Úspěch kurdské Lidové demokratické strany (HDP) v nedávných tureckých parlamentních volbách zamíchal tamější politickou situací. Plány prezidenta Recepa Erdoğana na změnu parlamentního systému v prezidentský tak vzaly za své. Straně HDP se podařilo překročit hranici deseti procent volebních hlasů (nejvyšší uzavírací klauzule na světě), potřebných ke vstupu do parlamentu. Vládní koalice však stále ještě neexistuje a už se začínají objevovat spekulace o brzkém vypsání nových voleb. Jaká je ovšem historie strany HDP a jaké jsou její politické cíle? Jsou na místě srovnání s radikálně levicovými stranami typu Syriza a Podemos? Nejen o tom jsme si povídali s Joostem Jongerdenem, docentem rozvojové sociologie a antropologie na univerzitě v nizozemském Wageningenu. Jongerden je autorem knih a článků o kurdské společnosti, politice a ekonomice v Turecku.
Poprvé v novodobé turecké historii překročila kurdská Lidová demokratická strana (HDP) desetiprocentní hranici potřebnou ke vstupu do parlamentu. Můžete nám krátce nastínit její program?
Oba spolupředsedové Lidové demokratické strany (HDP), Selahattin Demirtaş a Figen Yüksekdağová, prezentovali volební prohlášení strany v dubnu 2014 v Istanbulu. Tento manifest zdůrazňuje dvanáct hlavních bodů, a to v následujících heslech: „My jsme ženy; my jsme mládež; my jsme duha; my jsme děti; my jsme obránci demokracie; my jsme zástupci všech identit; my jsme obránci svobodného světa; my jsme ochránci přírody; my jsme budovatelé trvale udržitelné ekonomiky; my jsme dělníci; my jsme zaměstnanci; my jsme záruka sociálních práv.“ Podle mě se zkrátka HDP představila jako strana rozmanitosti.
Oficiálně byla založena v roce 2012 jako strana zastřešující různá sociální hnutí, turecké levicové politické strany a také jednu stranu, kterou bylo víceméně možné považovat za legálně fungující křídlo Strany pracujících Kurdistánu (PKK). Přestože spolupráce mezi těmito stranami a hnutími měla dlouhou historii, levicové strany v Turecku nebyly z různých důvodů schopny vybudovat si širší základnu stoupenců. Zásadní otázka pro HDP zněla: Jak se ucházet o přízeň voličů v západním Turecku? Odpovědí byla právě rozmanitost. S tímto nápadem nepřišel nikdo jiný než uvězněný vůdce PKK Abdullah Öcalan.
Samozřejmě si myslím, že by měla být zrušena všechna obvinění proti bojovníkům PKK a političtí vězni včetně Abdullaha Öcalana by měli být propuštěni. To patří k logice mírového procesu.
Teprve před několika měsíci Abdullah Öcalan poradil HDP, aby do letošních parlamentních voleb jako strana vstoupila. Řada komentátorů toto rozhodnutí považovala za hazard a nesplnitelný úkol: vždyť strany, které byly předchůdkyněmi HDP, stavěly po celá desetiletí nezávislé kandidáty. To byla jejich taktika, jak obejít desetiprocentní volební práh pro politické strany. I tak prokurdské strany nezískávaly ve volbách více než pět až sedm procent. Tudíž mnoho analytiků očekávalo, že HDP v letošních parlamentních volbách neuspěje – bez ohledu na to, že Selahattin Demirtaş si v loňských prezidentských volbách nevedl špatně: získal téměř deset procent. Nynějších třináct procent je neuvěřitelně dobrý výsledek, za který HDP vděčí kombinaci odvážných strategických rozhodnutí, obrovského nasazení aktivistů a mobilizační kampani.
V povolebních analýzách se často zmiňuje, že HDP ubrala mnoho hlasů Straně spravedlnosti a prosperity (AKP), kterou vede někdejší premiér a od loňska prezident Recep Tayyip Erdoğan. Republikánská levice CHP navíc získala stejné procento hlasů jako v minulých volbách. Znamená to tedy, že AKP volili také Kurdové? A jak si to vysvětlit?
To je zcela očividné a prokazatelné. Podle mě by bylo překvapením, kdyby HDP získala sto procent všech kurdských hlasů v Turecku. Přesto platí, že HDP má v Kurdistánu zdaleka nejsilnější voličskou podporu.
