Foto Luiz Munhoz, Wikimedia, CC BY-SA 2.0
Burleskní sezóna v pekle aneb několik měsíců „prokletého“ (a proklínajícího) spisovatele – tak nějak bych nazvala nedávný autobiografický počin Michela Houellebecqa nazvaný Quelques mois dans ma vie (Několik měsíců mého života, 2023). Jenže na rozdíl od mystické a revoluční Sezóny v pekle Arthura Rimbauda nabízí Houellebecqův text nevkusnou snůšku nenávisti, beznaděje a zoufalství. Doba, kdy byl jeho život „hostinou, při které se otvíralo kdejaké srdce, při které tekla vína všeho druhu“ (Sezóna v Pekle), spěje ke konci. Stáváme se svědky série křivd a neúspěchů. Spisovatel externalizuje svou nenávist k druhým, k životu a zčásti také k sobě samému, čímž se vrací ke svému leitmotivu schopenhauerovského pesimismu. Ve své posttraumatické knížce obviňuje sám sebe, ale také všechen okolní svět. Svět, který uměle polarizuje na špatný a dobrý, na vlky a jehňátka. Sebe samozřejmě Houellebecq řadí mezi ty nevinné.
Několik měsíců mého života se jeví jako kýčovitá agonie.
Před nedávnem jsem viděla portrét Michela Houellebecqa od současného malíře Matyáše Maláče. Autor je vyobrazen s rudě podlitýma očima, s x-tou marlborkou, s rozlitým červeným vínem a s knihou Giorgia Griziotta. Tak nějak si představuji nekonformního spisovatele, nepochopeného a zhrzeného společností, trpícího úzkostmi a insomnií. Bezvládné deformované tělo pod tíhou neoliberálního numerického světa. Obraz je znepokojivě přímý – mísí se v něm odpudivost s lítostí, patos s mikrodávkou sofistikovanosti. Houellebecq se jeví jako dekadentní přízrak, odevzdaný absenci životního smyslu. I tento alegorický portrét by mohl shrnout autorovy poslední dny, které tvoří obsah jeho stostránkového autobiografického textu. Jedná se o období mizerné, o měsíce plné trpké hořkosti, hnisavé zášti, svíravé sebelítosti, antidepresiv a alkoholu. Houellebecq nám sděluje: „Poprvé v životě jsem se cítil jako objekt dokumentu o zvířatech. Je těžké na to zapomenout.“ Konkrétně odkazuje na dvě zásadní události, které odstartovaly řadu nešťastných příhod v časovém rozpětí mezi říjnem 2022 a březnem 2023.
A zase ten islám…
První z událostí, ke které se Houellebecq vrací, je rozhovor z konce podzimu 2022 s Michelem Onfrayem, kontroverzním filozofem a zakladatelem krajně pravicového tříměsíčníku Front populaire (Lidová fronta). V sáhodlouhých úvahách autoři rozebírají nekontrolovanou migraci, zotročenou technokratickou společnost, úpadek Západu a křesťanské morálky. V tomto rozhovoru s názvem Konec Západu autoři vyjadřují svoji nostalgii po staré dobré (imperialistické) Francii. Měnící se společnost (především díky politickým aktivismům, jako jsou feminismus, antirasismus a environmentalismus) vyvolává v reakcionářích konzervativní paniku.
Duo Houellebecq – Onfray tak formuluje jakýsi pseudoobrozenecký projekt, v němž brání francouzskou národní identitu a idealizovanou západní civilizaci založenou na židovsko-křesťanské tradici. Na základě sofistikovaných frází vytvářejí vlastní morální vizi společnosti založené na tradici, instinktu, pudu, selském rozumu a také na xenofobii a rasismu. Houellebecq ve strachu z americké woke culture dodává: „Naší jedinou šancí na přežití by bylo, kdyby se bělošská nadřazenost stala v USA zase trendy.“
Bez jakékoliv ostýchavosti zde dochází k normalizaci rasistického diskurzu. Autoři se snaží vzkřísit nacionalistický populismus pod frázemi „Už se tady necítíme jako doma!“ nebo „Bez nich nám tu bylo mnohem lépe“. Tato forma stěžování si na druhé je pravděpodobně další symbolický pokus svalit bez hlubší sebereflexe vinu na ostatní. A podobně funguje celý Houellebecqův text. Podle spisovatele jsou muslimové uvnitř francouzské společnosti cizím tělesem a „přáním původního francouzského obyvatelstva není, aby se muslimové asimilovali, ale aby je přestali okrádat a útočit na ně. Nebo ještě jinak… Přejí si, aby odešli.“
Islamofobie jako norma
Tento neofašistický a konspirační pětačtyřicetistránkový dialog neprošel bez povšimnutí a Houellebecqovy narážky měly politické důsledky. Byl obviněn rektorem Velké mešity v Paříži Chemsem Eddinem Hafizem z vyvolávání rasové nenávisti vůči muslimům. Houellebecq pak ve svém textu naivně reagoval, že si nemyslel, že by jeho „postoje mohly mít nějaký konkrétní vliv“. Obviňuje naopak svého – již bývalého – přítele Onfraye za zveřejnění článku. Dle Houellebecqa filozof jen využil jeho mediální popularity za účelem zviditelnění své vlastní revue. Ve svém textu spisovatel lituje, že si své islamofobní pasáže pozorněji nepřečetl, a omlouvá se za svoji agresi vůči muslimům. Jenže vzápětí zdůrazňuje: „Islám je náboženství, které ve mně nevzbuzuje žádnou větší úctu, takže do jisté míry přiznávám vinu; ale s tím, že se za islamofoba považuji pouze na částečný úvazek.“
Islamofobie se u Houellebecqa stala normou. Už v Platformě (2001) vypravěč sděluje, že „Islám je zdaleka tím nejhloupějším, nejfalešnějším a nejtemnějším náboženstvím ze všech ostatních náboženství.“ Dystopická satira Podvolení (2015) se také prezentuje jako sled nahromaděných fantazií o islámu inspirovaných ideologií orientalismu. Houellebecqova vize islámu je přitom silně reduktivní a postrádá hlubší teoretický základ. Místo toho, aby se zakládala na socio-historických faktech, staví spíše na bázi eurocentrických a xenofobních teorií. V Několika měsících se tohoto paranoidního mýtu „islamizace“ autor drží a muslimy redukuje na fanatiky, kriminálníky a teroristy. Minority (muslimské i jiné) pro Houellebecqa představují hrozbu – mohly by totiž potenciálně ohrozit jeho privilegia bílého cis-hetero pravicového spisovatele.
Houellebecqův porno bestiář
Zbytek knihy krouží kolem aféry pornografického snímku Kirac 27 (vysílání filmu, původně naplánované na 26. května, je prozatím odloženo – zřejmě na základě Houellebecqova odvolaní). Koncem roku 2022 se jeden z nejprodávanějších francouzských spisovatelů objevil v upoutávce k softpornografickému filmu, v níž se polonahý v posteli líbá s o několik dekád mladší ženou. Kontroverzní upoutávka koluje po internetu bleskovou rychlostí.
Světoznámý spisovatel ale ze strachu o svou reputaci oficiálně požádal, aby byl film zakázán. Jenže mezitímco upoutávka byla z francouzských webů stažena, Houellebecqovo přání zákazu snímku pařížský ani amsterdamský soud nevyslyšel. A jediné momentální východisko, které spisovateli zůstalo, je zhlédnout film před předáním do distribuce, eventuálně vznést námitky a opět se obrátit na soud. Houellebecq dodává: „Nemyslel jsem si, že jsem dost slavný na to, abych měl sextape. To se stává hercům, zpěvákům, televizním moderátorům, fotbalistům, politikům. Spisovatelům spíše ne.“ A jak to tedy bylo?
Houellebecq vypráví formou zvířecí bajky o okolnostech, za kterých se ocitl v roli pornoherce. Vše začíná setkáním s nizozemským režisérem/švábem (Stefan Ruitenbeek) a dvěma protagonistkami, studentkou filozofie/prasnicí (Jini van Rooijen) a spisovatelkou/husou (Isa Moleman). Režisér, který vystupuje jako archetypální postava vychytralosti a záludnosti, nabídl spisovateli možnost se vyspat s jeho místními obdivovatelkami a vše následně zachytit na kameru. Houellebecq, který dlouhou dobu toužil zvěčnit své sexuální praktiky se svojí ženou, se rozhodl experimentální snímek natočit. Ovšem za předpokladu, že autorova anonymita bude zachována a záběry budou publikovány pouze na aplikaci OnlyFans. To se samozřejmě nestalo.
Teprve poté, co se jako hlavní aktér dobrovolně zúčastnil dvou natáčecích dnů (v listopadu a prosinci 2022), Houellebecq podepíše smlouvu o spolupráci s kolektivem Kirac. Tuto famózní dohodu umístí doprostřed knihy a připouští, že bodu 1.4. (který opravňuje režiséra svobodně disponovat s natočeným snímkem) nevěnoval dostatečnou pozornost. V údajném stavu extrémní apatie pod vlivem alkoholu a anxiolytik totiž jeho ostražitosti tato zásadní klauzule unikla. A tak po vzoru faustovského paktu spisovatel zaprodal své tělo amsterdamskému švábovi.
Traumatizující zkušenost Houellebecq detailně popisuje: „Při představě, že by tyto snímky mohly být vysílány proti mé vůli, jsem poprvé pocítil něco, co mi připadalo podobné tomu, co popisují ženy, které se staly obětí znásilnění. Bolestný pocit ztráty svého vlastního těla, tupý odpor k němu, touha ztrestat ho. Nebyl jsem schopný se umýt, konzumace tabáku a alkoholu se značně zvýšila. Měl jsem dokonce příznaky bulimie (…) Dělal jsem všechno proto, abych sám sebe zničil.“
Houellebecq čelící destruktivním účinkům mediálního znásilnění (pocity depersonalizace, studu a viny) v nás může vyvolat určitou dávku empatie a solidarity. Rozhodně není ani první, ani poslední, kdo přišel o práva k vlastnímu tělu jen na základě nějaké absurdní chyby. Psaní mu tak umožňuje sestavit ze zbytků traumatického chaosu novou formu vlastní poškozené identity. Spisovatel, znásilněný francouzskými médii a nizozemským režisérem, se snaží získat práva ke svému portrétu zpět prostřednictvím vlastního svědectví. Za nejlepší způsob, jak se bránit, bohužel považuje využití zbraní svých protivníků.
Ublížený ubližuje
Kdyby Houellebecqova kniha skončila na stránce osmnáct, vůbec nic by se nestalo. Pak už se stáváme svědky bezdůvodné vulgárnosti, ješitnosti a exhibicionismu. Každý by měl mít prostor pro ospravedlnění se. Obviňování a urážení ostatních za vlastní chyby je ale patetické a nanejvýš pokrytecké. Pokud se spisovatel bál, že mu jeho sexuální eskapáda (která se odehrála za souhlasu všech zúčastněných) zničí pověst a že ji následně svým textem zase zachrání, byl na omylu. Houellebecqovo porno zřejmě pohoršilo především mravní hodnoty jeho přátel v řadách pravicových katolíků. Mě osobně to ani moc nepřekvapilo, spíš jsem v tom viděla další příspěvek k jeho mediálním excesům. Taková třešnička na zkaženém dortu. Jeho ultra nekorektní text mě ale skutečně pobouřil.
Kromě Houllebecqových xenofobních narážek mě asi nejvíc zaskočil jeho sexismus. Ženy jsou zobrazeny skrze dominantní „male gaze“ a jejich jedinou rolí je poskytovat sexuální potěšení. Zdá se, že pro spisovatele existují jen dva druhy žen: děvky a madony. Tyto dva ženské archetypy jsou v západní kultuře po staletí v opozici a Houellebecq má tradici rád. Děvky dále dělí na dobré a špatné. Dvě Nizozemky, se kterými spisovatel natočil milostné scény, pochopitelně spadají do druhé kategorie. Houellebecq je popisuje jako „fádní“, „nesmělé“, „nudné“, „pasivní“, „bez jakéhokoliv talentu“. V opozici stojí postava „mladé konzervativní katoličky, vtipné a sexy“ – spisovatelův ideál. Ženy jsou v textu redukovány na svá těla a reprodukční orgány a jsou neustálým terčem sexistických urážek. Houellebecq ještě jednou potvrzuje své staré ideologické klišé: „Nemám rád feministky. Myslím si, že narušily vztahy mezi lidmi a že dnešní feministky jsou stokrát horší než jejich předchůdkyně.“ Spisovatel se možná bojí ženské emancipace proto, že ohrožuje jeho toxickou maskulinitu.
