Nedávné nepokoje kolem jeruzalémské mešity al-Aksá znova potvrdily, že nejde o zajištění bezpečnosti, jak Izrael prohlašuje, ale o soustavnou snahu prohloubit kontrolu nad okupovaným palestinským územím. Pokud jde o posvátný komplex Vznešené svatyně (Haram al-Šarif), kde se nachází jak starověká mešita al-Aksá, tak Skalní dóm, Izrael se snažil zlomit Palestince na místě pro jejich víru nejcitlivějším. Jejich více než dvoutýdenní odpor však vedl ke zvrácení rozhodnutí Netanjahuovy vlády a demontáži již rozmístěných detekčních rámů při vstupu do mešity. Prokázala se tak schopnost palestinské společnosti i po desetiletí útlaku účinně čelit izraelské okupaci. Jako zásadní se přitom projevilo jasné vyslovení podpory demonstrujícím ze strany palestinských křesťanů. Doložilo tak jednotu palestinské společnosti v odporu proti izraelské okupaci, která není primárně otázkou náboženskou ani etnickou, přestože se Izrael snaží vyvolat náboženský konflikt.
Jeruzalém jako obnovené srdce země?
Když se během šestidenní války v červnu 1967 dostaly do jeruzalémského Starého města první izraelské vojenské jednotky, spěchal ke Vznešené svatyni vrchní armádní rabín Šlomo Goren, který přitom svíral v ruce svitky Tóry a troubil na beraní roh. Šlo o předzvěst nového náboženského nacionalismu, který se brzy rozpoutal a přivedl na zbytek okupovaných palestinských území první náboženské osadníky z hnutí Guš emunim.
Jedním z projevů náboženského sionismu je v poslední době sílící chrámové hnutí, které usiluje o zbourání posvátných muslimských staveb Vznešené svatyně a vybudování Třetího chrámu.
Tři dny po obsazení východní části Jeruzaléma se daly do pohybu buldozery, aby zde vytvořily první izraelské osídlení. Vláda k tomu vybrala nejcitlivější místo hned pod Vznešenou svatyní. Vyvýšené místo známé Židům jako Chrámová hora údajně skrývá zbytky nejen Prvního chrámu, ale i Druhého chrámu, zničeného v roce 70. V noci 19. června přijela pod komplex demoliční četa, aby srovnala se zemí část 800 let staré muslimské čtvrti Mughrabi, první dům dokonce i s rodinou, která byla ještě uvnitř, a více než tisíc muslimských obyvatel donutila k odchodu. Zdemolované domy uvolnily místo pro zřízení židovské čtvrti. Jejím vytvořením kolem nejposvátnějšího židovského místa v Palestině – Západní zdi – se Izrael snažil získat symbolický středobod, jenž by mohl být prezentován jako přirozený nárok vzešlý z Bible. Toto nově nalezené srdce země mělo vést ke sjednocení věřících i sekulárních Židů ve snaze o vytvoření Velkého Izraele a zároveň stanovit precedens pro zábor dalších míst okupovaného Západního břehu Jordánu, bohatého na židovské památky.
O co usiluje Chrámový institut
I když sionistické hnutí bylo primárně orientováno sekulárně a první jeho představitelé, stejně jako nejvyšší činitelé nově vzniklého Izraele, se obávali náboženského vlivu, který by přišel se získáním jeruzalémského Starého města, ukázal se sionismus ve spojení s náboženstvím jako účinný nástroj pro další kolonizaci palestinské půdy. Navíc za situace, kdy je Izrael vystaven sílícímu tlaku mezinárodní veřejnosti ohledně nedodržování svých závazků k mezinárodnímu právu, vytváření apartheidu a záboru palestinské půdy a kdy nemalá část Izraelců střízliví z ideálu sionismu, se stává argumentace Biblí záchranou státní ideologie, a to i pro sekulární obyvatelstvo. Výsledkem je oblíbený výrok izraelského historika Ilana Pappého: „Izraelci sice nemusí věřit v Boha, věří však, že jim Bůh zaslíbil Izrael.“ I když je ale biblická archeologie v Izraeli populární a pod její záminkou je bouráno nejedno palestinské obydlí, její výsledky nedokážou účinně podložit izraelský nárok na palestinské území, jakkoli by si to Izrael přál.
Jedním z projevů náboženského sionismu je v poslední době sílící chrámové hnutí, které usiluje o zbourání posvátných muslimských staveb Vznešené svatyně a vybudování Třetího chrámu. Členové a sympatizanti tohoto hnutí lobbují za zbourání nejen mešity al-Aksá, ale i Skalního dómu, který je se svou zlatou kopulí neodmyslitelnou součástí a asi nejznámější dominantou dnešního Jeruzaléma. Jde převážně o radikálně pravicové aktivisty z osad, kteří v doprovodu izraelských ozbrojených sil provokativně navštěvují mešitu al-Aksá, přičemž během jejich návštěvy jsou muslimové z mešity vykázáni. Díky napojení na tzv. Chrámový institut se jim však dostává potřebné legitimity ze strany státu a jeho představitelů. Chrámový institut už má dokonce vypracovaný detailní návrh nového chrámu na uvolněném místě po muslimských svatostáncích. Že nejde o žádnou okrajovou skupinu náboženských fanatiků, dokládá podpora, které se těší od jeruzalémské radnice či jednotlivých izraelských ministerstev. I přes Netanjahuovo ujišťování o opaku, jeho nejbližší spolupracovníci finančně podporují skupiny, které usilují o změnu dosavadního komplexu Vznešené svatyně. Ideologie Chrámového institutu prosákla i do izraelských škol, kde jsou děti vedeny k tomu, aby ve snaze učinit z Židů „nejlepší národ“, „toužily po Třetím chrámu“. Projekty Chrámového institutu jsou štědře podporovány též americkými sionistickými organizacemi a mecenáši. I když se USA ve své rétorice důrazně staví proti jakýmkoliv změnám statusu Vznešené svatyně, poskytují daňové úlevy též skupinám, které Chrámový institut finančně podporují. Není přitom tajemstvím, že stejné fondy financují i rozličné osadnické aktivity na Západním břehu Jordánu.
