Rozhovor s expertkou Polského ústavu mezinárodních vztahů Patrycjí Sasnal o propagandě Islámského státu a možné vojenské intervenci v Sýrii.
Krátce po útocích v Paříži prezident François Hollande prohlásil: „Víme, odkud tyto útoky přišly.“ Koho tím myslel? A proč nám to tedy neprozradil?
Zřejmě měl na mysli Islámský stát (IS) a v podstatě všechno nasvědčuje tomu, že se nemýlil. Z ideologických důvodů Francie záměrně zakázala svým úředníkům užívat označení Islámský stát. Ve francouzských veřejných diskusích se používá pro IS specifický termín Dáeš, což je arabská zkratka názvu Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS), jež je pro džihádisty ponižující. To slovo zní v arabštině podobně jako sloveso „zašlapat“, „rozdrtit botou“. O tom, že slova mají význam, svědčí reakce samotného IS, který prohlásil, že uřízne jazyky těm, kteří tento termín používají. Není to sice zřejmé všem, ale právě Francie je považována za snad nejdůležitějšího nepřítele IS. Ve výzvě ze září loňského roku, přeložené do sedmi cizích jazyků, apeloval Islámský stát ústy svého mluvčího na všechny „věřící v jediného Boha“, jak označují své příznivce, aby zabíjeli nevěřící bez ohledu na to, zda žijí v USA či Evropě, a zejména „špinavé a odpudivé“ Francouze.
Jedinou šancí na trvalé vítězství nad Islámským státem je přimět Egypt, státy Perského zálivu, Turecko a zároveň i Kurdy, aby na něj zaútočili.
Doposud byla pro islamisty Velkým Satanem spíše Amerika. Odkud se vzala posedlost Francouzi?
Samozřejmě by bylo možné dohledat zdroje této nenávisti v historii, zvláště koloniální. Nemyslím tím ani tak Maghreb, nýbrž skutečnost, že na základě francouzského a britského mandátu kdysi proběhlo rozdělení Levanty na Libanon, Irák, Jordánsko a Sýrii. Avšak v tom případě by cílem útoků měli být rovněž Britové, a není tomu tak. Podle mého názoru to ovlivňují pragmatické a taktické aspekty. Musíme přece mít na paměti, že mezi zahraničními rekruty IS tvoří Francouzi docela početnou skupinu. Během nedávné konference v Káhiře prezentoval vysoký představitel francouzského ministra vnitra data z října letošního roku, z nichž vyplývá, že v řadách IS – z cca čtyř tisíců Evropanů – bojuje 504 lidí s francouzským pasem. Zásadní je, že se zhruba dvě stě z nich vrátilo do Francie a tajné služby je prý monitorují. Kromě toho je prý kolem 1 400 francouzských občanů nepřímo napojeno na Islámský stát tím, že mu kupříkladu projevují podporu na společenských sítích nebo projevují ochotu do Sýrie odcestovat.
Pocházejí tito lidé z komunit přistěhovalců?
Neexistuje žádný univerzální profil bojovníků IS. Jsou to často mladí muži, muslimové druhé nebo třetí generace imigrantů, ale také čtyřicetileté, bílé Francouzky – mnohdy konvertité. Kromě tohoto „vnitřního faktoru“ není bez významu, že se Francie po atentátu na Charlie Hebdo vojenský angažovala v Sýrii, kde od září podniká nálety spolu se Spojenými státy.
V pátek večer kurdští pešmergové dobyli zpět severoirácký Sindžár, který byl doposud v rukou džihádistů. Je to strategicky důležité město, v němž několik měsíců IS pronásledoval jezídy. Ovlivňují vojenské neúspěchy Islámského státu na Blízkém východě nárůst násilí v Evropě?
Téměř ve stejnou dobu zabili Jihadi Johna, kata s rozpoznatelným britským přízvukem, známého z videí ISIS, což pro islamisty představuje vážný, symbolický zásah. Přímá souvislost ale mezi těmito událostmi neexistuje, protože takové operace jako skupinový útok v centru západní metropole vyžadují dlouhodobé měsíční plánování.