Kromě HDP existuje kurdský Hizballáh, politicky organizovaný pod názvem Hüda-Par (Strana za svobodnou věc), s nepočetnou, avšak disciplinovanou voličskou základnou. Kandidáti této radikálně islamistické strany měli největší úspěch v Batmanu, kde získali 5,5 procent hlasů. Z jiných provincií získali 3,5 procent v Bingölu a necelé procento ve Vanu. O dost více Kurdů volí AKP. Důvody jsou různé: některým je náboženský konzervatismus AKP bližší než sekulární progresivismus HDP. Ovšem i klientelismus AKP zde hraje roli: jde o zajištění pracovních míst, přísun peněz a podobně.
Podle analýzy, kterou vypracoval můj kolega Ahmet Hamdi Akkaya, můžeme z posledních voleb v Turecku vyvodit dva závěry: HDP výrazně rozšířila svou podporu v Turecku a prohloubila svou podporu v Kurdistánu. AKP v kurdských oblastech – ve srovnání s parlamentními volbami z roku 2011 – citelně oslabila: v Şırnaku AKP spadla zhruba z 20 na 10 procent (zatímco HDP posílila na 85 procent), v Ağrı ze 48 na 19 (HDP ze 43 na 78), ve Vanu ze 30 na 23 (HDP ze 49 na 75), v Diyarbakıru ze 33 na 15 (HDP z 62 na 79). AKP v Kurdistánu utrpěla tvrdou porážku.
Dá se odhadnout, jak velkou část hlasů získala HDP od ostatních voličů, tj. nikoli Kurdů?
To je momentálně těžké říct. Musí se to dále zkoumat.
Jak výsledek voleb ovlivnil válečný konflikt v Sýrii? Ovlivnil je pasivní až nepřátelský přístup turecké vlády ke straně PYD a jejím jednotkám YPG obklíčeným v Kóbání? A co údajná tolerance islamistických radikálů Erdoğanovou vládou?
I tento faktor se musí dále zkoumat. Erdoğanova AKP nicméně přijala sympatizující postoj k Islámskému státu. Jak známo, vláda AKP poskytovala podporu Islámskému státu a zároveň se stavěla nepřátelsky ke kurdskému obyvatelstvu v Sýrii. Vláda AKP zabředla do nenávistných projevů proti nejsilnějšímu představiteli syrských Kurdů – straně PYD, která má blízko k PKK. Mimo to vláda AKP naznačovala, že mezinárodní koalice by neměla bombardovat Islámský stát, ale PKK – stranu, se kterou tato vláda vede takzvaný mírový proces. Tyto postoje Kurdy zklamaly a rozhněvaly. AKP bezesporu značně ztratila na důvěryhodnosti svým postojem k válce v Kóbání.
Neoslabí paradoxně volební úspěch HDP výhledy na mírové řešení postavení Kurdů v turecké společnosti? Mám na mysli především možnou nacionalistickou koalici AKP s ultrapravicovou MHP.
Politika je plná překvapení. Trest smrti, ten Damoklův meč visící nad Abdullahem Öcalanem, zrušila někdejší koaliční vláda, ve které seděli i ultranacionalisté z MHP. Takže člověk nikdy neví. Podívejme se na to ale z jiné perspektivy: iniciativa k tomu, co označujete za mírové řešení, nikdy nevzešla z turecké vlády. Iniciativa byla vždy na straně PKK, nebo – chcete-li – kurdského hnutí, a turecký stát k ní vždy držel postoj víceméně na hranici váhání, pochybností a nelibosti.
Bombové útoky a násilné konfrontace na předvolebních mítincích HDP byly podle všeho kontraproduktivní. Už se tuší, kdo za nimi stojí? A jaký byl tedy jejich význam?
Stále mnoho otázek čeká na zodpovězení. Z mediálních zpráv víme, že podezřelým je Kurd a zároveň příslušník náboženské menšiny alevitů z města Adıyaman, který se před několika měsíci přidal k Islámskému státu. Prý dostal rozkaz nastražit bombu na volební mítink HDP v Diyarbakıru, ale od koho a proč přišel ten rozkaz? To nevíme. HDP naznačila, že určité kruhy ve vládních nebo státních strukturách mají zájem vyprovokovat násilí, aby tak zastavily růst popularity HDP a celé hnutí vytlačily na okraj. Myslím si, že to je pravda. Šlo jasně o pokus přetrhat vazby HDP i PKK na standardní politiku, vytlačit je z veřejného prostoru a redukovat kurdské hnutí na ozbrojenou frakci. Existují kruhy, které se snaží zamezit růstu kurdského hnutí a oslabit ho. Chtějí toho dosáhnout nikoli politickými, ale vojenskými prostředky.
