Foto Linnaea Mallette (CC0)
Když na veřejnost před deseti lety pronikly zprávy o tom, že si někdejší premiér Stanislav Gross, budiž mu země lehká, koupil luxusní sídlo v Miami za 13 milionů korun, málokoho tehdy napadlo, že tato investice do jednoho z nejrychleji se potápějících měst na světě je ve skutečnosti rizikem. Realitní trh se od té doby hodně proměnil. Zatímco 13 milionů dnes už běžně stojí i byt v Praze, v Miami a dalších podobných přímořských oblastech USA i jinde ve světě budou podle nejnovějších výzkumů ceny nemovitostí spíše klesat, a to kvůli zvedajícím se hladinám oceánů. Je ovšem málo pravděpodobné, že tento trend zasáhne movité investory, jakými byli třeba právě manželé Grossovi. Změna klimatu i trhu s bydlením jako vždy dopadne především na ty chudé a nejzranitelnější, kteří – jako vždy – budou muset opět uvolnit místo bohatším spoluobčanům. Tentokrát těm, kteří budou prchat před dopady oteplení planety.
Klimatická gentrifikace
Přibližně v době, kdy si Stanislav a Šárka Grossovi kupovali svůj floridský apartmán, se v české debatě začal nesměle objevovat do té doby nepříliš známý termín gentrifikace, tedy proces popisující situaci, kdy do starých dělnických, průmyslových či zanedbaných čtvrtí přichází v rámci globální restrukturalizace ekonomiky nové investice i funkce a spolu s nimi i noví městští obyvatelé a uživatelé, kteří ekonomicky vytlačují ty původní. Dnes už v našich končinách tento proces – především ve větších městech – naplno působí, ačkoliv se tak děje se zpožděním až několika desítek let. Podobně jako v jiných postkomunistických zemích i u nás gentrifikace nastoupila až s rozvojem tržní ekonomiky a deindustrializací, k nimž u nás začalo docházet až po roce 1989 a měly v zdejších podmínkách specifickou podobu. Pro spoustu Čechů a Češek tak gentrifikace dodnes představuje spíše vítaný průvodní jev postsocialistické transformace, projevující se hezkými kavárnami, opravenými fasádami a čistými ulicemi, než symbol sociální nerovnosti a segregace, jež v důsledku způsobuje.
Už nyní slýcháme o případech, kdy bohatší obyvatelé opouštějí svá sídla na pobřeží a hledají útočiště dál od moře, často v místech obývaných etnickými menšinami či nízkopříjmovým obyvatelstvem.
Uspokojivá, sociálně spravedlivá a environmentálně udržitelná podoba gentrifikace u nás ani jinde ve světě dosud nebyla realizována, respektive dosud nevznikla dostatečně silná vůle politických a ekonomických elit ke zmírnění jejích negativních dopadů pomocí zavádění dostupného bydlení či zapojováním místních komunit. Za humny už přitom čeká gentrifikace v ještě živelnější podobě. A to doslova – plíživým krokem totiž přichází gentrifikace klimatická, poháněná dopady prohlubující se antropogenní klimatické krize, před kterými berou nohy na ramena ti, kteří si to mohou dovolit, a jejímiž obětmi se opět stávají lidé, kteří na změnu bydliště jednoduše nemají prostředky.
Až dosud byl hlavním hnacím motorem gentrifikace přebytek kapitálu, který v městském prostředí neustále hledá další místa pro své zhodnocení, nebo alespoň uložení. Většina z nás to zná: poslední starý dům ve čtvrti ustupuje nové bytovce nebo kancelářskému objektu. Ceny realit letí nahoru. Kdysi obávané místo se stává žádanou lokalitou, ve které si původní obyvatelé již nemohou dovolit žít. Častým impulzem pro gentrifikaci bývá i nákladný životní styl ekonomicky silných vrstev, které si nakupují nemovitosti v oblíbených a atraktivních destinacích. Tento trend obzvláště vzrostl v době covidové, kdy se značná část profesního života přesunula do online prostředí a lidé toužili být blíže přírodě.
Ještě víc však trend úprku do příjemnějších a bezpečnějších lokalit zesílí v důsledku oteplování naší planety, které bude lidi čím dál tím víc vyhánět do nových prostředí, která nejsou či nebudou dopady změny klimatu tolik zasažená. V případě klimatické gentrifikace se namísto „pouhé“ snahy zhodnocovat kapitál již nyní stávají důležitým faktorem především stoupající hladiny oceánů, rozsáhlé povodně nebo jiné extrémní projevy počasí, zejména ničivé bouře a čím dál tím hůře snesitelné vlny veder. Všechny tyto průvodní jevy klimatické krize staví dosud platné cenové mapy nemovitostí na hlavu. Někdejší lákadla – blízkost oceánu či řeky a teplejší klima subtropických a tropických oblastí – dnes na mnoha místech světa začala cenu nemovitostí ovlivňovat zcela opačným způsobem, než jak tomu bývalo dříve. A zatímco ceny nemovitostí v rizikových oblastech mnohde padají, ceny pojistek se naopak stávají čím dál tím neúnosnějšími. Některé nemovitosti v rizikových oblastech dnes už ani pojistit nejde.
