Foto Flickr
Když v roce 2020 prohlasovala ODS, oligarcha Babiš a ultrapravicová SPD zrušení takzvané superhrubé mzdy, dalo se tušit jediné: že léta v opozici nevyužily pravicové strany k ničemu zajímavému. Zásah, který státní kasu stojí ročně 130 miliard, se záhy stal jedním z nejkritizovanějších. Za laciný populismus ho označovali nejen erudovaní ekonomové, ale i některé bývalé hvězdy české pravice – mezi něž například patřili i takoví sekerníci, jako je Mirek Topolánek s Miroslavem Kalouskem. Je jasné, že právě od této chvíle sledujeme pozoruhodný závod ke dnu, který se Fialova vláda po nástupu k moci snaží zbrzdit, seč se dá.
Slibovat nemožné
Už před parlamentními volbami, které vyhrálo SPOLU a z nichž tato vláda vzešla, přitom řada odborníků upozorňovala, že pokud by pravicová koalice opravdu chtěla splnit své předvolební sliby, znamenalo by to prakticky kolaps státní kasy a také prohloubení společenské nedůvěry. Slibovalo se nemožné, ale s přívětivou tváří profesora politologie. A to třeba i proto, že se během předvolebního sestavování rozpočtu tak nějak zapomnělo na jeho příjmovou stránku a zároveň se už tehdy nabízely především líbivě znějící fráze o nízkých daních a efektivním státu.
Že v poslední době stát a jeho instituce v řadě oblastí připomínají spíš hladovějícího chudáčka, a že si to mnozí lidé uvědomují takřka dennodenně – v kontaktu se zdravotnictvím, školstvím, jinou než automobilovou dopravou nebo různými úřady, jako by z Prahy nebylo vidět. Papír, a zvlášť ten předvolební, snese přece vše.
Po drtivé Babišově prohře v prezidentských volbách se ale podstata tohoto druhu politiky zase obnažila. Ukázalo se, že bojuje-li se za demokracii, tak vždy a pouze jen s důrazem na demokracii coby ekvivalent neoliberalismu.
Nelze se tak divit, že z pera ministra financí Zbyňka Stanjury i dalších ministrů a představitelů pětikoalice přichází v poslední době jedno nekoncepční řešení za druhým. Nejen Stanjurovy, ale celkově všechny vládní nápady svou povahou připomínají nenáviděnou vládu Petra Nečase. S tím jediným, leč zásadním rozdílem. Není tu demokratická levicová síla, která by na ideologicky zamrzlé kroky upozorňovala, a která by organizovala politický odpor proti nekoncepčním škrtům a vytváření falešného paradigmatu o mezigenerační solidaritě, z níž jsou ale ti bohatší vyjmuti. Protože, jak víme už z dob Nečase, Drábka či Kalouska chtít společenskou spoluúčast od těch, kteří a které se mají lépe, je závist. Kdežto žádat ji od ostatních je takřka vlastenecká povinnost.
Demokracie jako fráze
Od rychlého nástupu „reforem“, které hledají drobné u každého, jen ne u vyšších tříd, nás zpočátku Fialova vládnutí chránilo jediné: nekonečný řetězec různých po sobě jdoucích voleb, které vládu z podstaty věci udržovaly v kampaňovém módu. To souviselo také s tím, jak jednoduše jsme si navykli vnímat politiku jen skrze postavu Andreje Babiše.
Ten se stal ztělesněním zla, aniž by někdo doopravdy zkoumal, z jakého důvodu se k němu mohou různí voliči a voličky uchylovat, a dovolil v české politice zakořenit oběma typům populismu. Jak tomu Babišovu, který se stále víc sune k Orbánově či Kaczyńského typu konzervativního, neliberálního výkladu politiky, tak tomu pravicovému, jenž si obecně sdílené pojmy jako svoboda nebo demokracie privatizuje, nárokuje a také vykládá po svém. Třeba jako nekonečný souboj dobra se zlem, v němž o sociální problémy nejde, a to ani v druhé nebo třetí řadě. Nejde o ně prostě vůbec.
Po drtivé Babišově prohře v prezidentských volbách se ale podstata tohoto druhu politiky zase obnažila. Ukázalo se, že bojuje-li se za demokracii, tak vždy a pouze jen s důrazem na demokracii coby ekvivalent neoliberalismu. Nikoliv coby ekvivalent sociálního smíru, emancipace a především: důrazu na důstojný život, ve kterém je tu stát i proto, aby lidem v krizi pomáhal, nikoliv je ještě dále zatěžoval.
Tři, dva, jedna, bingo!
