Mezinárodní měnový fond potvrzuje, že žijeme v éře chaosu. Dříve se na něj člověk mohl spolehnout jako na pilíř neoliberální politiky, ale zdá se, že dnes už zdaleka není neochvějný. MMF přišel nejprve minulý rok s tím, že politika „prokapávání“ (trickle down) – tedy pozoruhodná myšlenka, že bohatství proteče dolů směrem k chudým – je nesmysl. A že realita je přesně opačná. Distribuce příjmů má vliv na ekonomický růst, naproti tomu nárůst podílu příjmů nejbohatších vede k poklesu ekonomického růstu, a proto tvůrci hospodářské politiky musí brát ohled na ty nejchudší.
Poučení z krizového vývoje
Před několika týdny vyvolal zájem článek s názvem Neoliberalism, oversold?, který reviduje základní prvky neoliberálního desatera z roku 1989, takzvaného Washingtonského konsenzu, jako je přístup ke kapitálovým kontrolám či fiskální konsolidaci. A teď tu máme interní zhodnocení jednání MMF během krize eurozóny (vytvořené takzvanou Independent Evaluation Office). Podrobná analytická zpráva se detailně zabývá třemi zeměmi: Řeckem, Portugalskem a Irskem. A věru není to nic, co by si měli představitelé MMF dát za rámeček. Co se z ní dozvíme?
Známý australský ekonom Bill Mitchell se přímo vyslovil pro to, aby byli vysocí úředníci MMF stíháni za to, co provedli s Řeckem
Především (jen pro zopakování, neboť to není žádná novinka): pomoc pro Řecko, Portugalsko a Irsko byla svým rozsahem bezprecedentní. Všechny tři země si směly půjčit více než dva tisíce procent přidělené kvóty, a vytvořily tak osmdesát procent veškerých půjček fondů v letech 2011 až 2014. Můžeme jistě přijmout tezi o mimořádnosti situace, ale najdeme i jiné znepokojivé skutečnosti. Uveďme hlavní závěry zmíněné zprávy: MMF neodhalil rozsah rizik, která se dále zvyšovala (v základní lekci z mezinárodní ekonomie se studenti učí, že jedním z hlavních úkolů MMF je identifikovat hrozící krize – v čemž ovšem dlouhodobě a systematicky selhává). MMF se držel názoru, že „Evropa je specifický případ“ a zanedbal (stále ještě klíčové) nerovnováhy v eurozóně viditelné přes běžné účty. Současně nebyla provedena restrukturalizace řeckého dluhu, přestože suverénní dluh Řecka již na začátku celé krize nebyl udržitelný. MMF také nebyl připravený na to, že by nějaká země eurozóny mohla potřebovat finanční pomoc, a dostal se tak od začátku (v rámci takzvané Trojky) do vleku politických tlaků. Programy podpořené MMF zahrnovaly nadmíru optimistický růstový výhled, který se, jak upozorňoval například Janis Varufakis, opakovaně nenaplnil. MMF se nepoučil z minulých krizí, došlo k podcenění negativní odezvy soukromých věřitelů.
To, jak se MMF postavil ke krizi v eurozóně, vzbuzuje řadu otázek týkajících se zodpovědnosti a transparentnosti. Autoři nezávislého vyhodnocení si stěžují, že provést evaluaci bylo obtížné, neboť některé dokumenty o citlivých otázkách byly připraveny mimo běžné procesy. Zároveň nebyly dokončeny ani interní revize a některé dokumenty nebylo možné dohledat. Takže celé „poučení z krizového vývoje“ se dostavilo až s velkým zpožděním.
Trestní stíhání za Řecko
Zdrcující kritiku MMF vydal jako jeden z prvních britský list The Telegraph. Jeho komentátor Ambrose Evans-Pritchard napsal: „Hlavní představitelé MMF oklamali vlastní Radu guvernérů, učinili sérii katastrofálně špatných odhadů v případě Řecka, stali se nadšenými fanoušky evropského projektu, ignorovali varovná znamení blížící se krize a kolektivně nedokázali pochopit základy konceptu měnové teorie.“ Zpráva dále popisuje „kulturu sebeuspokojení“ se sklony k povrchní a mechanické analýze a ukazuje na „šokující rozpad vedení MMF, kdy je nejasné, kdo za co vlastně zodpovídá v této nesmírně mocné organizaci“.
Kritické odezvy na sebe nenechaly dlouho čekat. Známý australský ekonom Bill Mitchell se přímo vyslovil pro to, aby byli vysocí úředníci MMF stíháni za to, co provedli s Řeckem (koneckonců výkonná ředitelka Christine Lagardeová už čelí obvinění z podvodu, ale v jiné kauze). Janis Varufakis požaduje odstoupení hlavních představitelů MMF, Evropské centrální banky a Evropské komise – tedy oné slavné Trojky – a omluvu řeckému lidu. Varufakis ovšem ve svém článku zároveň odhaluje, jak to chodí v reálu. Připomíná, že dánský ekonom Poul Thomsen, jenž vedl „misi“ MMF v Řecku, byl po svých skandálních selháních vynesen do vysoké celoevropské funkce (možná vám to připomene Evropskou komisi a její představitele, včetně předsedy). Lži a manipulace se postupně kácejí jako pověstný domeček z karet. Pohnání k zodpovědnosti a změna kurzu však nadále zůstává závažným politickým úkolem.
Autorka je ekonomka.