Foto Tom A. Kolstad, Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0
Když byl ve čtvrtek 5. října zveřejněn laureát letošní Nobelovy ceny za literaturu, zavládlo v mediálním světě mírné zděšení. Zákulisní zdroje a sázkové kanceláře totiž naznačovaly, že ocenění tentokrát poputuje do Číny za spisovatelkou Cchan Süe, do Japonska za Harukim Murakamim nebo možná za Salmanem Rushdiem. Murakami a Rushdie jsou i u nás dost známá jména, na možnost, že zvítězí Číňanka, bylo nicméně nutné se připravit. Média proto předem obvolala české sinology a sinoložky, protože jich je málo a v den vyhlášení by se určitě špatně sháněli. Jaké pak bylo překvapení, když tajemník Švédské akademie Mats Malm vyhlásil letošním vítězem norského prozaika, dramatika a básníka Jona Fosseho! Vyrojily se zásadní otázky. Kdo to, proboha, je? Máme ho vůbec přeloženého do češtiny? A moment, on nepíše norsky?
Nordistek a nordistů je u nás sice víc než čínštinářů, přesto podobně jako jiní překladatelé, intelektuálové a akademici nejsou na zájem médií zvyklí a neberou každý telefonát, zvlášť když telefon začne vyzvánět podezřele často. Jsou to lidé pracující se slovy, která vyřčená či napsaná mají svou váhu. Nelze s nimi proto lehkomyslně žonglovat, když supíte do kopce cestou do práce. A zvláště to není možné v souvislosti s dílem Jona Fosseho, autora, pro nějž je charakteristická střídmost a „nevyslovenost“ – jak zaznělo i ve vyjádření Švédské akademie.
Romány i dramata zachycují postavy vždy v nějaké mezní životní situaci, ve stavu vnitřního napětí, úzkosti, mnohdy na hranici psychického zhroucení či šílenství.
Z českých médií hned několikrát zazněla otázka, jestli se my, dotazovaní, domníváme, že si tento autor tak prestižní ocenění zaslouží. V podtextu jako by zněl dodatek: … když jsme o něm do této chvíle nic neslyšeli, a navíc jsou některé jeho knihy podezřele tenké a podle anotací se v nich nic neděje. Nechme stranou, že podobné to jistě bylo, když se laureáty téže ceny stali třeba Peter Handke nebo Elfriede Jelinek. Dramata se v dnešní době zkrátka nečtou. Jejich znalost předpokládá, že chodíte do divadla. Fosse ale není jen dramatikem, je také prozaikem a básníkem. A není pravda, že bychom ho u nás neznali. Jeho hry jsou na českých scénách uváděny od roku 2001 a vydávání jeho próz začalo jen o pár let později (do češtiny převádějí Fosseho díla Barbora Grečnerová, Ondřej Vimr a Karolína Stehlíková). Obojímu se dostalo pečlivé kritické reflexe. Je ale pravda, že Jon Fosse nepíše pro masy. Píše pro sebe. „Něco ve mně začne psát,“ jak to formuloval před dvěma lety pro časopis Host.
Absurdní, banální a psané nynorskem
Je také pravda, že česky začal Fosse promlouvat až ve chvíli, kdy byl už ve skandinávském prostoru dávno známým autorem a jeho hry zaplavovaly německé scény. Podotkněme, že Německo je pro skandinávskou literaturu historicky tradiční vstupenkou do Evropy. Do doby, než „přičichl“ k divadlu, byl Fosse jedním z několika prozaiků s unikátní poetikou, kterou zrodila norská osmdesátá léta. Společně s Janem Kjærstadem a Kjartanem Fløgstadem patří k tzv. novým modernistům – experimentujícím autorům, kteří se ve svém díle vrátili ke kořenům evropské modernistické prózy a zároveň vzývali jazyk a textovost.
Fosse podobně jako Fløgstad píše menšinovou variantou spisovné norštiny zvanou nynorsk. Tato varianta má původ v norském obrození 19. století a stojí, na rozdíl od převažujícího bokmålu, na norských dialektech, přežívajících na norském venkově po celá století dánské nadvlády. Je charakteristická svou zpěvností, a je tedy oblíbeným jazykem norské lyriky.
Nicméně psát v nynorsku je trochu nevděčné. Osmdesát pět procent norské populace se hlásí k rozšířenějšímu bokmålu a dávají mu před nynorskem přednost i jako čtenáři. Přesto je Fosse jedním z ambasadorů této varianty. Jak prohlásil pro televizi NRK hned poté, co se dozvěděl, že se stal laureátem: „Nynorsk si Nobelovu cenu zaslouží.“ Po známých prozaicích, kteří v této variantě začali psát romány (čeští čtenáři budou znát klasika ruralistické prózy Tarjei Vesaase nebo současnou prozaičku Helgu Flatland), obsadil Fosse prostor, který je pro manifestaci jazyka obzvláště důležitý: divadlo.