Klimatická migrace v USA
Projevy klimatické gentrifikace byly dosud nejvíce popsány v USA. Důvodem jsou štědré investice do americké vědy, ale roli hraje i geografická poloha a obrovská rozloha USA, kvůli nimž se Spojené státy potýkají s následky klimatické krize víc než kterýkoli jiný stát globálního severu. Možná i proto v roce 2018 vznikla harvardská studie zabývající se dopady změny klimatu na ceny nemovitostí.
Když ke klimatické krizi přičteme extrémní socioekonomické nerovnosti amerického obyvatelstva, dostaneme přímo smrtící koktejl pro vznik nové environmentálně podmíněné rezidenční nerovnosti. Už nyní slýcháme o případech, kdy bohatší obyvatelé opouštějí svá sídla na pobřeží a hledají útočiště dál od moře, často v místech obývaných etnickými menšinami či nízkopříjmovým obyvatelstvem. Jindy se nerovnost projevuje v odlišném přístupu k adaptačním opatřením. Zatímco pro bohatší čtvrti a luxusnější sídla jsou budována nákladná opatření proti zdvihajícím se hladinám (například vlnolamy či různé systémy odčerpávání vody), v chudších čtvrtích se často podobná opatření nezavádějí, a naopak v nich dochází spíše k odkupu méně hodnotných nemovitostí za účelem přemístění obyvatelstva.
Jiným příkladem je situace v americké Arizoně, kde v hlavním městě Phoenixu letní vedra dosahují takové intenzity, že se zde mnohdy roztékají i dopravní značky a poštovní schránky. Před úmornými vedry tamní movitější obyvatelé prchají do nedalekého Flagstaffu, který je položený výš v horách a je v něm o poznání příjemnější klima. Malé město tak má potíže s nově příchozími klimatickými uprchlíky, z nichž někteří prchají jen epizodicky v dobách největších veder, kdežto jiní se zde usazují natrvalo. V Kalifornii v okolí Los Angeles zase obyvatele odrazuje vysoké riziko dalších požárů, kvůli kterému mnohé pojišťovny nejsou ochotné takové bydlení pojišťovat, přinejmenším tedy ne levně.
Žádné bezpečné místo
Přestože všechny výše uvedené případy pocházejí z USA, vzhledem k temným predikcím Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) není důvod se domnívat, že se klimatická gentrifikace nebude projevovat také na jiných místech zeměkoule. A zcela určitě a nebude podobného trendu ušetřeno ani Česko, a to navzdory tomu, že u nás není ani metr mořského pobřeží a dosud u nás panuje mírné podnebí, které se tomu subtropickému začne blížit až v následujících dekádách. Možná právě proto tolik vynikáme v relativizaci a popírání klimatické krize. Tajně doufáme, že se nám její nejhorší dopady vyhnou. Zapomínáme však, že i kdyby snad Česko zůstalo poslední rajskou zahradou na Zemi, tím vyšší by byla pravděpodobnost, že se právě náš Hobitín stane obětí klimatické gentrifikace.
Přestože se obyvatelé Česka mnohem více obávají klimatických migrantů z Afriky a Asie, mnohem pravděpodobněji u nás útočiště budou hledat obyvatelé bohatších států, jejichž pobřeží budou postupně mizet pod vodou nebo se stanou neobyvatelnými kvůli příliš vysokým teplotám, požárům a dalším živelným katastrofám. Místo podávání žádostí o azyl jim postačí u nás nakoupit nemovitosti, což pro ně snadno mohou zařídit nejrůznější investiční fondy a developerské společnosti, které to ostatně už dávno dělají, byť možná zatím ne kvůli blížící se klimatické katastrofě. Jak nedávno „moudře“ pronesl Leoš Anderle, výkonný ředitel společnosti Sekyra Group, v Česku prý není drahé bydlení, ale nízká kupní síla. Ta ale, jak sám uvádí, zjevně neschází právě investičním fondům. Češi tak již nyní se svým nízkými platy musí soupeřit s těmi, jejichž kupní síla je mnohonásobně vyšší a nákup nemovitosti u nás je pro ně hračkou. Ostatně, již dnes je přibližně 40 procent nově postavených bytů v Česku nakupováno jako investice a tento podíl nadále roste. Česko tak rozprodává samo sebe. Jak je možné, že to u nás nikomu nevadí a místo toho se soustředíme na podružné problémy?
Účelem varování před klimatickou gentrifikací ovšem není podněcovat k opevňování hranic či omezování mezinárodního pohybu obyvatel. Naopak. Před lidstvem stojí obrovská výzva v podobě masového přesunu obyvatel v důsledku klimatického rozvratu. Zatímco jedni si budou moci útěk do relativního bezpečí dovolit, druzí nikoliv. To, co je nyní potřeba, není další uzavírání národních států, ale naopak jejich nejužší spolupráce, jdoucí ruku v ruce s řízenou dekomodifikací bydlení a dalších klíčových potřeb a služeb nezbytných pro lidský život. Ač Češi platí za jedny z nejloajálnějších obránců volného trhu, právě kontext plíživě se blížícího klimatického rozvratu, v jehož důsledku může být pořizování bydlení v Česku ještě obtížnější než nyní, by v nich mohl zasadit semínko pochybnosti o vhodnosti a udržitelnosti současného trhu s nemovitostmi. Bez robustního systému obecního bydlení a jeho dostupnosti širokým skupinám obyvatel se pro nás zkrátka adaptace na změnu klimatu stane ještě daleko více bolestivou.
Autorka je spolupracovnice redakce.