Pravice opět postavila slaměného panáka antikomunismu, aby plašil voliče levicových stran. Ti už ale vědí, že antikomunismus je slaměný panák a že pravice žádnou jinou zbraň nemá. Čím je impotentnější, tím více se zaklíná antikomunismem. Pravicové strany občas předstírají, že tu jsou pro vzdělané, avšak jejich antikomunistické kampaně to popírají. Může ten, kdo používá základní mozkové funkce s vážnou tváří tvrdit, že ČSSD představuje hrozbu pro demokracii a že nám spolu s KSČM připravuje nový komunistický puč? Pokud pravice sází na kampaně tohoto druhu, jasně tím ukazuje, že se obrací k myšlenkově zaostalým voličům, kteří netuší, že Sovětský svaz už neexistuje a že po Únoru 1948 byla ČSSD rozpuštěna.
ČSSD udělala velkou chybu, když dlouhá léta vycházela vstříc antikomunistickým kampaním a odmítala spolupráci s KSČM. Kdyby v tom sociální demokracie pokračovala, nemá budoucnost. Její představitelé by dávali najevo, že uvěří každé hlouposti, která obíhá v mediálním prostoru.
Sociální demokracie se v tomto ohledu pomalu mění a opouští antikomunistická fantasmata vyjádřená v tzv. bohumínském usnesení. Sobotka už veřejně vyhlašuje možnou povolební spolupráci s KSČM. Uvnitř strany se probouzí schopnost myslet vlastní hlavou: sociální demokraté přestávají být ve vleku pravicového mediálního prostředí a konečně začínají jednat přinejmenším pragmaticky.
Špatný vtip
Nyní jde o to, aby se antikomunismus stal tím, čím je: vtipem. Snad už se brzy dočkáme toho, že se stane součástí lidového humoru a bude vyvolávat salvy smíchu. Může z něj být zdroj zábavy. Není snad zábavné vidět politiky, kteří s výrazem starozákonního proroka mluví o opakování Února? Pokud to snad někdo z nich myslí vážně a není to jen aušusový kalkul, návrat minulého režimu se mu již proměnil ve fixní ideu. „Vrátí se bolševici“, zní téměř pětadvacet let od listopadu 1989 po náměstích a za další čtvrtstoletí se totéž bude ozývat na chodbách sanatoria, kde jiní budou vykřikovat, že se vrátí Němci, Braniboři či Tataři. Antikomunismus bude existovat i za sto let, ale to už jako odborný termín z oboru klinické psychiatrie, například jako antikomunistická obsedantní neuróza.
Antikomunismus by mohl mít ještě jedno vyústění: může být zdrojem peněz pro KSČM nebo pro osoby či skupiny nařčené z komunismu jako zločinné ideologie. Podle paragrafu 198 trestního zákoníku se totiž hanobení přesvědčení kvalifikuje jako trestný čin se sazbou odnětí svobody až na tři roky. Všechny polistopadové pokusy postavit KSČM mimo zákon ztroskotaly, neboť nikdo nebyl schopen doložit, že KSČM se rozchází s ústavou nebo zákony. Přípravná komise pro zrušení KSČM senátora Štětiny sice sesbírala 542 indicií, že tomu tak je, ale samotné Ministerstvo vnitra jim jejich žalobu rozmluvilo (KSČM mimochodem nikdy nefigurovala na seznamu levicových extremistických organizací, kam se dostala například i komunitaristická Alternativa zdola založená ekonomkou Ilonou Švihlíkovou). Jestliže nikdo nedokáže prokázat, že KSČM je zločinecká, pak podle mého názoru lze prokázat tomu, kdo ji obviňuje ze zločinnosti, hanobení přesvědčení. KSČM by se nejspíš spokojila s finančním odškodněním a za nějaký čas by z ní byla nejbohatší strana v zemi.
Tabu vyvlastnění ve veřejném zájmu
A jak je to se zločinností samotné „komunistické ideologie“? Jak by dopadl soudní proces s myšlenkou komunismu? Čím může argumentovat antikomunista? Nejsilnější racionální argument je ten, že komunismus chce zrušit soukromé vlastnictví produkčních prostředků, což se rovná popření práva na soukromý majetek, který je zakotven v ústavě. Kvůli tomu byl v roce 2008 zrušen Komunistický svaz mládeže. Městský soud v Praze tehdy svůj verdikt zdůvodnil tím, že zrušení soukromého vlastnictví je v rozporu s demokratickými pořádky, ale jeho zdůvodnění bylo chatrné. Vyjadřovalo elementární neznalost historie i diskusí o soukromém vlastnictví. Sociálnědemokratické strany měly kdysi zespolečenštění ve svém programu, a přesto byly v Rakousku-Uhersku, v Německu, ve Francii a v dalších zemích legální a měly poslance v parlamentu.
Hlavní je otázka, která nakonec rozhoduje o všem: je zespolečenštění produkčních prostředků v souladu s platnou ústavou a zákony? Samotný akt vyvlastnění ve veřejném zájmu v souladu se zákonem je (viz zákon o vyvlastnění, č. 184/2006 Sb.). Vyvlastňování je tudíž jen otázkou míry, ne principu. Z hlediska veřejného zájmu je dnes soukromé vlastnictví produkčních prostředků nesamozřejmé, což je patrné ve chvíli, kdy vezmeme v úvahu krachující vytunelované podniky, kapitál převedený do daňových rájů, neochotu ke společensky prospěšným investicím, korupci, neekologické chování apod. V ústavě ani v zákonech není jednoznačně vymezena hranice vyvlastňování. I rozsáhlé vyvlastnění kapitálu, který jedná v rozporu s veřejným zájmem, je v zásadě v souladu s platnou ústavou a zákony. Vyvlastňování ve veřejném zájmu je legální a pouze chybí strana nebo hnutí, které by je prosadilo ve prospěch samotných občanů, případně které by je aspoň mělo v programu. Je to zatím velké tabu.
Už v samotném pojmu soukromé vlastnictví produkčních prostředků je napětí mezi soukromým vlastnictvím a veřejným zájmem. Produkční prostředky nejsou nikdy zcela privátní, jako je například soukromý byt. Vždy jsou do určité míry společenské: týkají se dalších lidí, kteří s nimi pracují nebo kteří využívají jejich produkty; ovlivňují charakter měst i vesnic, médií, veřejného prostoru; působí na přírodu. Dotýkají se zkrátka téměř všeho a dnes i soukromého života (různé formy špehování občanů soukromými firmami). Jestliže produkční prostředky dlouhodobě neslouží veřejnosti, pak je legitimní i legální požadovat jejich vyvlastnění. Nic na tom není. Nezaujatý soudní proces s myšlenkou komunismu bychom vyhráli.
Autor je filosof, působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd.