Tento týden se některé oděvní firmy přiznaly k tomu, že využívají práce dětí na výrobu svého oblečení. Jenže problém dětské práce v módním průmyslu se samozřejmě netýká pouze Turecka a syrských uprchlíků. Módní průmysl samotný je často spojován s pojmem novodobé otroctví, a ať už se jedná o děti nebo dospělé, často zde najdeme opravdu děsivé příběhy.
Daleko od centra pozornosti
V otázce dětské práce při výrobě oblečení pro západní nadnárodní řetězce hraje hlavní roli externí zajišťování daleko od kanceláří značek samotných. Ačkoliv všechny značky mávají obsáhlými dokumenty plnými pravidel spolupráce pro jejich dodavatele – tzv. code of conduct, jeho dodržování je kontrolováno průměrně jednou za dva roky. Po zbytek času nejsou továrny kontrolovány externími pracovníky a – jak ukazuje skutečnost – pravidla při najímání lidí na práci v Turecku, Bangladéši, Indii či Kambodži neodpovídají našim standardům. Další problém je, že značky vyžadují poslušnost a naplnění jejich code of conduct, aniž by však továrnám a jejich zaměstnancům pomáhaly pravidla dodržet. V zemích s vysokou negramotností a velkou chudobou není spoustu věcí tak snadných a tak samozřejmých, jak se z vytopených kanceláří v Evropě a Americe může zdát.
Pokud módní značky popírají existenci dětské práce ve svých továrnách, nemusí to nutně znamenat, že na jejich výrobcích děti nepracují.
Zda věřit značkám, které tvrdí, že dětská práce u nich odhalena nebyla, nevím. Otázkou totiž je, kdo a jak vykonal kontrolu. Je pravda, že proti Kambodži či Bangladéši jsou podmínky v Turecku lepší, a je tak možné, že tu k žádnému porušení lidských práv nedošlo. Jenže se taky může stát, že kontrola proběhla e-mailem: „Jsou u vás ve výrobě zaměstnány děti?“ A odpovědí nepřekvapivě bylo: „Ne, nejsou.“ V takovém případě bych si o pravdivosti informací dovolila pochybovat.
Subcontracting
Velkým tématem v průmyslu je totiž subcontracting. Jak probíhá? Dejme tomu, že západní značka či řetězec X má dlouhodobý vztah s továrnou Y, sídlící kdesi v Turecku. Značka X každé dva roky navštíví výrobnu, zkontroluje výplatní pásky a oficiální smlouvy se zaměstnanci, podívá se do knih, zda nedělají přes čas, a ujistí se, že nouzové východy jsou odemčené a že v případě požáru mají dělníci kudy utéct. Jinými slovy, každé dva roky udělají audit a ujistí se, že sociální, pracovní a bezpečnostní podmínky odpovídají jejich běžným požadavkům.
Subcontracting znamená, že značka X zadá objednávku továrně Y. Při vyjednávání ale značka tlačí jak na ceny, tak na dobu dodání a továrna Y nemůže podmínky splnit. Aby nepřišla o klienta, přijme zakázku, ale poskytne ji jiné továrně, nazvěme ji třeba Z, která není značkou X schválena. Tato továrna totiž ani zdaleka neodpovídá požadovaným parametrům pro výrobu. Dělníci v ní pracují přes čas za nezákonně nízké mzdy, často bez smluv, a dokonce se zde mohou objevit i nucené práce (zaměstnavatel vám pod nějakou záminkou zabaví doklady a vy nemáte na výběr). Běžné jsou i takové fenomény, jako je právě dětská práce, používání nebezpečných chemikálií a celkově závadné pracovní prostředí, absence pojištění, nemocenské nebo dovolené.
Ale v přesně takových podmínkách je možno vyrobit zakázku za požadovanou (nízkou) cenu a ještě zachovat marži pro majitele továrny Z i Y. Pokud tedy další značky popřely existenci dětské práce ve svých továrnách, nemusí to nutně znamenat, že na jejich výrobcích děti nepracují.
Autorka přednáší na vysoké škole módního obchodu MOD’SPE v Paříži.