Kdyby se dalo na politiku nahlížet jako na hru bingo, v níž se vytahují ta největší klišé a my si jen odškrtáváme, které z nich přijde zrovna na přetřes, už dávno by většina políček ze šuplíku, „jak vyřešit krizi rychle a zastarale“, byla zaškrtnuta. Ve snaze nepřiznat omyl, neříct, že zrušení superhrubé mzdy bylo prostě hloupou chybou, dělá vláda doslova psí kusy a šetřit chce úplné drobné, nic zásadního.
V bezprecedentní situaci pádivé inflace, kdy rostou každodenní výdaje na základní potřeby, jako jsou bydlení nebo jídlo, řeší, jestli nezavést ještě nějaké nadstandardy u lékaře, což sám ministr Válek posléze dementoval, nebo nenechat lidi platit za údajné zneužívání urgentní péče. Přitom právě ona je záchranou pro mnoho těch, kteří v důsledku nerovné dostupnosti zdravotnické péče složitě hledají i třeba obyčejného praktika, nedej bože takového zubaře.
Tyto návrhy se navíc objevují v době, kdy české rodiny výrazně šetří a celá pětina z nich nemá třeba dost peněz na vzdělávání nebo kroužky. Nerovnosti přitom mají charakter regionální, jsou to právě oblasti, které se se skrytou či otevřenější chudobou potýkají dlouhodobě, kde lidem po zaplacení jídla a bydlení zbývá nejméně. Stále přitom přetrvává situace, kdy třetina domácností nic neušetří. Ale možná se jen málo snaží.
Společnost (ne)závislých?
Na přetřes se znovu dostalo další údajné zneužívání, tentokrát to nejvíce obligátní: sociálních dávek. Ačkoliv Marian Jurečka nemá žádnou představu, jestli a kdo vůbec dávky zneužívá, uvažoval před časem o zpřísnění dávkového systému. To vše jen pár měsíců poté, co vláda ústy svého předsedy Fialy doslova vyzývala lidi, ať se o dávky nebojí požádat, že stát tu je od toho, aby pomáhal. O řadu dávek, především o ty na bydlení, přitom kvůli letité stigmatizaci, pramenící právě z označování lidí v nouzi termíny jako „paraziti“ nebo „vysavači státní kasy“, lidé nežádají. Proč asi.
Svůj podíl na tom má kromě stigmatizace i skutečnost, že samotná byrokratická zátěž spojená s dávkami je pro lidi náročná. Namísto toho, aby zaměstnanci na podfinancovaných úřadech práce, které se potýkají s dlouhodobými podstavy personálu, dostali adekvátní platové ohodnocení a podporu, stávají se sami terčem předsudků o „přebujelém státním aparátu“.
O tom, že většina lidí si „závislost“ na dávkách nevybrala a osobně by se mnohem raději uživila prací, řeč také není. Vše se navíc řeší pouze a jenom optikou možných zneužívačů, kterých je v systému pár, přesto však pykat musí všichni ostatní. Tento přísný metr však takřka nikdy nepřiložíme na jiné oblasti ekonomiky nebo politiky, ať už je řeč o korporátních daních nebo EET. Tam jsou optimalizace nebo i možné podvody brány skoro jako ve své podstatě racionální řešení – a kdo by se tomu divil.
Stonat na dovolené
Podobná debata se rozvíjí i kolem dalšího tématu, kterým je proplácení prvních tří dnů nemocenské. Jeden z těch důstojnějších zářezů sociální demokracie v Babišově vládě se má změnit a ti, kteří a které jsou nemocní, mají znovu čelit situaci, kdy jim první tři dny nemoci nebudou hrazeny zaměstnavatelem. Odkazovat se přitom na realitu lidí mimo zaměstnanecký poměr, není nijak směrodatné, v Česku je navzdory dalším ekonomicky sporným úlevám pro OSVČ většina lidí zaměstnaných.
Znovuzavedení karenční doby je přitom třeba pro naše německé sousedy úplně nepředstavitelné, jak píše politoložka Kateřina Smejkalová. „Tamní pracující dokonce dostávají po prvních šest týdnů nemoci od svých zaměstnavatelů celých sto procent své běžné mzdy. A to jsou na tom z hlediska své kupní síly třikrát lépe než jejich čeští protějšci,“ komentuje Smejkalová další z Válkových návrhů. V zemi, kde ani významná část pracujících lidí důsledkem inflace nic moc neušetří, je představa, že si zaměstnanci budou sami hradit první tři dny nemoci, až perverzní. A znovu ukazuje, jak málo pravicová vláda rozumí realitě níže příjmových skupin obyvatelstva: ti si totiž období nemoci běžně „kompenzovali“ dovolenou, namísto toho, aby se mohli skutečně adekvátně léčit.
