a Saúdským královstvím trvá dodnes.
Zatímco se Írán v roce 1989 po osmi letech konfliktu se sousedním Irákem potýkal s ekonomickými problémy, vnitropolitickou krizí a mezinárodně byl v téměř kompletní izolaci, oči velké části muslimské populace se upíraly na jeho východní hranici, kde se sovětská Rudá armáda potupně stahovala z Afghánistánu. A Saúdská Arábie, která spolu s USA ozbrojený odpor mudžáhidů financovala, se právem mohla počítat mezi vítěze a připsat si v srdcích mnoha muslimů zásluhy za porážku bezbožných komunistů.
Právě v ten moment přišla Chomejního fatva a fakticky vymazala saúdské nároky na vedoucí postavení ochránců víry. Symptomatické je, že přišla náhle, až po nějakých šesti měsících od vydání knihy, dlouho poté, co byla zakázána v několika muslimských zemích. Rushdie a jeho dílo se stalo pouhým zástupným symbolem v kulturně-politickém boji o srdce muslimů. A fatva prostředkem, kterým se Íránci postavili proti domnělému útlaku a pohrdání muslimy Západem. Zatímco saúdští náboženští učenci tvrdili, že Rushdiemu musí být dána šance k pokání a odpuštění, íránská fatva znamenala, že Íránci jsou odhodláni bránit víru bez jakýchkoliv kompromisů.
Fatva hrála a hraje důležitou roli i z pohledu vnitřní politiky Íránu v politických bojích mezi konzervativci a reformisty. Opět v mnoha ohledech čistě v symbolické rovině, protože fatvu se po dlouhých letech nesnažili aktivně vymáhat ani zastánci nejtvrdší linie. Její role byla kulturně-mobilizační a ve vztahu k Rushdiemu se hodí šachový citát Aarona Nimcoviče, že „hrozba útoku je často nebezpečnější než útok samotný.“
Když se koncem devadesátých let snažil íránský prezident Mohammad Chátamí, který patřil mezi reformisty, urovnávat vztahy se Západem, prohlašoval záležitost Salmana Rushdieho za „zcela vyřízenou.“ Jeho vláda se distancovala od odměny za její vykonání. Naopak konzervativci, včetně současného vůdce ajatolláha Sajjida Alí Chameneího, opakovaně prohlašovali, že fatva – jedna z výrazných překážek oteplení v mezinárodních vztazích a symbol puristického pojetí revolučního étosu – bez výhrad nadále platí.
V tuto chvíli je pravděpodobně příliš brzy předjímat, jestli byl atentátník Hadi Matar v přímém spojení s Íránem, nebo šlo o útok osamělého vlka, který pouze sympatizoval s narativem prosazovaným konzervativními zastánci tvrdé linie. V médiích se objevilo několik spekulací ohledně domnělých vazeb atentátníka na íránské revoluční gardy, jednu ze silových složek zařazenou Spojenými státy, Bahrajnem a Saúdskou Arábií na seznam zahraničních teroristických organizací, nicméně zatím se žádné konkrétní důkazy, které by tato tvrzení podpořily, neobjevily. Pokud mezi ně tedy nepočítáme Matarovy aktivity na sociálních sítích, ve kterých otevřeně sympatizoval s radikální šíitskou propagandou, a které ve finále spíše odkrývají typický příběh radikalizace druhé generace přistěhovalců.
Osobně se kloním spíše k druhé variantě, která samozřejmě morální odpovědnost za tento brutální čin z nikoho nesnímá. Jsem přesvědčený, že význam fatvy kulminoval před dlouhými dekádami a současné oslavování útoku, ze strany íránských konzervativních médií a politiků, nemá jinou než politickou motivaci, ve které je spisovatel Salman Rushdie, spíše než člověkem z masa a kostí, opět pouhým pěšcem na šachovnici vnějších i vnitřních politických sporů. A o dílo samotné už nejde dávno.
Autor je publicista.