Foto Jaime Silva, Flickr (CC BY-NC-ND 2.0)
Asi třicet výtvarných umělkyň a umělců „obsadilo“ poslední červnový den Národní galerii. Neumístili zde svá hovna, jak to udělali Rafani protestující proti řediteli Milanu Knížákovi před sedmnácti lety, nýbrž decentně přinesli do Veletržního paláce svá vlastní umělecká díla a vystavili je v Malé dvoraně, přičemž je doprovázela média včetně ČTK a České televize. Díky tomu jsme mohli hned večer vidět, jak organizátor akce profesor Jiří David hulvátsky odmítá hovořit s ředitelkou Národní galerie Praha (NGP) Alicjou Knast, a stejně tak jsme mohli vidět její nelíčený úžas nad tím, že prý je to proto, že nemluví anglicky. Podobně trapné jako nevychovanost bylo to, že protestující neměli na své straně ani obyčejnou logiku. Vyčítat ředitelce, která je ve funkci přesně půl roku, z čehož pět měsíců zabraly přísné pandemické regulace a z nich plynoucí ekonomické ztráty, že Veletržní palác je poloprázdný, je stejná nehoráznost jako argumentovat proti ní tím, že je z cizího prostředí a „s nikým se tu nezná“. Profesionálové v oboru nemohou nevědět, že vzhledem ke standardní časové náročnosti práce špičkové muzejní instituce je stěží možné, aby se nyní otevíraly jiné velké výstavy než ty, které byly naplánovány už před odvoláním Jiřího Fajta v dubnu 2019.
Ze strany umělců a umělkyň je nyní projevovaný nacionalismus tím, čím je už dvě století – totiž průhlednou snahou zbavit se konkurence, která by mohla přesahovat domácí měřítka.
Možná ale donesením vlastní tvorby do NGP a zanecháním části donesených objektů v Malé dvoraně chtěli umělci a umělkyně spíš naznačit, že by od nich měla víc nakupovat? To je ovšem, vedle nehorázné nezdvořilosti, opravdu hluboké nepochopení toho, jak Národní galerie funguje. Jak již bylo mnohokrát zveřejněno, na akvizice nemá od státu coby svého zřizovatele už dlouhá léta v rozpočtu určené peníze a z mimořádných titulů je jakožto státní příspěvková organizace vyloučena. Nemluvě o tom, že principem ústřední státní sbírky je výběrovost, a ať už si tvůrci o svých kvalitách myslí cokoli, stěží se mohou domáhat práva, aby je nákupní komise poctila svou pozorností.
ČT art označila akci nesmyslně jako flashmob. Její zmatenost snad lze omluvit tím, že tuto akci „pozitivního vzdoru“ je opravdu těžké žánrově zařadit. Spektakulární protest, vedený trojicí vysoce komerčně i divácky úspěšných umělců a zaměřený proti čemusi, co nazvali „nevyužitým potenciálem“ Národní galerie (prý vzhledem ke skutečnosti, že se ve Veletržním paláci nevystavuje na ochozech Malé dvorany), je prostě zmatený a nesrozumitelný. Méně informovaný pozorovatel by neuhodl, že táž instituce nedávno uspořádala dvěma ze tří protagonistů – Jiřímu Davidovi a Františku Skálovi – velké a úspěšné výstavy.
Bez péče o českou výtvarnou scénu
Pokud lze z dostupné komunikace protestujících soudit, Jiří David a další požadují, aby se Národní galerie konečně ujala toho, co je podle nich jejím posláním, totiž reprezentovat žijící české umělce (jistě měli na mysli i umělkyně, jen to nějak vypadlo), a tak podporovat jejich aktuální tvorbu. Jenže podle platného statutu, jímž se doplňuje extrémně stručný zákon o Národní galerii z roku 1949 a jenž má funkci zakládací listiny, nic takového NGP dělat nemá. Poslední verze byla schválena garanční radou NGP a ministerstvem kultury vloni na jaře a pro veškeré umění mimo vlastních sbírek má statut jednu větu: „Dále vystavuje vypůjčené předměty kulturní hodnoty.“ O toto znění se opírala politika všech ředitelů od Knížáka dále a ani Jiří Fajt nenechal znění statutu v tomto směru změnit. V praxi ovšem část aktuální scény podporoval. Ostatně stejně jako Knížák, jen to byla jiná její část.
Představa o tom, že má vystavovat aktuálně vznikající výtvarné umění a retrospektivami uznávaných žijících tvůrců konstruovat a potvrzovat jejich význam, se k Národní galerii obrací díky zvyklosti z devadesátých let, která navázala na téměř třicetiletou éru ředitelování Jiřího Kotalíka (staršího). V době, kdy Zdeněk Nejedlý v roce 1949 předkládal Národnímu shromáždění zmíněný zákon o Národní galerii, vystavovaly současné umění jednak soukromé komerční galerie, jednak umělecké spolky. Po jejich vynuceném sjednocení a zániku volného uměleckého obchodu převzal od padesátých let tuto funkci Svaz umělců, který sice ideologicky usměrňoval možnost vystavovat, byl však ovládán samotnými umělci (o umělkyních slyšíme jen výjimečně).
