O plastovém superkontinentu složeném z nákupních tašek, obalů od jogurtů, PET láhví a desetitisíců dalších odpadků z umělé hmoty, jenž tiše brázdí hluboké vody Pacifiku, se již napsalo hodně. Slyšeli jste ale někdy o mnohem subtilnějším, neviditelnějším a zároveň zákeřnějším druhu znečistění světových oceánů? Řeč je o někdy až mikroskopicky malých kousíčcích plastů, jež opadávají při praní z našeho oblečení či se nacházejí v kosmetických produktech – od sprchových gelů a šamponů až po zubní pasty. Tyto kousíčky se přes odpadové systémy dostávají postupně do vodních toků a končí až v oceánských vodách, kde se stávají nebezpečnými pro mořskou flóru i faunu.
Kde se to všechno bere?
Flís, nylon, polyester, spandex – všechny tyto rozšířené textilie jsou vyrobené z plastů. Málokdo z nás dnes má stoprocentně bavlněné tričko nebo kabát z vlny – většinou obsahují příměsi různých syntetických látek. Na první pohled by se zdálo, že z ekologického hlediska s nimi nemusí být až takový problém, jelikož recyklování oblečení je poměrně rozšířené (i v Česku). Jenomže – jak připomíná i video ATTN – problém těchto syntetických příměsí je v tom, že jejich mikrovlákna se vylučují do vody při každém praní nebo ždímání. Protože jsou příliš malá na to, aby se dala zachytit čistícími filtry, postupně se dostávají do vodního koloběhu a končí mimo jiné i v tělech ryb, které jíme. Pravidelní konzumenti ryb a mořských plodů tak snědí ročně odhadem až 11 tisíc kousků takovýchto mikrovláken. Co je však ještě horší: jakmile se tyto drobné plasty jednou dostanou do vodního koloběhu, jejich šíření se prakticky nedá zastavit. Mikrovlákna tak byla nalezena například v průmyslově zpracovaném medu, pivu či dokonce v soli.
Pravidelní konzumenti ryb a mořských plodů snědí ročně odhadem až 11 tisíc kousků takovýchto mikrovláken.
Už samotné pozření plastů může být pro mořské živočichy fatální, skutečně toxickými se ale mikrovlákna stávají především proto, že na sebe vážou jiné chemické látky. Stávají se tak nositeli mnoha škodlivých sloučenin, které mohou otrávit mořské vody a zabíjet živočichy i rostliny v nich. Jsou tak hrozbou podobnou té, kterou představují různé mikrogranule a jiné plastové přísady detergentů a kosmetických doplňků. Proti těm se ostatně začíná vést válka. Sněmovna reprezentantů Spojených států amerických už v prosinci 2015 hlasovala pro zákaz těchto nebezpečných příměsí a britská vláda se zavázala jejich zákaz uvést do praxe do letošního podzimu. Je proto nasnadě, aby bylo obdobné opatření zavedeno i v případě syntetických mikrovláken.
Zapomenuté oceány
Jak upozorňuje umělec Allan Sekula ve svém výjimečném díle Fish Story, i Friedrich Engels své dílo Postavení dělnické třídy v Anglii z roku 1845 začíná od moře. Do útrob avantgardy kapitalistického systému, který v tom čase představoval Londýn a další průmyslová města Velké Británie, vstupuje přes široké ústí řeky Temže a postupně pozoruje, jak se přírodní ekosystém vodních toků prolévá do mechanického prostředí dýmajících fabrik a syčících parních strojů poháněných fosilními palivy. Jak je vidět z faktů o znečistění oceánů téměř nekonečným množstvím mikroskopických plastových částeček, i dnes platí, že jestliže chceme pochopit nejproblematičtější momenty soudobého kapitalismu, musíme se často dívat na ty části světa, jež se nám zdají vzdálené.
Archeologům budoucnosti svou činností zanecháváme ohromné množství svědectví o naší dnešní civilizaci. Jestliže Michel Foucault kdysi tvrdil, že člověk je jenom kresba na břehu moře, kterou smyje nejbližší příliv, můžeme se ptát, co tenhle příliv přinese s sebou – možná to budou kelímky jogurtů Yoplait z roku 1976, jež budou posledními zprávami o historii jednoho nepodařeného globálního ekonomického experimentu. Změnit tento tristní stav si žádá změnit systém dříve, než ten promění nejen klima, ale i vzácné a bohaté oceánské ekosystémy – spolu s dešťovými pralesy jedny z klíčových epicenter života na naší planetě.
Autor je spolupracovník redakce.