Povstání, Průlom nebo Nový rozpuk Východu. Tak by se dal přeložit německý název iniciativy Aufbruch-Ost, která se rozhodla znovu zabývat změnami spojenými s transformací bývalého východního Německa. Převážně mladí lidé tak činí v době, kdy je do východního Německa upřen pohled také kvůli neonacistickému násilí a sílícím preferencím krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD), která může po podzimních volbách v Sasku zasednout do zemské vlády.
Lidé mají pocit, že politici nezastupují jejich zájmy a jsou znechucení demokracií. Od roku 2015 hráli roli obětního beránka hlavně uprchlíci, ale skutečné příčiny leží samozřejmě hlavně v hospodářství.
O tom, jak mohou souviset ekonomické podmínky s popularitou krajní pravice, o vládní agentuře Treuhand, která v devadesátých letech privatizovala východoněmecké hospodářství, a o antifašistických strategiích v postkomunistických podmínkách jsme se bavili s Hannou a Stefanem, kteří se v iniciativě angažují.
Jak iniciativa Aufbruch-Ost vznikla a proč jste ji založili?
Hannah (H): Hrály v tom roli hlavně spolkové volby v roce 2017. Výrazně posílila AfD a rostla popularita hnutí Pegida. S přáteli jsme organizovali seminář, na kterém jsme hledali příčiny těchto společenských jevů, a narazili jsme na problematiku tzv. Treuhandu. A pak jsme se rozhodli uspořádat akci v rámci pravidelného Festivalu světel. Festival světel je vzpomínkovou akcí na velkou demonstraci roku 1989, po které následoval pád berlínské zdi. My ale běžnou podobu festivalu považujeme za dost nekritickou oslavu transformace NDR a znovusjednocení Německa, a proto jsme přišli na festival s transparentem, na kterém stálo heslo: „Mír, radost a jednota? Zpracování Treuhandu teď!“ Zaznamenali jsme hodně reakcí, spoustu lidí to zaujalo, a proto jsme se rozhodli u tématu zůstat a pokračovat v trochu strukturovanější iniciativě.
Jak ona strukturovanější iniciativa funguje?
H: Jde nám o to začít s lidmi opět mluvit, a ovlivnit tak celospolečenský diskurs. V rámci Aufbruch-Ost jsme proto začali s rozhovory na ulici, ptali jsme se lidí na jejich vzpomínky na léta změny. Teď se setkáváme s politiky, vědci, kteří se zabývají přímo tematikou Treuhandu, ale především s někdejšími aktivisty z roku 1989. Právě ti nám vyprávějí o tehdejší přelomové náladě, o nadějích na lepší společnost a o částečném zklamání, které pak přišlo. O tom, jak se cítili být spíše začleněni pod Západ místo toho, aby proběhlo sjednocení dvou rovnocenných partnerů.
Už jste zmínili Treuhand. Můžete říct trochu víc k tomu, co to vlastně je?
Stefan (S): Instituci nazvanou Treuhand založilo občanské hnutí na začátku roku 1990, tedy ještě v rámci NDR. Stála za ní myšlenka reformovat podniky NDR, protože bylo jasné, že hospodářství se bez reforem neobejde. Produktivita byla nízká, negativní dopady na životní prostředí vysoké a určité postupy nefungovaly. Tyto reformy měl mít na starost právě Treuhand, veřejná instituce vedená nejen politiky, ale také lidmi z občanské společnosti a experty, kteří měli podniky v tzv. lidovém vlastnictví částečně zprivatizovat. Zásadní přitom byly dva body. Z privatizace neměly profitovat ani staré stranické elity, ani západoněmečtí nebo zahraniční investoři. Tento postoj převzala i poslední vláda NDR. V březnu 1990 ale přišly volby a v těch zvítězili křesťanští demokraté (CDU). Ti už byli tehdy pod silným vlivem západoněmecké CDU, která zcela otevřeně prosazovala tvrdou privatizaci. K tomu posloužily dva nástroje: zavedení německé marky a narativ, podle kterého bylo východní Německo zadlužené. Od zavedení německé marky se směr, kterým se ubíral Treuhand, zásadně změnil. Do roku 1994 probíhala tvrdá privatizace a likvidace východoněmeckých podniků. Vědci mluví o tom, že šlo o největší deindustralizační proces na světě. Třináct tisíc podniků bylo zavřeno, privatizováno nebo částečně privatizováno. Osmdesát procent přešlo do vlastnictví investorů ze západního Německa, deset procent do zahraničí a pouhých pět procent přešlo do vlastnictví lidí z východního Německa.
