Je skoro jisté, že v nedávné eskalaci násilí v několika východoukrajinských městech se nějakým způsobem angažovaly ruské tajné služby. Obsazování administrativních budov, k němuž došlo 12. dubna, bylo v různých městech dobře koordinováno, ozbrojení muži měli kvalitní výstroj a předvedli, že jsou výborně vycvičeni. Nemusí to nutně znamenat, že šlo přímo o ruské jednotky zvláštního nasazení – tito muži mohli být bývalí ukrajinští pořádkoví policisté, jichž po změně vlády mnoho uprchlo na Krym a do Ruska, aby se vyhnuli trestu. To vše ale nemůže skrýt fakt, že k plánovaným provokacím došlo v kontextu masového protivládního hnutí, které se organizuje samo a spontánně a které se na východní Ukrajině zrodilo po svržení bývalého prezidenta Viktora Janukovyče.
„Antimajdany na východě nejsou o nic iracionálnější než protesty na Majdanu, jejichž účastníci věřili v evropský sen, ale vybojovali si neoliberální vládu, úsporná opatření požadovaná Mezinárodním měnovým fondem a rostoucí ceny.“
Majdan nikdy neměl ve východních a jižních oblastech Ukrajiny většinovou podporu. Poté, co dokázal svrhnout vládu, mnoho lidí se zděšením a odporem reagovalo na záběry násilných střetů v Kyjevě, které viděli v televizi, na to, že ulicím vládnou ozbrojená polovojenská uskupení, v jejichž řadách se nachází mnoho příslušníků ultrapravice, na ničení Leninových památníků a na přítomnost zástupců ultrapravicové Svobody ve vládě. Mnoho lidí na východě nové vládě říká „kyjevská junta“ a neschvaluje její jednání.
Vzpoura vystrašených lidí
Účastníky východních protestů samozřejmě do značné míry ovládá iracionální strach, obzvláště s ohledem na přeceňovaný problém diskriminace ruštiny. Bylo by však pokrytecké používat dvojité standardy. Tak jako Majdan nebyl revolucí, ani Antimajdan není kontrarevolucí. O Majdanu se sice říkalo, že to je „revoluce důstojnosti“, ale i lidé na východě Ukrajiny s hrdostí hovoří o své důstojnosti, regionální identitě, historické paměti, sovětských hrdinech a ruském jazyce.
Antimajdany na východě nejsou o nic iracionálnější než protesty na Majdanu, jejichž účastníci věřili v evropský sen, ale vybojovali si (jak se ostatně dalo očekávat) neoliberální vládu, úsporná opatření požadovaná Mezinárodním měnovým fondem a rostoucí ceny. Ve východoukrajinských protestech hraje Rusko – se svými vyššími platy a důchody – stejnou roli kýžené utopie, jakou pro demonstranty na Majdanu byla Evropa. Ekonomická situace Ukrajiny se dále zhoršuje, národní měna ztratila během dvou měsíců více než polovinu své hodnoty, a demonstranti v doněcké oblasti proto mluví především o socioekonomických problémech, které ukrajinský stát za třiadvacet let nedokázal vyřešit: zhroucené podniky, nezaměstnanost a nízké platy. Požadují znárodnění a slušnou odměnu za práci.
Těm, kdo oslavovali samoorganizující se lidové hnutí na Majdanu, to může připadat paradoxní, ale protesty proti Majdanu na východní Ukrajině se obejdou bez vůdců, a přitom jsou ještě plošnější, decentralizovanější a mají charakter sítě. Strana Regionů ani Komunistická strana Ukrajiny nehrají roli politické reprezentace Antimajdanu (zatímco na Majdanu plnily tuto funkci tři bývalé opoziční strany). Takzvaného „představitelé jihovýchodní Ukrajiny“, bývalého charkovského gubernátora Mychajla Dobkina, kterého se Rusko chystalo přizvat k jednáním s Evropskou unií a USA na stejné úrovni jako kyjevskou vládu, lidé na mítinku v Luhansku rozzuřeně vypískali. Stejně tak nedůvěřují oligarchické elitě východoukrajinského původu – ani nejbohatšímu Ukrajinci Rinatu Achmetovovi, jenž přijal roli mírotvůrce, ani novému doněckému gubernátorovi Serhiji Tarutovi. Nechtějí zpět ani zdiskreditovaného a zkorumpovaného Janukovyče. Zdá se, že sociální základna protestů je plebejštější, chudší a méně vzdělaná než na Majdanu. Vidíme tu více dělníků a důchodců, není zde tolik intelektuálů a odborníků s vyšším vzděláním, kteří by mohli pomoci zformulovat jasné požadavky a hájit je v médiích. A to je právě důvod, proč lze tyto protesty tak snadno ovlivnit z vnějšku. Do decentralizované vzpoury vystrašených lidí není až tak obtížné zasáhnout a manipulovat jí.
Rozdělená společnost
Antimajdan nemůžeme podporovat naplno a bez výhrad. Podobně jako Majdan mají i tyto protesty nejrůznější povahu. Někdo podporuje připojení k Rusku a někdo žádá autonomii v rámci Ukrajiny. Protestů se spolu s levicovými organizacemi účastní ruští ultrapravicoví nacionalisté, kteří nejsou o nic lepší než nacionalistická Svoboda nebo Pravý sektor. Veřejnost na východě a jihu Ukrajiny je rozdělena. Spolu se shromážděními Antimajdanu a obsazováním budov probíhají demonstrace na podporu nové vlády a jednotné Ukrajiny.
Jakkoliv v abstraktní rovině znějí požadavky federalizace a přímé volby gubernátorů oblastí demokraticky, v ukrajinských reáliích by to patrně spíš než vzniku životaschopné místní samosprávy napomohlo tomu, aby místní „velcí muži“ byli ještě mocnější. A podobně jako tomu bylo na západní Ukrajině během posledních fází povstání na Majdanu, místní doněcká policie nyní ignoruje příkazy vlády, leckdy umožňuje demonstrantům, aby se zmocňovali budov či zbraní bez přílišného odporu, a někdy dokonce přechází na jejich stranu.
Spíš než konstruovat nezbytně pokrytecká ospravedlnění, proč je násilné potlačování jedněch ozbrojených demonstrantů lepší než násilné potlačování jiných ozbrojených demonstrantů, proč je proukrajinská ultrapravice lepší než proruská ultrapravice, proč je ukrajinská neoliberální vláda lepší než ruská neoliberální vláda nebo proč jsme připraveni bojovat s ruským imperialismem, ale současně jsme ochotni na Ukrajině akceptovat zájmy imperialismu západního, by bylo namístě podpořit progresivní křídlo jak Majdanu, tak Antimajdanu, a pokusit se je sjednotit v boji proti ukrajinské vládnoucí třídě a proti všem nacionalismům a imperialismům na základě společného požadavku sociální spravedlnosti.
Autor je sociolog.
Z anglického originálu Maidan Or Anti-Maidan? The Ukraine Situation Requires More Nuance publikovaného deníkem The Guardian přeložil Miroslav Tomek.