Existuje nicméně nepřímá souvislost, protože jak v Iráku, tak v Sýrii IS ztrácí půdu pod nohama. Zmínila jsem již větší angažmá Francie, ale i vstup Ruska do hry má určitý význam. Ačkoliv víme, že pouze nevelká část ruských náletů je namířena proti IS, způsobuje jim těžké ztráty. Mimo to Ruskem podporovaný Bašár Asad úspěšně ukončil obléhání důležité letecké základny na severu Sýrie.
V posledních měsících Francouzi zmařili několik atentátů, mimo jiné na přístav válečného námořnictva v Toulonu. Navíc je znepokojující, že tak koordinovaný a precizně naplánovaný útok francouzským tajným službám jednoduše proklouzl mezi prsty.
V čem spočívá „propagandistická síla“ těchto útoků? Demonstrují, že organizace je schopná na Západ zaútočit?
Je to prosté. Západ nám vyhlásil válku, a proto jsme oprávnění zabíjet lidi, a to i nevinné civilisty a naše souvěrce. Čtyřicet Libanonců, kteří před několika týdny zahynuli v Bejrútu, byli také muslimové. Logika Koránu dovoluje ozbrojený džihád v případě, když je muslimská společnost terčem útoků. „Náboženská“ interpretace umožňuje zabíjení vysvětlit argumentem, že islám se pouze brání. Pokud pařížské atentáty vyprovokují vlnu útoků na muslimskou komunitu v Evropě, posílí tak záminku k zabíjení dalších lidí ve jménu „obrany muslimů“. Velmi se obávám, že se tento cíl povede uskutečnit a že útoky prohloubí antipatie evropské veřejnosti vůči migrantům. Je to samozřejmě smutný paradox, protože přece lidé, kteří utíkají ze Sýrie nebo Iráku, prchají před stejným nebezpečím, kterého se bojíme i my. Kvůli strachu jsme schopni zavřít dveře před nosem těm, kteří jsou ve větším ohrožení, než jsme my sami.
Mnoho evropských dobrovolníků IS jsou konvertité. Existují anekdoty o různých „krátkých úvodech do islámu“ nalezených v zavazadlech údajných náboženských fanatiků. To všechno naznačuje, že náboženství v jejich případě nehraje až tak důležitou roli…
IS a džihád mají nejméně dvě tváře nebo „funkce“, které je činí přitažlivými. Na Blízkém východě přitahují především lidi, kteří žijí ve státech slabých, zkorumpovaných a zároveň autoritářských. To znamená takových, které nezajišťují základní veřejné služby, pořádek a bezpečnost, a zároveň realizují represivní opatření. Náboženská a politická komunita dodává těmto lidem pocit sounáležitosti, smysl života a pocit bezpečí. Na druhou stranu jsme svědky globálního „antisystémového“ hnutí podobajícího se dávným nihilistům a anarchistům, kteří protestovali vůči obecnému pořádku, dominanci kapitálu, Západu, liberalismu, hédonismu, bezbožnosti atd. Jako takový přitahuje různé lidi v Evropě včetně například francouzské mládeže imigrantského původu, která se narodila a vzdělávala ve Francii, prosákla jejím jazykem a kulturou a najednou „objevuje islám“. Je to samozřejmě umělý ideologický výmysl, který selektivně „slepují“ dle svých potřeb – obvykle ani neumějí arabštinu a nemají k arabské či blízkovýchodní kultuře vztah. Mají pocit, že našli novou komunitu, nové antisystémové hnutí.
Ale proč se jako takovéto hnutí ujal právě politický islám?