Existoval nějaký odpor proti tomu, jak privatizace probíhala?
H: Můžeme zmínit například Kaliwerk, tedy důl na potaš v Bischofferode, který měl být po privatizaci zrušen, kde dělníci zahájili hladovku. Nový majitel podnik přesto zavřel, ale dělníci byli nakonec jedni z mála, kteří aspoň dostali nějaké odškodnění. To, že většinově nedošlo k odškodnění lidí, kteří v podnicích v lidovém vlastnictví byli vlastně spoluvlastníky, bylo jedno z největších zklamání.
S: Na rozdíl od západoněmeckého hospodářství založeném na soukromém vlastnictví byly ve východním Německu podniky v lidovém nebo družstevním vlastnictví a všichni lidé na nich měli ve větší nebo menší míře svůj podíl. Proto byla v prvním zákonu o Treuhandu, ještě z doby před březnovými volbami, zakotvena myšlenka, že každý občan NDR dostane podílový kupón v hodnotě čtyřicet tisíc marek, aby všichni měli něco jistého v ruce. Kdyby se transformační proces nepovedl, měli mít možnost být vyplaceni. Zhodnocení toho, jakou mělo hospodářství NDR a ono lidové vlastnictví cenu, se pochopitelně stalo velkým politickým zápasem. Odhady sahají od jednoho bilionu po šest set miliard německých marek. První Treuhand zhodnotil majetek právě na šest set miliard. V roce 1994 vyšla z celého procesu instituce Treuhandu s dluhem tři sta miliard. V podstatě tak byla zničena hodnota o velikosti více než jednoho bilionu německých marek. Z toho je dobře vidět, že hlavním cílem této privatizace nebylo rozvinutí fungujícího hospodářství ve východním Německu. Naopak západním podnikům se nikdy nevedlo lépe než právě v devadesátých letech po této transformaci. Od té doby až dodnes ukazují statistiky, že východní Německo je proti západnímu v nevýhodě.
Tenhle příběh chceme také spojit se současným problémem pravicového populismu. Nemyslíme si totiž, že jde jen o to, že lidé z východního Německa byli socializováni v autoritářském státě, a proto inklinují ke krajní pravici. Ten problém je tu tak velký také proto, že lidé tu na začátku devadesátých let hospodářsky mnoho ztratili.
K tomu bych se rád později vrátil. Teď bych se ale ještě zastavil u Treuhandu. V současnosti probíhá diskuse o archivech Treuhandu, do které jste také vstoupili.
H: V současné době se právě otevírají všechny archivní materiály Treuhandu. My požadujeme, aby je zpracovala nezávislá badatelská komise, která by osvětlila i konkrétní skandály. Aby i díky tomu znovu vstoupila do povědomí problematika transformace a devadesátých let.
Mluvili jste o protestech Kaliwerku. Vy jste udělali rozhovory s lidmi, kteří se těchto protestů aktivně účastnili. Jak tito lidé na váš zájem reagovali?
