„Copak musíš spát osm hodin?“ říkával kdysi s oblibou můj šéf. A měl pravdu. Člověk nemusí nic, leda zemřít. Zvlášť když se z vás stane lidský zdroj, který je zvyklý pracovat za hubičku. Při nadbytku úkolů vám nemusí zbýt čas ani na spánek, natož pak na další věci nebo lidi. Práce pohlcuje náš čas, myšlenky i emoce. A z vás se buď stane workoholik, který se bez práce neobejde, anebo vás k práci musí někdo donutit.
Práce čili prokletí ctnosti
Na to, jak z vás vymáčknout maximum, existuje celé odvětví s názvem „řízení lidských zdrojů“ (Human Resources). Co se skrývá pod tímto cool názvem, který se obvykle zkracuje do dvou písmenek „HR“? Nic víc než metody, jak přimět člověka, aby v co nejkratším čase plnil úkoly – včetně těch, které nechce. Jde o to udržet vás pod kontrolou a vypěstovat ve vás lásku k co nejintenzivnějšímu pracovnímu tempu. V ideálním případě by se z vás měl stát vděčný pes, který olizuje boty svému pánovi a ještě si to náležitě užívá.
Nadřízení a HR specialisté dávají zaměstnancům nesplnitelné úkoly a vyvolávají v nich pocit viny za to, že všechno mohli udělat líp.
Řízení lidských zdrojů má bohatý zdroj inspirace. Už slavný markýz de Sade si představoval sexuální utopii, kde se každý může zmocnit kohokoli. A kde jsou lidské bytosti zredukovány na své pohlavní orgány, čímž se stávají zcela anonymními, zaměnitelnými a slouží na jedno použití. Jakkoli byl de Sade dost dekadentní šlechtic, podobnost s dneškem není úplně od věci. I z nás se staly směnné artikly zredukované na svoje „skilly“. Našim životům dává směr obsah „sívíček“ a dobrý pocit splněných úkolů.
Samotný de Sade neměl o světě žádné iluze. V proslulém románu Justýna čili prokletí ctnosti vykreslil společnost, v níž vždy získají navrch bezskrupulózní a bezohlední darebáci. Hlavní hrdinka, ctnostná Justýna, se pohybuje v chlípném světě, kde za své zásady a důvěřivost platí tím, že je opakovaně znásilňovaná a ponižovaná. Naproti tomu její sestra Julietta se rozhodne pro kariéru prostitutky a dostane se díky tomu k postavení i penězům. Což nás opět přivádí k dnešku. I náš kapitalismus je prosycený řečmi o ctnostech – v první řadě jde o etiku tvrdé práce. Výsledek je ale žalostný. Zatímco jedni téhle ctnosti věří, jiní po nich šlapou a bez nadsázky je ojebávají.
Odpočiň si v rakvi
Říká se, že jsme pány svých životů – každý svého štěstí strůjcem. Jenže tak snadné to není. Bylo spočítáno, že během života strávíme v zaměstnání přibližně 92 120 hodin (pro představu to dělá plných deset let bez přestávky). Můžeme v takovém případě mluvit o osobní nezávislosti? Práce a volný čas nám splývají v jedno a nejde je jasně oddělit. Zaměstnání je něco, čím se sami stáváme – v čem jsme zapojeni (přinejmenším mentálně) sedm dní v týdnu. Přesčasy jsou samozřejmost a vykořisťování sebe sama nám připadá jako osobní svoboda.
Co když ale řečem o tvrdé práci a odříkání přestaneme věřit? Co když pro nás námezdní práce ztratí smysl? V takovém případě nastupuje motivace strachem, že skončíme bez prostředků a střechy nad hlavou. Donutí nás makat, i když nechceme, motivuje lidi k podrážení kolegů a boji o zdroje. A když ani to nezabere, přichází na řadu HR specialisté, kteří vás pomocí nejrůznějších technik pořádně přitlačí ke zdi.
Například v Jižní Koreji vymysleli bizarní metodu, jak motivovat lidi k práci. Přezdívá se jí „stáž v rakvi“. Zaměstnanci firmy se převléknou do pohřebních šatů, napíšou dopis na rozloučenou svým nejbližším a položí se do předem připravených rakví. Muž v černém, který hraje anděla smrti, pak nad nimi zavře víka. Jaký je smysl tohoto morbidního divadla? Pracující si mají v rakvích nějakou dobu poležet, popřemýšlet, co udělali špatně, a pochopit, že život strávený tvrdou prací je pořád lepší než smrt. „Uvědomil jsem si, že jsem se dopustil mnoha chyb. Věřím, že nyní budu dělat veškerou práci s ještě větším nadšením,“ komentoval to jeden z účastníků.
Zabij otce!
Říká se, že nejlepší odborníci na lidské zdroje jsou anorektici nebo anorektičky. Mají totiž neodbytnou touhu mít všechno pod kontrolou – včetně vlastního těla. Proto jsou při ovládání lidí degradovaných na „zdroje“ velmi schopní. V zásadě jde o to udržet v práci vztahy založené na dominanci a submisi. Nadřízení a HR specialisté dávají zaměstnancům nesplnitelné úkoly a vyvolávají v nich pocit viny za to, že všechno mohli udělat líp. Je to záludné. Šéfíci pracují s naší touhou splnit očekávání, touhou někam patřit, dostat pochvalu a zalíbit se.
Odkud se tahle potřeba bere? A jak to, že tolik lidí pracuje za málo a nebouří se? Velkou roli hraje zmíněný strach, že skončíme bez práce a peněz. Jenže samotné obavy o živobytí k udržení pracovní morálky nestačí. K tomu je potřeba víc. Za poslušností v práci stojí vzorce chování, které jsme se naučili jako děti v rodinách. Museli jsme přinést ze školy dobrou známku, splnit očekávání a vykonávat příkazy autorit. Pracující, dnešní moderní otroci, jsou vlastně děti, které znovu touží po uznání od otce. Zoufale potřebují laskavé pohlazení a ujištění, že dobře pracují. Jenže málokdy se jim ho dostane. A tak se dál snaží a zoufale makají, i když konec je v nedohlednu.
Jak z téhle pasti ven? Jak se nenechat odírat a překonat pocit viny? V první řadě jde o to, zabít symbolického otce (autoritu) v našich hlavách. A pak tlačit na vyšší platy. Je ostatně nejvyšší čas. Náklady na práci v České republice jsou totiž pořád jedny z nejnižších v celé EU. A to je dostatečný důvod k tomu, abychom přestali věřit bossům, kteří tvrdí, že to s námi myslí dobře. Ve skutečnosti nás totiž jen využívají.
Autor je šéfredaktor Alarmu.