Když počátkem devadesátých let svaz zanikl, začala fungovat galerie Rudolfinum, jež má funkci státní „kunsthalle“, tedy veřejné instituce bez vlastních sbírek. Petr Nedoma, její ředitel po tři desetiletí, vytvořil vlastní osobitý program, který se ale obloukem vyhýbal čemukoli, co by mohlo připomínat systematickou péči o českou výtvarnou scénu. Nedostatek prestižních prostorů pro pořádání takových výstav, které fakticky a standardně fungují jako hodnotící kritérium kvality, využil pak Knížák pro operaci, jež takový hodnotící systém rozvrátila: pořádal v Národní galerii velké monografické výstavy umělcům, pokud si je sami zaplatili. Stejně postupuje dodnes Správa Pražského hradu v největším výstavním sále v zemi, hradní Jízdárně, i v Belvederu.
Žádná pospolitost krve a půdy
To, co tu píšu, jsem už psala v uměleckých médiích několikrát a nemělo by smysl do detailů zatahovat širší čtenářstvo. Věc ale nelze přejít mlčením proto, že se stala záminkou projevů nacionalismu. Z protestující skupinky se ozývaly směrem k ředitelce výkřiky: „Mluvte česky!“ Poslanec ODS a lídr středočeské kandidátky koalice Spolu Jan Skopeček pak napsal na Twitter, že národní instituci by měl vést Čech, a nikoli Polka. Rozruch jej přiměl ke změně formulace: prý proti Polákům nic nemá, ale byl by rád, kdybychom měli ředitele domácího. Je pochopitelné, že nepoužívá nic jiného než maskulinum, byť těžko věřit, že je aspoň generické. Nacionalistická arogance je ale v tomto případě horší než přehlížení žen i než alarmující neinformovanost o české kulturní scéně, o niž Skopeček projevil náhlý zájem. Vysoký reprezentant ODS, který rozhoduje a velmi pravděpodobně i nadále bude rozhodovat o dění v této zemi, si myslí, že co je národní, má samozřejmě být etnicky české.
O nacionalismu tohoto typu je nutné psát, protože není jen hloupý, ale i nebezpečný. Je proto třeba znovu, už pokolikáté, vysvětlovat, že „národní“ kulturní instituce jsou pro česky mluvící společenství i pro český stát, jenž zahrnuje lidi mluvící různými jazyky, právě tím místem, kde „národ“ vzniká, utváří se a potvrzuje. Nejsou národní proto, že by z něj vyrůstaly, ale proto, že jej tvoří. Divadlo, literatura a umění nejsou výronem jakési autenticity lidu a národa, ať už je chápán geneticky, nebo jazykově. Právě naopak: kulturní produkce je společně s jazykem tím hlavním, čím se „národ“ stále znovu buduje. Takové nové uchopení tradiční středoevropské národní terminologie je v EU i v globalizovaném světě jediné funkční. Národ v Evropě 21. století prostě nemůže být pospolitostí krve a půdy. Kromě toho jsou zmíněné instituce (stejně jako třeba „národní dopravce“ České dráhy) národní v západoevropském smyslu, tedy „celostátní“.
O poměru úspěchů a chyb Jiřího Fajta při vedení NGP si můžeme myslet cokoli, musíme však ocenit jeho samozřejmou otevřenost vůči zahraničním pracovníkům na odborných a vedoucích pozicích i úspěšné úsilí o zapojení galerie do nadnárodních sítí. Od ostatních ředitelů NGP se odlišoval tím, že pro něj bylo přirozené vypisovat mezinárodní výběrová řízení a přijal několik osobností ze zemí EU. Jestli heslo „patříme na Západ“ vůbec něco znamená, pak právě takový postup. Národní galerie se tak dostala na úroveň koncertních a divadelních institucí, kde je něco takového, díky bohu, dávno samozřejmé. Ani loňský výběr Alicje Knast za ředitelku nebyl přijat pouze kladně, ale mezinárodní otevřenost opět byla jedním z jeho nesporně pozitivních parametrů. Ze strany umělců a umělkyň je nyní projevovaný nacionalismus tím, čím je už dvě století – totiž průhlednou snahou zbavit se konkurence, která by mohla přesahovat domácí měřítka. Vidíme-li, co se děje v Polsku a Maďarsku, nesmíme jej – především v případě vrcholných političek a politiků – pominout.
Autorka je profesorka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a členka Garanční rady Národní galerie Praha. Názory v tomto textu jsou její soukromé.