S: Mám dojem, že právě ti starší lidé, kteří byli tehdy aktivní, jsou opravdu nadšení, že se mladí snaží podívat se na tuto dobu znovu a vsadit ji do nového kontextu. V posledních třiceti letech vzniklo mnoho – často levicových – iniciativ, které se pokoušely ty procesy osvětlit. Ale média to vůbec nepřijala. Možná tu panoval strach ze strany hlavních médií i politiků, že skrze diskusi dojde vedle hospodářského také k politickému štěpení německé společnosti. I v našich východoněmeckých rodinách si všímáme, že jakkoli se o tom diskutuje méně a méně, je to stále velké téma. Máme pocit, že když o tom nebudeme mluvit, bude se to ještě zhoršovat. Proto je nejvyšší čas to téma otevřít. Z právního hlediska už je dokonce skoro pozdě – některé věci už jsou promlčené, ale na psychologické a politické rovině je stále podstatné to řešit.
Když se o privatizaci v devadesátých letech diskutuje v České republice, většinou to končí závěrem, že to nešlo jinak. Kladete si v rámci vaší skupiny otázku, zda bylo možné udělat to jinak a těm popsaným problémům se vyhnout?
S: Můžu dát jeden příklad. Robotron byl velký východoněmecký podnik a dodavatel mnoha západoněmeckých podnikatelů, který se zabýval elektronikou. Zaměstnanci, kteří se organizovali proti zavření podniku, navrhli, že by ho částečně přebrali sami, a vypracovali družstevní model. Dvacet procent podniku přitom měli vlastnit investoři ze západního Německa nebo zahraničí, aby existoval přece jen nějaký počáteční kapitál. To bylo Treuhandem odmítnuto prostě proto, že to bylo příliš kolektivistické – příliš socialistické. Zaměstnanci by měli příliš spolurozhodovacích práv. Je třeba vědět, že v té době politika ještě vězela v atmosféře studené války a bylo to zcela jasné politické rozhodnutí – říct, že všechno co souvisí se socialismem, NDR nebo družstevnictvím, prostě nechceme.
Jsou dodnes cítit nějaké kulturní rozdíly mezi východním a západním Německem?
S: Mluví se o celé řadě stereotypů, na kterých je možná něco pravdy: východní Němci jsou prý sociálnější, západní naopak individualističtější. Určité věci se jistě reprodukují, ale myslím si, že v současnosti jsou rozdíly spíše mezi těmi, kdo mají více peněz, a těmi, kdo jich mají méně. Porúří na západě Německa má s východoněmeckými oblastmi více společného než třeba s bohatými oblastmi v Bavorsku.
Jak souvisí ekonomické rozdíly nebo situace ve východním Německu s nárůstem popularity AfD? Vy už jste zmínili na začátku, že obavy z nárůstu preferencí AfD byly motivací pro založení vašeho projektu. Jak lze konkrétně spojit témata fašismu, antifašismu a třeba Treuhandu?
H: Už po změně režimu, možná také pod vlivem určitého zklamání, došlo ve východním Německu k pogromům proti cizincům, jako byly například útoky v rostocké čtvrti Lichtenhagen v roce 1992. Mám dojem, že mezi lidmi panuje podobná atmosféra jako tehdy. Mají pocit, že politici nezastupují jejich zájmy a jsou znechucení demokracií. A tohle nervózní zklamání je živná půda pro pravicové ideologie, které dnes znovu ožívají. Od roku 2015 hráli roli obětního beránka hlavně uprchlíci, ale skutečné příčiny leží samozřejmě hlavně v hospodářství.