Okupant jako záruka bezpečnosti?
V roce 1968 založili příznivci náboženského sionismu z budoucí osadnické skupiny Guš emunim osadu na předměstí okupovaného Hebronu a nazvali ji Kirjat Arba. Šlo o první civilní osadu vzniklou účelově z vojenské základny, čímž Izrael obešel čtvrtou Ženevskou úmluvu. Osada dala podnět k dalšímu izraelskému osídlení přímo v historickém jádru města. V důsledku napětí vyvolaného násilím osadníků byla v centru historického Hebronu rozmístěna četná stanoviště okupační izraelské armády. Cílem bylo znemožnit pohyb a zavíráním obchodů omezit zdroj obživy místním Palestincům. A podobná taktika je používána v rovině náboženské. V roce 1994 vtrhl do hebronské Ibrahimovy mešity Baruch Goldstein z osady Kirjat Arba a postřílel zde 29 modlících se muslimů a přes sto jich zranil. Výsledkem bylo utužení kontroly nad Palestinci a rozdělení města i mešity. Obava z toho, že jeho kontrola nad městem bude oslabena, pak vede Izrael v posledním roce k ostrým výpadům proti mezinárodním organizacím, jako je UNESCO, které zaneslo Staré město v Hebronu na seznam ohroženého světového kulturního dědictví.
Právě na zkušenost z Hebronu se Palestinci odvolávali při vzpouře proti detekčním rámům a kamerám instalovaným Izraelem při vstupu do jeruzalémské al-Aksy. Je poměrně dobře známo, že izraelské ozbrojené síly provokují Palestince ke střetům, aby pak měly záminku proti nim zasáhnout. Tak se jeví i vysvětlení vzpoury, ke které vedla „bezpečnostní opatření“, jež Netanjahuova vláda iniciovala i přes jasně formulovaný nesouhlas bezpečnostní služby Šin Bet. Jak píše Gideon Levy v deníku Haaretz, jde o důkaz toho, že i v Izraeli žijí lidé bojující proti okupaci. Oficiálně šlo o reakci na zabití dvou ozbrojených izraelských policistů u vstupu do chrámového okrsku izraelským Palestincem. Policisté však byli zabiti mimo komplex Vznešené svatyně, a tak rozmístění detektorů a kamer při vstupu k mešitě al-Aksa mělo s vlastním činem jen málo společného. Rychlost, s jakou k rozmístění došlo, a rozsah opatření navíc ukazují na dlouhodobou přípravu.
Izrael vyřadil okupovaný Jeruzalém z agendy jednání s palestinskou stranou již dávno, přičemž zákonem z roku 1980 jej protiprávně vyhlásil za „nedělitelné hlavní město Izraele“. Na tomto pozadí a za situace, kdy jsou z města vytlačováni stále další jeho místní palestinští obyvatelé, se nelze divit, že se Palestinci bojí, že po městu přijdou i o svou mešitu. A podle toho i konají. Poslední nepokoje v Jeruzalému obnažují nejen konkrétní praktiky kontroly a disciplinace okupovaného obyvatelstva, ale na rovině praktické politiky dokazují absurdnost požadavku stability a bezpečnosti, kterou mají zajistit okupační síly.
Umlčet al-Džazíru
Události spojené s nedávným napětím kolem mešity al-Aksá budou mít zřejmě další oběť, která se výrazně zasloužila o jejich zprostředkování okolnímu světu. Jak na tiskové konferenci v Jeruzalému oznámil v neděli 6. srpna izraelský ministr informací Ayoub Kara z vládní strany Likud, navrhne Knessetu revokaci licence pro novináře z televizní stanice al-Džazíra, zrušení její kanceláře v Jeruzalému a přerušení jejího vysílání na území pod izraelskou kontrolou. Což se za situace, kdy novináři z dotčené stanice nebyli na tiskovou konferenci ani připuštěni, rovná zákazu jejich činnosti na území Izraele a zbytku okupovaných palestinských území. Zároveň vyvstává základní otázka, zda je vůbec možné přinášet kritické reportáže z Izraelem okupovaných palestinských území.
Příspěvky al-Džazíry patří k těm žurnalisticky nejhodnotnějším. Ohledně tématu izraelské kolonizace Palestiny se nebojí nazývat okupaci pravým jménem a neschovávat se za ptydepe „sporného území“. Přitom stanice poskytuje široký prostor oběma stranám, jejichž argumentační potenciál je v diskusích s moderátorem vytěžen do maxima, a poskytuje tak divákovi možnost vytvořit si vlastní úsudek. Zvláště brilantní je v tomto směru Mehdi Hasan, který vedl i dvě debaty o izraelské a palestinské společnosti ve vztahu k okupaci, vždy se zastoupením diskutérů reprezentujících celé spektrum motivací a názorových postojů.
Zdá se, že se Izrael ve vztahu k al-Džazíře rozhodl následovat jiné země regionu, jako například Saúdskou Arábii či Egypt, a společným úsilím dovést tuto stanici k jejímu konci. Je tragikomické, když to činí země, která sama sebe deklaruje jako „jedinou demokracii Blízkého východu“, a když se přitom ohrazuje proti „podněcování násilí“. Čili něčeho, čeho je sama ústředním strůjcem.
Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.