Hlavně dožít, zn. jakkoliv
Největší debaty se pak vedou o prodloužení věku odchodu do důchodu. U takto citlivého a svého druhu i kontroverzního nápadu, si přitom vláda počíná obzvlášť neobratně. Ignoruje třeba skutečnost, že se Česká republika řadí k zemím, v nichž je takzvané „dožití ve zdraví“ pod průměrem Evropské unie, a to především u nízko a středně příjmových skupin pracujících. „Na základě dostupných dat tak můžeme říct, že prodloužení života bylo z větší části prodloužením doby v nemoci, nikoliv ve zdraví,“ konstatuje lékařka Eliška Selinger, která se věnuje oblasti veřejného zdraví. O tom, jaké reálné dopady by takové opatření mohlo mít, se mezi politiky ani nedebatuje.
Když se rozběhla obsáhlá diskuze o údajně neudržitelné situaci na poli valorizací důchodů, šly navíc stranou i důrazy na ústavnost politických procesů. Prostě se schválilo něco, o čem se neví, jestli to nezruší Ústavní soud. I takové situace jsme tu už zažili, především v podobě zavádění bezdoplatkových zón v sociálně vyloučených lokalitách, které nakonec Ústavní soud skutečně zrušil. Problém ale je, že osudy lidí, kteří na zavádění takových zákonů dopláceli, už nikdo nejen že nezkoumá, ale především nevrátí ani nezmění.
U samotné valorizace se pak málo dbá na nerovnost v růstu důchodů, které současným nastavením stále nahrávají především těm, kteří mají penzi vyšší. Skutečnost, že osaměle žijící důchodci, kteří mají třeba nájemní bydlení, nebo dokonce žijí v nehostinných podmínkách ubytoven, patří stále ke zranitelnějším skupinám obyvatel, zůstává mimo zájem české politiky. Apely na mezigenerační solidaritu od vlády, která dělá maximum pro to, aby „netrestala bohaté za úspěch“, zní pak jen jako další výsměch. A ve výčtu dalších snah o slepé „šetření“ by se dalo pokračovat – takřka kdekoliv, kam se člověk podívá.
Tvrdě a nelítostně
Ani několikaletý pobyt v opozici neinspiroval českou pravici k hledání jiných než slepě ideologických východisek z krize. A to navzdory tomu, že odborná i politická debata o nekoncepčních škrtech dávno pokročila včetně poznání, že právě zavádění asociálních politik vedlo v posledních letech k celé řadě krizí: důvěry v instituce, důvěry ve spravedlivý a fungující stát, které posilovaly globální krize otřásající samotnými základy evropské demokracie.
Česko se dlouhodobě řadí k nízkopříjmovým zemím, reálné mzdy důsledkem inflace klesají, daně máme východní a majetkovou nerovnost vysokou. Roky neumíme vyřešit problémy znevýhodněných regionů, ačkoliv máme data i odborné expertízy. Omílají se tu klišé.
Termín jako solidarita nebo apely na naši možnou budoucnost nemají jiný než čistě disciplinační charakter a o přerozdělování se tu uvažuje pouze od středních tříd níže. Nebavíme se o potenciálu, kterým mrháme nedostatečnou podporou dostupného vzdělání, neadekvátně nízkými mzdami, nerovnoměrně rozloženou zdravotnickou péčí, absentující daňovou politikou, generačně děděnou chudobou a těžce pochopitelnými exekucemi.
Neřešíme dlouhodobá opatření, která mohou bránit katastrofickým důsledkům klimatického rozvratu, jenž povede k dalšímu řetězení sociálních nerovností. Nediskutujeme oblasti, jako je péče, jež jsou pilířem udržitelnosti a vzájemnosti. Nezajímají nás ekonomické důsledky genderových nerovností a na ně navázané institucionální nedostatky v oblasti předškolní výchovy nebo kariérního uplatnění žen. Vše se odehrává bez koncepce a bez rozvahy.
Českou demokracii neohrožuje pouze Babiš, ale také zásadní neochota si přiznat, že individualismus coby tvrdý a nelítostný politický program prostě selhává, a že fungující společnost se nepozná podle svých nejsilnějších, ale naopak těch nejslabších aktérů. Ale hlavně, ať tu nikdo nikoho „netrestá za úspěch“. To by totiž teprve byl ten definitivní konec.
Autorka je redaktorka Alarmu.