S: Trochu bych to rozšířil. V německém prostředí probíhá velký zápas o to, jak nárůst popularity AfD vyložit, a pro nás je důležité posílit ten důraz na hospodářské příčiny. Podle mě jsou to ale tři body, které jsou pro pozici krajní pravice ve východním Německu klíčové. Za prvé je to nedostatek veřejné diskuse o rasismu a antisemitismu. Na východě není tak silné ono levicově liberální prostředí, které tyto hodnoty prosazuje, chyběl i rok 1968, který na Západě mnoho těchto témat otevřel. Za druhé je to určitě i ono zmiňované období devadesátých let, deindustrializace a ztráta pracovních míst. Nakonec je třeba zmínit, že v devadesátých letech došlo ve východním Německu k masivní nové organizaci krajní pravice – ze západního Německa přišli agitovat ultrapravicové elity. Je tedy velmi mnoho nejrůznějších důvodů, proč i teď má ve východním Německu AfD o trochu větší podporu, a ne vždy se nabízejí na první pohled. Nesmíme zapomínat ani na to, že v devadesátých letech bylo hodně radikálně pravicových útoků i v západním Německu. Myslím, že na východě je krajní pravice kvůli těmto drsným zlomům mnohem více vidět a artikuluje se výrazněji. Ale z hlediska ideologie to podle mě v západním Německu není až tak rozdílné, jenom se to projevuje trochu klidněji.
Pro mě osobně proto nebylo tím úplně hlavním důvodem pro angažmá v Aufbruch-Ost posílení AfD, které na začátku zmiňovala Hannah. Chtěl bych se soustředit hlavně na zpracování minulosti, aby i lidé ze středu společnosti nebo z konzervativně pravicového milieu zpozorovali, že levice má smysl pro spravedlnost a že nedělá politiku jen pro sebe, ale pro všechny. Ukázat lidem, jak jsou zasaženi neoliberální transformací, ale také to, že jsou jenom jednou ze zasažených skupin v rámci celého světa. Chápu otevření této tematiky také jako možnost solidarity například s lidmi v Řecku nebo v Latinské Americe. Často jde o dost podobné procesy, v rámci nichž velkopodnikatelé přijdou, vytěží sociální systém, přiřknou dluhy veřejnému sektoru a sobě ponechají příjmy. Řecko je pro mě v rámci Evropy velmi dobrým příkladem, protože tam při tzv. dluhové krizi fungovaly velmi podobné mechanismy jako po roce 1989 v NDR.
Na závěr bych se rád zeptal na vaši vlastní politiku. Vaše skupina je specifická tím, že se soustředí na zpracování dějin, ale nebojí se ani vlastního aktivismu. Jak si představujete pozitivní proměnu postkomunistického Německa a jak pro ni může být užitečná zkušenost revoluce z roku 1989?
H: Chceme, aby občanská společnost znovu posílila a začala pro sebe vymáhat více možností spolurozhodování. To byl i pro mě důvod, proč se na Aufbruch-Ost podílet: je to příležitost posunout se z demonstrací a od pouhého vysílání jasných signálů směrem k diskusi i s lidmi, kteří mají jiné názory.
S: Přesně tak. V devadesátých letech, po zničení místního hospodářství, se nemohla zformovat střední třída v takové podobě, jako je na Západě. Už od devadesátých let tu byl vždycky silný antifašistický aktivismus proti posunu doprava, ale měli jsme tu velmi málo podpory od běžného obyvatelstva. Na rozdíl od západního Německa, kde statisíce lidí tvořily pravidelně lidské řetězce proti neonacistům. Proto musíme zkoumat nové způsoby prezentace naší politické praxe, a nikoli jen kopírovat západní model. Musíme jít novými cestami. A jednou z těch cest je pracovat na společenském uvědomění na základě společné zkušenosti. Ptát se „běžných“ lidí, jaké to bylo. Toto uvědomění přináší hodně. Včera jsme měli schůzku, na niž přišli dva noví lidé, kteří nás viděli v rámci panelové diskuse, a jeden z nich říkal: „Chci s vámi spolupracovat, protože to téma se mnou opravdu zamávalo. Věděl jsem o tom, ale nikdy jsem se tím hlouběji nezabýval. A teď mě to emocionálně překvapivě silně zasáhlo.“ Snad je to důkaz, že jsme s naší iniciativou na dobré cestě.