Má HDP potenciál ubírat hlasy republikánské levici? A jak se vůbec staví k odkazu Kemala Atatürka a jeho vize sekulárního Turecka?
HDP již skutečně oslabila CHP. V Tunceli, své někdejší baště, teď CHP získala dvacet procent hlasů, zatímco HDP šedesát. Při předchozích volbách před čtyřmi lety to bylo zhruba obráceně. V Antepu nyní HDP měla patnáct procent, o deset více než v roce 2011. V Mersinu HDP získala osmnáct procent oproti deseti procentům v předchozích volbách. U Antepu a Mersinu se posílení HDP dá částečně vysvětlit přechodem části voličů od CHP, nicméně v případě Tunceli to byla dokonce většina voličů.
Jak hodnotíte hlasy, které HDP srovnávají s novými, radikálně levicovými evropskými stranami, jako jsou Syriza v Řecku či Podemos ve Španělsku? Mají nějaký reálný základ?
Řekl bych, že je zde hodně podobností v tom, že všechny tři strany se snaží jít za rámec statu quo. Ale jsou zde i zásadní rozdíly: Syriza a Podemos se vyhraňují na pozadí rozpočtových škrtů a ekonomické krize, HDP na pozadí vzestupu kurdské otázky a dějin asimilační a autoritativní politiky státu. Podemos, o něco méně pak Syriza, za sebou nemají dlouhou historii, avšak byly vystřeleny k vládní odpovědnosti. HDP má výrazně delší historii. Každopádně tyto strany reprezentují naděje všech lidí, kteří se chtějí odpoutat od politiky deprivace: ať již kulturní, jež je důsledkem nacionalismu, nebo ekonomické, způsobené neoliberalismem. Ty strany chtějí změnit názor, že neexistuje alternativa.
Zdá se, že i velká část Kurdů vnímá stranu HDP jako politické krytí PKK, podobně jako tomu bylo třeba u vztahu Sinn Fein k IRA. Hrozí HDP osud jejích předchůdkyň, tedy soudní zrušení?
Nebezpečí soudního zákazu je stále přítomné. Od vzniku Lidové strany práce (HEP) v roce 1990 a její soudního zrušení v roce 1993 jsme mohli sledovat, jak postupně vznikají a jsou rušeny podobně zaměřené strany ÖZDEP, DEP, HADEP, DEHAP a DTP. Zároveň jasně vidíme, že soudní zákazy toto hnutí nezastavily.
Usiluje HDP o všeobecnou amnestii pro ozbrojence PKK či dokonce o propuštění Abdullaha Öcalana z vězení? Oba tyto požadavky, které mezi Kurdy v Turecku zaznívají, přece jen velká část turecké veřejnosti vnímá jako značně kontroverzní.
Bezpodmínečný návrat bojovníků PKK a propuštění jejího vůdce Abdullaha Öcalana, ale i všech dalších vězněných členů PKK, patří k mírovému procesu. Tyto kroky bych ale nerad označoval za amnestii. Amnestie je prominutí, jež státní moc uděluje jednotlivcům či skupině lidí, kteří spáchali zločin. Předpokladem amnestie je zločin. Čili takzvaná amnestie by byla gestem, které by symbolicky zbavilo stát viny a prezentovalo PKK jako viníky, kterým je odpuštěno. Proto se mi koncept amnestie moc nelíbí. Samozřejmě si myslím, že by měla být zrušena všechna obvinění proti bojovníkům PKK a političtí vězni včetně Abdullaha Öcalana by měli být propuštěni. To patří k logice mírového procesu. Současně se tím ale otevírá jiná otázka: Co se stane s těmi, kteří zabíjeli a mučili ve jménu státu? Budou také ochráněni před trestním stíháním? S mírovým procesem se – možná podobně jako v Jižní Africe po zrušení apartheidu – může objevit potřeba hledat pravdu a usmíření. Situace, v níž si obě strany přiznají svou historii, vyrovnají se s ní a vzdají úctu obětem. Nemělo by to mít podobu laciných omluv, ale seriózní konfrontace s minulostí.