V jedné scéně nového filmu Wese Andersona Psí ostrov cosi vybouchne a prach, který se po explozi rozvíří, se zformuje do podoby atomového hřibu. Samozřejmě, čeho jiného. Příběh se totiž odehrává v Japonsku a tam nejspíš všechno vybuchuje jako bomby nad Hirošimou a Nagasaki. A taky tu všichni recitují haiku, kreslí kaligrafii a pojídají suši. Do toho zní dunění taiko bubnů a vzduchem létají lístky právě opadávajících sakur. Hollywoodský snímek vytvořený metodou stop-motion animace měl být poctou japonské vizualitě, místo toho je ale lacinou exploatací kultury, kterou redukuje na hrstku nejznámějších symbolů, za něž se mu nedaří dostat.
Efektní ornament
V nepříliš vzdálené budoucnosti se starosta a milovník koček Kobajaši rozhodne zbavit město Megasaki všech psů. Přemnožili se a roznášejí všemožné nemoci, takže má podporu veřejnosti. Celá psí populace je postupně deportována na opuštěný ostrov, který dosud sloužil jako obří skládka. Kobajašiho dvanáctiletý synovec a svěřenec Atari ale bez svého miláčka Spotse nemůže být a s ukradeným letadlem se ho vydá hledat. Na ostrově se seznámí s pětičlennou psí smečkou, která mu v jeho misi pomáhá. Spustí se tak domino událostí, během nichž se ukáže, že za psími deportacemi jsou nekalé úmysly zkorumpovaného Kobajašiho.
Hollywoodský snímek vytvořený metodou stop-motion animace měl být poctou japonské vizualitě, místo toho je ale lacinou exploatací kultury, kterou redukuje na hrstku nejznámějších symbolů.
Při premiéře na festivalu v Berlíně režisér Anderson prohlásil, že se děj jeho filmu odehrává „ve fantastické verzi Japonska“, jehož vizuální kultuře chtěl složit poctu. V rozhovorech opěvuje filmy Akiry Kurosawy nebo Hajaa Mijazakiho, klasické anime Akira a ságu Neon Genesis Evangelion. Právě na Kurosawovy snímky najdeme v Psím ostrově spoustu odkazů od doslovných citací záběrů ze Sedmi samurajů až po postavu zkorumpovaného politika (Nebe a peklo). Hned první sekvence filmu je pak vyprávěna ve stylu starých japonských svitků. Jenže vše podstatné, co se na plátně děje, by se vlastně klidně mohlo odehrávat kdekoliv jinde než v Japonsku. Země vycházejícího slunce je zde použita jen jako efektní ornament, jakási opentlená divadelní scéna sestavená z těch nejprofláklejších symbolů. Napište na papír deset věcí, které má většina lidí spojených s Japonskem, a tady je určitě najdete.
Do bájné země naší fantazie
Anderson chtěl složit poctu japonské kinematografii, ale natočil v lepším případě zmetek. Vzdušná lehkost Mijazakiho pohádek nebo přirozená dynamika Akiry, tedy animáků, na něž se prý štáb musel povinně dívat, je zde vystřídána úporností, děj je nesnesitelně zahuštěný a postav je tolik, že se co chvíli neobejdeme bez vysvětlivek či mírně matoucích flashbacků. Motivace některých postav visí ve vzduchoprázdnu, a když si člověk odmyslí úsměvné odkazy pro cinefily, ve snímku vlastně zcela chybí vtipy. Tentam je suchý humor Fantastického pana Lišáka. Anderson svůj poslepovaný hybrid žene dopředu se stejně chladnou urputností, s jakou Atari hledá svého psa.
Tím se dostáváme k aspektům filmu, které jsou kulturně problematické. Pro začátek: Atari není japonské jméno, ale narážka na výrobce herních konzolí. Je to podobné, jako kdyby se postava ve filmu odehrávajícím se v Česku jmenovala Pilsner. A s podobnou optikou pracuje scénář často. Když kluk přikazuje psovi „Sitto!“, používá slovo, které v japonštině neexistuje, ale mají mu rozumět angličtí diváci. Mimochodem, Japonci zde jinak mluví skutečně japonsky, ale kdykoliv říkají něco podstatného, je to překládáno tlumočnicí, případně vyřčeno jazykovým mišmašem, který využívá japonskou výslovnost anglických slov. Pro Japonce je to nejspíš asi tak vtipné, jako když někdo šišlavě imituje vaši řeč.
Značně diskutabilní je i postava americké výměnné studentky Tracy, která jako autorka školních novin odhalí spiknutí kolem Kobajašiho rodiny. Samozřejmě, Japonci sami by nejspíš nikdy nedokázali prohlédnout jeho pikle. Tady Anderson pracuje s tradičním motivem „bílého zachránce“, který v šestákových románech z 19. století odehrávajících se v zemích Orientu řeší situace, na něž je místní obyvatelstvo krátké.
Mezi tvůrci Psího ostrova přitom je i několik Japonců – třeba populární publicista a rozhlasový speaker Kuniči Nomura figuruje mezi autory scénáře (a propůjčil hlas hlavními záporákovi). Přesto se film nevyhnul pasti orientalismu, tedy ideologie, která zatěžkává obraz Japonska na Západě od počátku moderní doby. Ať už se jedná o pozůstatky kolonialistického myšlení či domnělou nadřazenost Západu nad Východem, je vždy imitace prvků východních kultur zatížena představou o Orientu jako bájné zemi naší fantazie, do níž si můžeme projektovat prakticky cokoliv. S realitou to ale většinou má jen málo společného.
Uškrtit se na vlastním vodítku
V Berlíně dostal Anderson Stříbrného medvěda za režii. Pečlivost, s jakou inscenuje každičký detail v obřích scénách, skutečně evokuje Kurosawu. Místo humanistického poselství ale končí Psí ostrov ironickým úšklebkem: hlavní záporák byl potrestán, a tak všechno dobře dopadlo…
„Japonsko je tu čistě jen jako estetický objekt, který bere Východ ne jako živoucí, dýchající polovinu planety, ale jako zrcadlo pro západní fantazie,“ vyčítá snímku Alison Willmore z Buzzfeedu, zatímco Justin Chang se v Los Angeles Times ptá: „Je tohle vysoce selektivní, rázovité zobrazení východoasijské společnosti od bílého amerického filmaře poctou, nebo spíše selháním jeho citlivosti?“ Dále pak Andersona obviňuje z „náklonnosti k rasovým stereotypům“. Další recenze si všímají toho, že Japonsko z filmu má vlastně docela blízko k současné Americe. Podle Richarda Brodyho z New Yorkeru nabízí snímek úvahu nad „xenofobními, rasistickými a demagogickými proudy v současné americké politice“. A nejen v ní. Když jsem film sledoval v budapešťském kině Puskin, povzdechli si místní diváci trochu útrpně při zmínce o politicích, kteří úkolují média, aby vymývala divákům mozky a vytvářela falešné nepřátele.
Možná i proto je divák na Psí ostrov přísnější než na obyčejný oddechový animák. Wes Anderson totiž chtěl natočit film s politickým přesahem, přitom se ale – metaforicky řečeno – uškrtil na vlastním vodítku.
Autor je hudební publicista.