Foto Sophie J. Brown, Wikimedia Commons (CC BY 3.0)
Většina současné ostré debaty, která se vede ve Velké Británii ohledně obviňování Labouristické strany z antisemitismu, se soustředí na projevy oprávněného odporu vůči dnešním izraelským zákonům, politice, ideologii a deklaracím. U žádného přemýšlivého jedince se totiž nepředpokládá, že by výroky obviňující takzvané „světové židovstvo“ z „celosvětového spiknutí za účelem svržení civilizace“, jak se vyjádřil v roce 1920 pro list Sunday Herald Winston Churchill, nepovažoval za antisemitské. Stejně tak se u soudného člověka neočekává, že by nepovažoval za antisemitské prohlášení k imigraci východoevropských Židů do Británie, která údajně způsobuje „nepochybné zlo“, jak v roce 1905 varoval lord Artur Balfour. Jak Churchill, tak Balfour přitom byli klíčovými a vlivnými podporovateli sionistického hnutí.
Pojmenováním státu „židovský národ“ sionistické hnutí spojilo svůj projekt se všemi Židy, ačkoli většina světové židovské populace sionismus nepodporovala.
V Británii se dnes ve skutečnosti nevede debata kvůli pár rasistům, kteří stále věří na nějaké židovské spiknutí za účelem „ovládnutí světa“. Vede se o tom, zda označení Izraele za koloniální osadnický stát je antisemitismus či zda antikoloniální odpor vůči Izraeli a jeho rasistickým zákonům znamená rovněž antisemitismus. A vede se i o to, zda antisemitismem může být zpochybňování právních a institucionálních religiózních privilegií izraelských Židů nad domorodými Palestinci. Pro každého politického pozorovatele jde o nejproblematičtější debatu, protože Izrael se považuje za „židovský stát“, a tedy i za reprezentanta Židů celého světa, i když naprostá většina z nich dnes nejsou izraelskými občany.
Většina Židů nepodporuje sionismus
Vnitřní rozpornost, kterou je poznamenána britská debata (nebo i debata francouzská, německá či americká), pramení z toho, že příznivci Izraele nutí veřejnost, spolu s izraelskými představiteli a jejich ideologií, věřit, že izraelské jednání je vlastně jednáním všech Židů a že Izrael reprezentuje židovský národ jako celek. Nezapomeňme, že si sionistické hnutí vybralo název Izrael, což je pojmenování, které dává Tóra Jákobovi, jehož děti jsou tak dětmi Izraele, ze kterých vzešel židovský národ. V tomto smyslu „Izrael“ fakticky znamená „židovský národ“. Pojmenováním státu „židovský národ“ sionistické hnutí spojilo svůj projekt se všemi Židy, ačkoli většina světové židovské populace sionismus nepodporovala a i nadále odmítá žít v Izraeli a stát se jeho občany.
Je důležité mít na paměti, že je to právě Izrael a jeho spojenci, kteří ztotožňují Izrael se všemi Židy a pak tvrdí, že kritika Izraele, jeho dnešních zákonů, politiky a ideologie představuje odsouzení židovského národa jako celku. Přehlíží se však to, že většina antisemitských výroků vychází ve skutečnosti z požadavků dnešní izraelské vlády a jejích podporovatelů. Drtivá většina těch, kteří v Británii i jinde kritizují izraelské zákony a praxi, totiž odsuzují pouze izraelský osadnický kolonialismus a rasismus s jeho desítkami diskriminačních zákonů – včetně zákona o židovském „národním státě“ přijatém předminulý měsíc –, a nikoli jeho židovství.
Zákon o „národním státě“ znovu potvrdil, že Izrael je „národním domovem židovského národa“, a nikoli izraelských občanů všech etnik a věr a že „stát pohlíží na budování židovských osad jako na národní zájem a bude povzbuzovat a podporovat jejich zakládání a konsolidaci“. Jenže podporovatelé Izraele nemůžou mít obojí: nemohou tvrdit, že sionistické hnutí má právo kolonizovat palestinskou půdu ve jménu Židů a má jejich jménem právo nadřazovat Židy a diskriminovat Palestince; nemohou prohlašovat, že Izrael má právo přijímat rasistické zákony a pojmenovat svůj stát jako „židovský národ“, v jehož zájmu údajně jedná, a pak si po tom všem stěžovat, že ti, kteří odsuzují Izrael, odsuzují podle něj i samotné Židy.
Jde o kritiku současné izraelské vlády
Paradoxně je to většina kritiků Izraele, kdo – na rozdíl od většiny jeho podporovatelů – odmítá tvrzení, že tento stát reprezentuje všechny Židy. Místo toho tvrdí, že izraelské zákony a koloniální politika reprezentují především dnešní izraelskou vládu, a ne židovský národ. Když Palestinci bojují proti izraelské kolonizaci a rasismu, nebojují proti „židovskému“ charakteru Izraele, ale proti jeho dnešní rasistické a koloniální politice.
Kritici Izraele musí vytrvale a hlasitě kritizovat izraelské vedení a jeho podporovatele v Británii i jinde za jejich neustálou potřebu vytahovat antisemitskou kartu, stejně jako odmítat izraelský osadnický kolonialismus a jeho zákony. Pokud by v dnešní Británii již měla být labouristy (či jinými politickými stranami a institucemi) přijata definice antisemitismu, mělo by odmítnutí antisemitismu zahrnovat i odmítnutí koloniálních formulací typu „Izrael je židovský stát“, „Izrael je stát židovského národa“, Izrael „reprezentuje Židy“ či kolonizace palestinské půdy představuje „židovské hodnoty“. Jsou to totiž právě tyto výroky, co vrhá špatné světlo na židovské komunity po celém světě, a nikoli kritika současného izraelského kolonialismu a projevů rasismu.
Autor je profesor na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.
Z anglického originálu Anti-semitism vs. anti-colonialism, publikovaného na webu Electronic Intifada, přeložil Zdeněk Jehlička. Redakčně upraveno.