Jan Frolík patřil k malé části studentů, kteří se za postupujícího utahování normalizačních šroubů rozhodli, že to ani za cenu trestněprávního postihu nebo vyhazovu ze školy nevzdají, protože to, čeho československá společnost v šedesátých letech dosáhla, stojí i za osobní utrpení. Za svou činnost byl obviněn z trestného činu podvracení republiky, byl půldruhého roku ve vazbě na Ruzyni a spolu s dalšími 18 členy Hnutí revoluční mládeže na jaře 1971 souzen a odsouzen k dvěma letům odnětí svobody.
Po srpnu 1968 pomáhal organizovat dvě studentské stávky, vždy několikadenní, na pražské Filozofické fakultě, kde ve třetím ročníku studoval historii. FF UK patřila tehdy k nejvýraznějším střediskům protinormalizačního odporu, ale obě stávky, v listopadu 1968 a v dubnu 1969, byly celostátní. Druhá z nich byla neúspěšná, studenti se nedomohli ničeho, ale listopadová stávka byla cenná tím, že radikálnějším studentům, kterých byla menšina a jejichž řady postupně řídly, dodala odvahy a oni i nadále působili v odborovém hnutí, v kulturních svazech i nových spolcích a organizacích.
O čtvrt století později, v době zmítané lustračními hony, antikomunismem, konspiračními teoriemi a nakonec dokonce i xenofobií zůstával stále týmž – demokraticky orientovaným socialistou.
Pravicových studentů bylo tehdy, v letech 1968 až 1969 málo a ve společnosti, která z velké většiny hledala „socialismus s lidskou tváří“, necítili potřebu se sdružovat. Jan Frolík patřil ale nejen k levicové, socialistické části studentstva, ale i k těm studentům, kteří se cílevědomě hlásili k nějaké formě marxismu. Odkaz Marxe, Trockého, Gramsciho, Luxemburkové, ale také Marcuseho, Che Guevary, francouzské studentské a dělnické revolty z jara 1968, jugoslávské samosprávy – to byl ideový základ Hnutí revoluční mládeže, v němž tvořili studenti FF UK zhruba polovinu. Frolík patřil na Filozofické fakultě mezi ty nejaktivnější, právě on patřil k zakládajícím účastníkům Hnutí revoluční mládeže.
Otec Jana Frolíka bojoval v interbrigádách za republikánské Španělsko proti pučistickému generálu Frankovi. Zemřel v době, kdy byl Frolík ve vazbě, mrtvice ho postihla v samoobsluze, zemřel ve stoje jako voják, jak Honza, jehož ovšem na pohřeb nepustili, pak zdůrazňoval. Ideová vazba na boj proti španělskému fašismu byla patrná také v jeho přátelství s Filipem Serranem z imigrantské rodiny španělských republikánů, jenž byl absolventem FF UK a rovněž se účastnil politické činnosti Hnutí revoluční mládeže.
Byli jsme si tehdy blízcí. Při mém propuštění z kriminálu, dva roky pro skončení jeho vězeňského pobytu, mě čekal na Borech před budovou věznice. Necelý rok nato šel mně a mé nastávající manželce Anně Šabatové za svědka při našem sňatku. Prošlo pak bezmála dvacet let, které Jan Frolík věnoval, pokud to bylo možné, samostudiu. Bylo proto samozřejmé, že univerzitní studium po roce 1989 dokončil. Pracoval pak v odboru archivní a spisové služby ministerstva vnitra, nejprve československého, pak českého. Dlouhá léta byl potom ředitelem odboru.
Na své revoluční a socialistické mládí Jan Frolík nezapomněl. V letech zmítaných lustračními hony, antikomunismem, konspiračními teoriemi a nakonec dokonce i xenofobií zůstával stále týmž – demokraticky orientovaným socialistou.
Autor je novinář.