V pátek do Varů dorazil Mel Gibson a v sobotu zde osobně uvedl svůj režijní počin Apocalypto. V pátek se také promítal poslední film ruského režiséra Alexeje Germana Je těžké být bohem. Začátek festivalu se tak nesl v megalomanském stylu.
Zdegenerovaný život v oblasti Arkanar
Adaptace sci-fi románu bratří Strugackých Je těžké být bohem má pověst až nepochopitelně umanutého projektu – German ho natáčel s přestávkami od roku 2000 až do své loňské smrti. Dokončoval ho syn stejného jména, Alexej German mladší, jinak také autor dramatu Papírový voják. V průběhu natáčení, které částečně probíhalo na hradě Švihov, kolovaly legendy o nejrůznějších excesech, jak ze strany panovačného a náladového režiséra, tak od laxního a často opilého hereckého ansámblu. Před pár lety byl ve Varech dokonce uveden stejnojmenný dokument, který peripetie natáčení sledoval.
Zatímco policejní práce probíhá přesně podle žánrových předpisů, kolem propuká chaos v nečekaných efektních erupcích.
Bez znalosti pozadí vzniku filmu by výsledný tříhodinový snímek nutně musel působit jako čirý exces, nonsensový kabaret většinou zaplněný mimořádně ošklivými protagonisty, kteří se brodí blátem, pojídají odpudivě vyhlížející kaše a jiné pokrmy a páchají na sobě různé krutosti. Podobně jako ve svém nejslavnějším filmu Chrustaljove, vůz! i zde většinu scén German točí ve velmi dlouhých záběrech, v nichž umisťuje objekty a postavy často do extrémní blízkosti ke kameře a navíc obraz zahlcuje množstvím detailů a expresivních projevů herců, od křiku po krkání a různé hysterické výlevy. Výsledek působí jako dost nepravděpodobný mix Moulin Rouge Buzze Luhrmana, historické šermírny a cirkusové freak show.
Ne, že by se na celkovém dojmu z filmu něco výrazně změnilo tím, že víme, jak vleklé a komplikované bylo jeho natáčení. Dokážeme však o něco lépe zdůvodnit chaos, který na plátně probíhá. Napsat, že film je dramaturgicky nezvládnutý, by byl čirý eufemismus. Prakticky celý děj se odbude dlouhým a poměrně zmateným shrnutím, které odvypráví hlas mimo obraz na začátku filmu. Stejně tak „poselství“ je do filmu implantováno tak trochu zvnějšku – opakovaně se zmíní, že dochází k popravám učenců, a hlavní postava si čas od času (vlastně až příliš často) povzdechne, že být bohem není jednoduché. Délka filmu ani jeho chaotická, repetitivní struktura tu nemají vůbec žádné opodstatnění ani funkci. To, že život v mimozemské oblasti Arkanar je hnusný a zdegenerovaný, zakoušíme po deseti minutách se zhruba stejnou intenzitou jako po třech hodinách – ve druhém případě je to jen o dost větší nuda.
Explozivní styl
V sobotu dopoledne ovšem proběhla také první projekce vynikajícího čínského snímku Černé uhlí, tenký led. Režisér Diao Yinan na sebe upozornil už svým předchozím filmem Noční vlak, uvedeným na Febiofestu v roce 2008. Jde o tíživý příběh osamělé vdovy pracující jako dozorkyně u soudu a členka popravčí čety a odehrává se především v bezútěšné průmyslové krajině. Zatímco Noční vlak byl především precizně natočenou minimalistickou kritikou poměrů v současné Číně, novinka Černé uhlí je (opět precizně natočený) film noir, který společenskou kritiku přesouvá mimo příběh do samotného obrazů. Klasická noirová zápletka o všehoschopném detektivovi a tajemné femme fatale je zasazená do oprýskaného prostředí současného čínského města. Hrdinové jsou také obtížně čitelné postavy, k nimž pronikáme především pomocí náznaků a na základě vnějších událostí, které je formují. Rozvážně plynoucí děj také často narušují nečekané extrémní či absurdní výjevy – zejména úvodní skvěle zinscenovaná přestřelka působí jako čirý vpád chaosu do zdánlivě předvídatelně plynoucí situace. Diaův explozivní styl, viditelně poučený jihokorejskými žánrovými filmy, perfektně vystihuje závěr se zdivočelým opilým pyromanem, který ohňostroji bombarduje policejní auta. Zatímco policejní práce probíhá přesně podle žánrových předpisů, kolem propuká chaos v nečekaných efektních erupcích.
Autor je filmový publicista a redaktor A2.