Obdobnou binární vizi nám autor představuje v pojetí sexuality. Houellebecq mluví velice explicitně o svém intimním životě a svých preferencích. Pokud nějaké praktiky autor považuje za „čisté“, „přirozené“ a „intimní“, jiné popisuje jako „špinavé“, „nepřirozené“ a „perverzní“. Touto kvalifikací „normálních“ a „deviantních“ praktik se autor přiklání k sociálnímu esencialistickému konstruktivismu, kde on sám určuje, co je a co není legitimní. Již Michel Foucault poukazoval na důležitost rozmanitosti různých praktik a následné možnosti konstituování nových sexuálních identit. Houellebecqova idealizovaná sexualita se zdá být ale dost monolitická. Vztahuje se výhradně ke křesťanské a patrimoniální perspektivě (heterosexuálního) páru – a tato romantická koncepce je dle Houellebecqa v dnešní společnosti raritou.
Důsledkem sexuální liberalizace (a sexuální revoluce) mohou být společenské vztahy redukovány na vazby sexuální, nikoliv emocionální. Někteří z nás mohou sdílet Houellebecqův strach z neoliberálního trhu těl, kde každý romantický impuls může zahynout v pustině konzumního kapitalismu a kde se jen těžko formují hlubší mezilidské vztahy. Je sice hezké vidět u autora Elementárních částic zaujetí tématem absence intimního kontaktu mezi lidmi, není ale Houellebecq a jeho sexuální život (tedy alespoň ten, který popisuje v Několika měsících) inkarnací toho, co sám odsuzuje? Jeho sexuální vztahy se zdají být redukovány na konzum určitých ženských těl, a to za účelem jeho vlastního uspokojení. Zákeřný, antipatický a samolibý Houellebecq se stává spoluviníkem toho, co sám kritizuje.
Autoportrét všeho špatného
Houellebecq už vyprodukoval tolik urážek, ať už ve světě fikce, či ve veřejných rozhovorech, že začíná být těžké mu odpouštět. Je čím dál náročnější rozpoznat, kdy lze brát Houellebecqa vážně a kdy máme považovat jeho myšlenky za jeden velký vtip. Jeho nepřetržitá kritika namířená proti ženám, islámu, ekologickým aktivistům, homosexuálům (a mnoha dalším) může být čtena metaforicky, jako provokace, jako marketingová strategie. Možná už ale bylo těch plivanců od Houellebecqa dost. Pokud dřívější nejednoznačnost jeho textů spočívala především v nejasných hranicích mezi autorem, vypravěčem a postavami (což ho svým způsobem ospravedlňovalo), v tomto autobiografickém traktátu k takovému ohraničení nedochází.
Houellebecq je naopak autor, vypravěč i postava svého příběhu. Snaží se zachovat si étos nepochopeného génia tím, že se skrývá za snůškou citátů prokletých velikánů, jako byli Lermontov či Baudelaire. Nicméně neustálé oscilování mezi fňukáním a toxicitou staví jeho obhajobu spíš na hranici směšnosti a absurdna. Sám se totiž účastní samoúčelné demonstrace mezilidské krutosti, proti níž tak vehementně bojuje. Jeho nenávistné a odsuzující projevy dle mého ničí zbylé možnosti soucitu a empatie. Jak nakonec sám autor sděluje, jediný, kdo mu opravdu porozuměl, byl jeho starý dobrý kamarád Gérard Depardieu. Aleluja!
Několik měsíců mého života se jeví jako kýčovitá agonie. Černá obálka s bílou typografií připomíná náhrobek a to, co je uvnitř, můžeme číst jako epitaf sepsaný samotným Houllebecqem. Chtěla bych si ho pamatovat jako jasnozřivého spisovatele, zabývajícího se utrpením a marností současné společnosti, jako autora Elementárních částic, Možnosti ostrova či nekontrolovaně nihilistického Serotoninu. Přes jeho reakcionářské období posledních let bych se raději přenesla. Mám pocit, že dnešní společnost už nepotřebuje další portréty à la Houellebecq. Dejme kulturní a mediální prostor i těm, které Houellebecq svými fobickými a reduktivními diskurzy trvale umlčuje.
Autorka je doktorandka na Karlově univerzitě a Sorbonne nouvelle.