Piráti předložili návrh na regulaci a legalizaci prostituce a jde o krok správným směrem. Na rozdíl od starší pražské legislativní iniciativy z roku 2013 upouští od represí směřovaných na osoby v prostituci i jejich povinné registrace. Návrh byl konzultován s některými neziskovými organizacemi, které poskytují osobám v prostituci oporu. Piráti myslí komplexněji a mluví o paralelní potřebě zavedení zálohovaného výživného, které by zlepšilo tíživou existenční situaci zejména matek samoživitelek.
Nevnímat prostituci v kontextu genderové nerovnosti je chyba.
Je čas jásat? Obávám se, že zatím nikoli. Na cestě se totiž stále nachází několik nástrah. Výsledek pirátské iniciativy bude záležet hlavně na tom, s jakou mírou obezřetnosti k existujícím rizikům předkladatelé a zákonodárci přistoupí.
Represe a benevolence?
Existují asi čtyři možné přístupy, jak k poskytování sexuálních služeb stát může přistupovat. Přístup benevolentní vychází z předpokladu, že co není zakázáno, je dovoleno. Provozování prostituce se v takovém případě víceméně nereguluje. Přístup represivní argumentuje dobrými mravy, potřebou vytlačení prostituce z veřejného prostoru, prevencí šíření pohlavních chorob. Přístup legalizující má za cíl přenést prostituci z šedé zóny provázané s trestnou činností do světa, kde platí zákony a odvádějí se daně. Přístup emancipační vnímá prostituci jako projev nadřazenosti mužů nad ženami.
Benevolentnímu přístupu odpovídá současně platná česká legislativa. Represivní přístup chtěl zavést pražský návrh z roku 2013, který represi (zdravotní prohlídky, registraci, sankce a řada dalších věcí) směřoval automaticky na osoby prostituci nabízející – v naprosté většině ženy –, nikoli na osoby prostituci poptávající – v naprosté většině muže. Přístup legalizující, který funguje třeba v Holandsko, umožňuje zaměřit se na zlepšení situace osob poskytujících sexuální služby. Přístup emancipační, uplatňovaný například ve Švédsku, se soustředí na zlepšení situace osob, jež nabízejí sexuální služby, v kombinaci s represí vůči osobám, které prostituci poptávají.
Zveřejněné teze pirátského návrhu odpovídají legalizačnímu holandskému modelu, ke kterému se také navrhovatelé otevřeně hlásí. Argumentují potřebou snížit rizika přenosu pohlavních nemocí, zamýšlí dostat prostituci ze tmy na světlo, z prostředí nelegální černé ekonomiky na legální pracovní trh. Dokonce chtějí díky zavedení zdanění prostituce a očekávaným příjmům ve výši jedné miliardy zafinancovat obědy sto tisícům školáků z chudých rodin.
To je všechno skvělé a ambiciózní. Až tak skvělé a ambiciózní, že se do úst vkrádá otázka, proč pirátský plán vůbec nezaměřuje svou pozornost na osoby, které sexuální služby využívají, tj. většinou muže. Proč nemají piráti ambici hledat střední cestu mezi holandským a švédským modelem?
Samoživitelky, klienti a kuplíři
Důvodů pro švédskou cestu se nabízí hned několik a díky právničce Barbaře Havelkové jsou již pět let přehledně zmapované ve sborníku Co s prostitucí? Veřejné politiky a práva osob v prostituci. Legislativně nejožehavějším důvodem je riziko nepřímé diskriminace. Nepřímou diskriminaci definuje antidiskriminační zákon jako zdánlivě neutrální opatření, které má ve skutečnosti negativní dopad na určitou skupinu. Havelková argumentuje, že „pokud se s dvěma stranami téže ‚obchodní‘ transakce (podobně situovanými) zachází rozdílně bez dobrého důvodu (odůvodnění)“, pak „je třeba srovnávat právní postavení klientů (většinou mužů) a osob v prostituci (většinou žen). Argumentuji, že právní úprava asymetricky nastavená ve prospěch klientů a v neprospěch osob v prostituci je nepřímo diskriminační na základě pohlaví“.
Pokud právní předpisy upravují jinak osobu v prostituci a jinak klienta – například zavádějí-li povinné zdravotní prohlídky pro osoby v prostituci, aniž by je vyžadovaly u klientů, nebo stanovují-li osobám, jež sexuální služby nabízejí, tvrdší sankce než těm, které je poptávají –, naplňují podle Havelkové projev nepřímé diskriminace.
Avizované přesvědčení předkladatelů, že matkám samoživitelkám, které představují 56 procent osob poskytujících sexuální služby, nejvíce pomůže, když budou moci své služby poskytovat legálně a budou odvádět daně, nám připomíná Havelkovou zmiňovaný problém limitovaného porozumění tomu, „co se děje v prostituci, kdo je osoba v prostituci, klient nebo kuplíř a proč. Patriarchát, genderový řád, genderová nerovnost nebo objektifikace žen jsou pro veřejné činitele a činitelky cizí termíny a koncepty. V důsledku toho nechápou veřejní činitelé a činitelky (ani širší společnost) prostituci jako problém nerovnosti“.
Je potřeba se zbavit patriarchátu
Osoby v prostituci jsou v naprosté většině ženy a klienti muži. Výjimky mohu představovat například mladí prostituti, které ale opět vyhledávají především mužští klienti. Nevnímat prostituci v kontextu genderové nerovnosti je chyba. Kdo by chtěl další podklady, může nahlédnout do Stínové zprávy o genderové rovnosti a seznámit se s nelichotivými statistikami o genderově podmíněném násilí. Může si také vyhledat výsledky jednotlivých zemí v globálním žebříčku rovnosti žen a mužů vypracovávaném každoročně Světovým ekonomickým fórem. Není bez zajímavosti, že zatímco Švédsko obsadilo v roce 2018 třetí příčku, Holandsko se umístilo na 27. pozici a Česká republika skončila až na 82. místě.
Transformace prostitučního průmyslu s jeho kriminálním podhoubím v jeden z běžně fungujících sektorů pracovního trhu, včetně destigmatizace osob v prostituci, je ušlechtilý cíl. Část feministického hnutí by se k němu přihlásila stejně jako některé ženy v prostituci. Jeho splnitelnost ovšem stoupá úměrně tomu, čím méně má daná společnost přetrvávajících patriarchálních rysů a čím více motivace je odstraňovat. Jinými slovy: čím níže jsme na žebříčku genderové rovnosti, tím větší utopií tato transformace je. To bychom měli mít na paměti.
Autor je manažer programu Prosazování genderové rovnosti v organizaci Otevřená společnost.