Návrh na legalizaci otroctví v Evropě řeší problematiku prekérních výdělků, ekonomickou konkurenceschopnost eurozóny, dává vztahům fungujícím dlouhá léta de facto zakotvení de iure a znamená skutečný konec levné práce. Není pochyb, že přitom představuje revoluci v dosavadním zaostale formálním pojetí lidských práv.
Masivní příliv pracovních sil do Evropy, právně podchycený zatím vágně nebo vůbec, vytváří unikátní situaci, příhodnou pro velký skok kupředu v emancipaci evropské pracovní síly. Podle údajů britské charitativní společnosti Save the Children žije po Evropě nejméně 26 tisíc bezprizorných dětí, které na kontinent přišly v průběhu roku 2015. Čím se ty děti živí? Poctivou prací asi těžko. Podle Mezinárodní organizace práce se na celém světě nachází v pozici moderních otroků celkem 21 milionů lidí, přičemž jednu třetinu tvoří děti. Takzvané moderní otroctví ročně generuje zisky kolem 150 miliard dolarů (více než 3,5 bilionu korun). Zdůrazněme, že tyto zisky jsou dosud nezdaněné a vinou byrokratické liknavosti v pojetí otroctví též nezdanitelné. Kolik nemocnic, kolik škol by mohlo být postaveno za daně vybrané na dětském otroctví?
Otrok – to zní aspoň trochu hrdě.
Bezprizorné děti jsou nuceně nasazeny v pěstírnách marihuany, zneužívány pro dětskou pornografii či přímo prostituci. Ilegalita takového zacházení zvyšuje pašerákům náklady na utajení, což jsou prostředky, které „svým“ dětem prakticky odtrhují od úst. Stávající právní úprava otroctví tedy postavení dětských otroků v Evropě objektivně zhoršuje. Jak nás potom mají zaostalé země, do nichž vyvážíme evropské hodnoty, brát vážně? Pro lidi, kteří z těchto zemí utíkají – jak vypovídají pro západní média – mimo jiné „před kulturou sexuálního násilí“, by otroctví postavené na jasné legální základy bylo důležitou transparentní jistotou při rozhodování, jestli riskantní cestu do Evropy vůbec podniknout.
Legalizace otroctví by nepřinesla jen právní status dosud nadivoko zneužívaným dětským běžencům, ale zejména by podchytila široké vrstvy evropských starousedlíků. Pro nezaměstnané a nezaměstnatelné Evropany, zatím nedůstojně nazývané pracující chudoba, by status otroka přinesl mnohá práva. Například jasné vymezení, co si vůči nim ještě může nelegální zaměstnavatel, exekutor či policie dovolit, ale i historicky tradiční stavovské pojmenování. Výzkumy dokazují, že se cítíme podle toho, jak hezky o sobě smýšlíme. Jaké sebevědomí může mít prostý pracující, který není schopen pojmenovat ani vlastní právní subjektivitu, který neví, kým je? Ale otrok – to zní aspoň trochu hrdě.
Jsou to právě pověstní „naši lidé“, na něž jako by se někdy v samé péči o uprchlíky zapomínalo, ale kteří by přitom ze zavedení otroctví těžili ještě více. Otroctví by znamenalo konec nejistoty plynoucí z řetězení pracovních smluv na dobu určitou, konec arogantního „když se ti něco nelíbí, můžeš jít“ a řadě prekérně pracujících by přineslo jistý sociální vzestup. Pán za svůj majetek-otroka pochopitelně nese elementární odpovědnost, která se týká nejen kontroly chrupu a celkové základní údržby, ale i výživy a přístřešku.
Vymahatelná odpovědnost za soukromé vlastnictví je evropskou hodnotou, která by transformací pracovního práva v Čechách – ale ještě spíš třeba na severní Moravě – jedině posílila. V podmínkách skutečně funkčního otroctví by Zdeněk Bakala se svými dělníky a nájemníky tak snadno nevyjebal.
Je načase být k sobě upřímní: otroctví je základní lidské právo. Napoprvé může taková myšlenka vypadat odvážně, snad dokonce bláznivě. Ale vypadá pořád bláznivě vedle takových návrhů na rozdávání peněz každému a bez práce – tedy vedle návrhů, s nimiž se již začalo v praxi experimentovat? Otroctví je přitom osvědčené, tradiční, bytostně evropské, a především vychází vstříc moderním podmínkám na trhu práce. Z tribuny klasicky pravicové konzervativní strany by takový návrh lidé asi instinktivně odmítli, ale kdyby ho předložila a patřičně vysvětlila některá z moderních západních sociálních demokracií…
Nicméně argumenty pro legalizaci otroctví nejsou jen levicové. Reforma by výrazně zjednodušila byrokracii. De facto by ji zredukovala na vydávání příslušného glejtu, který by se vešel na jeden list formátu A4, a následný servis vlastnicko-klientských práv. Dále by legalizace snížila náklady dosavadních otrokářů na ochranu před zákonem, což by zlevnilo řadu komodit na světových trzích: ropou počínaje a tričky či elektronikou z osvobozených sweatshopů nekonče. A konkurenceschopnost evropských ekonomik například vzhledem k Číně by naopak prudce vzrostla. Humanistickými frázemi jejich ekonomiku neporazíme.
Autor je spisovatel.