Fosseho literární produkce je navzdory žánrové rozmanitosti konzistentní. Konflikty odehrávající se na jevišti i v románech jsou všední lidské příběhy o žárlivosti, neporozumění, neschopnosti komunikovat s těmi nejbližšími, o touze po pochopení a lásce. Romány i dramata zachycují postavy vždy v nějaké mezní životní situaci, ve stavu vnitřního napětí, úzkosti, mnohdy na hranici psychického zhroucení či šílenství.
Fosseho prózy jsou nepřerušovaným tokem cyklicky se vracejících a postupně obměňovaných vět. Rytmičnost vznikající až monotónním opakováním a podpořená básnickými figurami, jako jsou anafora, elipsa nebo anakolut, je základním výrazovým prostředkem všech Fosseho děl, ať už jde o lyriku, prózu či drama. Příznačná je také lexikální úspornost (slovní zásoba je záměrně velmi omezená). Ačkoliv vzhledem ke zvolenému způsobu psaní bobtnají větné celky do dlouhých souvětí, jednotlivé věty jsou strohé a vystihují přerývanost subjektivní výpovědi. Norský literární teoretik Per Thomas Andersen charakterizuje způsob Fosseho vyprávění jako „z naratologického hlediska téměř koktající“. Tento neurotický způsob psaní obvykle výborně ladí s osudy Fosseho postav – ať už je to Johannes z novely Ráno a večer, Lars Hertervig z diptychu Melancholie I a II či Asle a Alina alias Olav a Åsta z trilogie Mámení, Sny Olavovy, Na sklonku dne.
Univerzální evropské drama
V devadesátých letech byl Jon Fosse přizván k tzv. Bergenského projektu, dramaturgické dílně, kterou při Národní scéně v Bergenu otevřeli Tom Remlov a Cecilie Løveid ve snaze získat pro norská divadla nové autory. Fosse se do psaní pro divadlo příliš nehrnul (neměl k němu žádný zvláštní vztah, jak dnes přiznává). Jenže poté, co napsal první hry (A nikdy se nerozejdeme, Někdo přijde a Jméno), objevil pro sebe nový svět. Svět, v němž se jeho psaní začalo zhmotňovat a bylo interpretováno.
Fosse svým dílem přímo navázal na produktivní linii dramatu známou jako absurdní, ke které měl vždy blízko. Ve svém eseji Ibsen–Joyce–Beckett prohlásil: „V mém proměnlivém životě byl Samuel Beckett jedním z pevných bodů, ke kterým se stále znovu a znovu vracím, fascinován, iritován, unaven, střídavě pobaven a pohoršen; rezignovaná hudba v těch jeho několika větách se mě nikdy nepřestala dotýkat, nikdy se mě nepřestala dotýkat tou svou omezenou rukou.“
Více než desetiletí psal Fosse jednu hru za druhou (do češtiny jich zatím bylo přeloženo devět a pět z nich vyšlo knižně v edici Současná hra Divadelního ústavu a v antologii 3×3: Norén, Fosse, Saalbachová v nakladatelství Elg). Dramata se rychle rozběhla za hranice Norska (mnohem rychleji než autorova próza). Důvodem byla univerzálnost rádoby banálních situací, s nimiž se v jeho textech lze setkat, a zároveň široké možnosti interpretace dané neurčitostí textů. Fosse mezitím začal také adaptovat pro divadlo kanonická díla (společně s Robertem Wilsonem připravil v roce 2017 středověkou Eddu, nejčerstvěji upravil pro norské Det Norske Teatret Aischylovu Oresteiu). V současné době má dokonce v Oslu svůj festival, který se koná každý druhý rok.
V roce 2008 Fosse dramata psát přestal. Divadelní svět, provázený mimo jiné démonem alkoholu, ho unavil. Také konvertoval ke katolicismu a začal díky tomu ještě hlouběji prožívat svou spiritualitu. V posledních letech se věnoval rozsáhlému opusu, který vyšel mezi lety 2019 a 2021 pod názvem Septologie. Monumentální dílo, v němž sledujeme malíře Asleho a jeho alter ego se stejným jménem a které je transcendentálním zkoumáním podmínek lidské existence, si získalo přízeň kritiky a zřejmě Fossemu dopomohlo i k Nobelově ceně.
Fosseho prózy i dramata jsou určeny čtenářům a čtenářkám, kteří milují texty přirovnávané k řekám, jež člověka pohltí a nesou, kterým nevadí nedějovost a zajímá je, jak jazykem vyjádřit esenciálních otázky lidského bytí jevící se jako obtížně popsatelné. Jsou to ti, kteří nedají na mediální šílenství prvního dne, pro svého autora si dojdou do knihkupectví nebo do knihovny, až nebudou mít co číst, a stráví s ním tolik času, kolik budou chtít. Protože čas na dobrou knihu se vždycky najde.
Autorka je překladatelka.