Mezi nejdůležitější příčiny na Blízkém východě patří existence slabých států a dosavadní politika Západu, která osciluje mezi podporou arabských diktatur a ničením zavedených států, jak se to stalo v Iráku. Jednoduše řečeno, průměrný Arab musí volit mezi extremismem a autoritářstvím. Na mladé lidi v těchto zemích zároveň mají silný vliv psychologické faktory – frustrace sexuální a materiální (neschopnost najít si manželku a založit rodinu). K tomu se přidává další sociální faktor – až 35 procent Syřanů, podle údajů Světové Banky z roku 2010, žilo pod hranicí chudoby. V Evropě pro změnu k verbování zjevně přispívá horší společenský status přistěhovalců. Podaří-li se někomu postoupit do střední třídy, co nejrychleji opustí etnické a náboženské ghetto. Tehdy zmizí z radaru jako muslim. V neposlední řadě existují „technické důvody“, používání nejnovějších komunikačních technologii. Evropané podporující nebo přímo bojující v řadách IS jsou mladí, skvěle ovládají společenské internetové portály a zároveň i jiné komunikační kanály (například chaty v online střílečkách nebo RPG hrách). Tito lidé dobře znají své vrstevníky a jejich problémy, a díky tomu často dochází k brainwashingu v situaci jeden na jednoho – mladý počítačový nerd sedí u počítače a hodiny poslouchá „kamaráda“, který mu vypráví, jak je to teď v Sýrii báječné. Rekruti Islámského státu pochází z osmdesáti zemí a znají mnoho jazyků, jejich propaganda se tak šíří po celém světě.
Tyto zmíněné faktory se nedají vyřešit jedním opatřením. Jaké politické řešení se tedy nabízí, nechceme-li opevňovat Evropu, stigmatizovat muslimy, Araby nebo kohokoli, kdo se nám do představy teroristy bude hodit?
Jak uzavírání hranic Evropské unie, tak odhodlání zlikvidovat IS v Sýrii a Iráku v sobě skrývají nebezpečnou psychologickou past. Pokud se Francie s ostatními evropskými státy a USA rozhodnou k pozemní operaci v Sýrii, můžou přilít olej do ohně. Takové rozhodnutí by totiž posílilo propagandistický, „náboženský“ argument IS, totiž že Západ útočí na svět islámu.
Co bychom tedy měli dělat? Zvláště v situaci, kdy jsou argumenty IS často pouhé manipulativní záminky. Když Francie přestane s nálety, ještě to neznamená, že Islámský stát nepodnikne další teroristické útoky…
Islámsky stát je potřeba porazit vojensky, pozemními vojsky a bojem zblízka, ale ne rukama Západu. Do takové ofenzivy by se měli zapojit souvěrci, tzn. státy sunnitského islámu. Myslím si, že jedinou šancí na trvalé vítězství nad IS je přimět Egypt, státy Perského zálivu, Turecko a zároveň i Kurdy, aby na něj zaútočili. Je to mimořádně těžký úkol. Je potřeba smířit se s tím, že čelíme volbě mezi menším a větším zlem. A zdá se, že budeme muset dospět k nějaké dohodě s Asadem – i přesto, že je to brutální diktátor a používá kazetové bomby vůči vlastním civilistům. Blízkovýchodní státy – od Turecka přes Katar, Spojené arabské emiráty, Kuvajt až po Saúdskou Arábii – mají početné armády, včetně vzdušných sil. Právě tyto země by měly porazit IS a Západ by je k tomu měl přimět.
Máme k tomu ale vůbec nějaké prostředky? Evropská unie, Spojené státy?
USA jakožto hlavní „garant“ bezpečnosti Saúdské Arábie, je určitě má – například americké vojenské základny v Perském zálivu a také smlouvy na vojenskou techniku za několik miliard dolarů. Kromě toho, deset procent katarských investic najdeme ve Francii. IS ale pro tyto státy zatím není nepřítelem číslo jedna, není jím ani pro Turecko. V současné době je třeba sázet na ty, kteří s Islámským státem úspěšně bojují právě teď, tedy především Kurdy, a podporovat je prostřednictvím speciálních operací.
Z polského originálu Sasnal: Islamski radykalizm to pusty ruch, publikovaného na stránkách Krytyky Polityczny, přeložila Justyna Janowska.