Foto pixnio.com
Hned poté, co si Petr Kellner koupil Novu, zveřejnili Luděk Vainert (v Hospodářských novinách) či Ondřej Neumann (na Hlídacím psu) články, kde se pokusili shrnout možné negativní dopady toho, když si miliardář koupí média. Ozývají se hlasy, že jde o katastrofu, podobně jako to bylo v případě převzetí Mafry Andrejem Babišem. S tím lze souhlasit. Je nicméně zajímavé – a nepochybně pozitivní –, jak s každým dalším převzetím médií roste mezi novináři a liberály v Praze panika.
Nejzajímavější na celé kauze nejsou rozbory ohrožení nezávislé novinařiny, protože ta u nás skončila pendrekovým zákonem v roce 1969. Už tehdy se sice bez oficiální cenzury, ale stejně velmi rychle, novináři naučili psát tak, aby to režimu vyhovovalo.
Zajímavé jsou jiné dvě věci. Tou první je rozdělení na dobré a špatné miliardáře. Druhou pak naprostá neschopnost pochopit základní strukturální problém dominance privátních médií.
Iluze nezávislé žurnalistiky
I když už je to stokrát omleté téma, přece jen si dovolím ještě jednou zabřednout do pole nadějí nezávislé žurnalistiky. Je potřeba říct, že po předání moci v roce 1989 se ani v této oblasti mnoho nezměnilo. Svět se prostě stal ze dne na den ještě lepším. Z nekritického a unylého budování reálsocialsmu pro všechny jsme přeskočili do nadšeného budování kapitalismu aspoň pro někoho. A ti, kdo v devadesátých letech nově nastoupili do českých redakcí, mohli nabýt přesvědčení, že je nahoru vynesl jejich talent a že se vypracovali. Přitom to byl spíš tehdejší nedostatek lidí, který dal šanci mnoha spíše průměrným novinářům. Jenže svět, kde jsem se tak rychle dostal na dobrou pozici, přece nemůže být špatný.
Otázka nezní, jestli jsi pro Bakalu, nebo pro Kellnera. Otázka je, jestli chceme nezávislou žurnalistiku, anebo bulvár kombinovaný s propagandou.
Kritika chyběla a kdokoli se odvážil cokoli kritizovat, byl označen za komunistu a nepřítele nových pořádků. V roce 1997 vybrali v Lidových novinách jako hloupost týdne můj citát z článku, v němž jsem z mostecké perspektivy popisoval ekonomický propad industriálních regionů – „Bohatí bohatnou a chudí chudnou.“ Média ovládli nepříliš schopní oportunisté a na svých místech se drží dodnes.
Hodní hoši a zlí kluci
Zaslepenost volným trhem, která hluboce ovlivnila i českou žurnalistiku, dlouho bránila jakékoliv kritice privatizace a zneužívání médií k vlastním obchodním zájmům. Nutno říct, že mezi průkopníky nepatří ani Andrej Babiš ani Petr Kellner, ale Zdeněk Bakala. Koneckonců právě na tituly vydavatelství Economia platí to, co napsal Ondřej Neumann z Hlídacího psa: „Zatím jsme nikde po vstupu tuzemských miliardářů do fungujícího mediálního domu nebyli svědky toho, že by vedení redakcí bylo obsazeno špičkovými novináři s nezpochybnitelným kreditem, že by se tito obklopili investigativci a analytiky a vrhli se do díla. Vesměs tomu bylo přesně naopak a mnoho případů služebnosti redakcí zájmům majitele již bylo popsáno.“
Bakala a jeho kauzy stály dlouhou dobu na okraji zájmu. V Respektu o tom nepsali dlouho vůbec, v Hospodářských novinách se objevilo pár povrchních informativních textů. Ani jiné privátní noviny tomu celé roky nevěnovaly důslednou investigativní pozornost. To se změnilo až díky internetovým nezávislým médiím. Mezitím ale došli lidé z Ostravska k přesvědčení, že „pražským médiím“ se nedá věřit.
Je to skutečně tak, že Bakala je pro české novináře ten chlapík v bílém obleku, co se neumazán pohybuje bahnem české ekonomiky? Tu podpoří galerii DOX, tamhle pošle pár studentů do USA, tuhle dá Českým bratřím na nové kostelní varhany? A Babiš s Kellnerem jsou naproti tomu ti chlápci v černém tvrďáku, které nevyčistíte, ani kdybyste je dva dny máchali ve fosfátu? Samozřejmě že ne. Je to jedna parta a kladného hrdinu mezi nimi může hledat jen naivní český novinář. S jeho pravicovou zaslepeností mu totiž dodnes zůstává – jako sladké červánky nad devadesátkovým kapitalismem – vzpomínka na Bakalovu koalici, kdy pod Petrem Nečasem vládla ODS s TOP 09 a na chudé byla přísnost.
Bakala ovšem není jediný dobrák na našem mediálním trhu. Skoupení sítě regionálních deníků bavorskými podnikateli bylo dlouho vydáváno za ukázku toho, že soukromý vlastník může mít na média pozitivní vliv. Tenkrát mě to rozčilovalo, dnes se jen dobře bavím. Z Deníků se stala neškodná informační platforma o městských slavnostech, výstavě místního malíře a nové turistické cestě do Ztracené rokle. Jakákoli investigativa či řešení místních problémů byla tvrdě potírána. Převzetí regionálního tisku Vltava Labe Press investiční skupinou Penta Marka Dospivy, která je známá z vyšetřování korupčních afér či vraždy novináře Kuciaka, proběhlo bez většího zájmu pražské pravicové mediální scény.
Jako ilustrace nepochopení toho, co představuje vlastnictví médií oligarchy, může sloužit inzerát webu Forum24, ve kterém hledají spolupracovníky. Podmínka přijetí je, že se nesmí jednat o bývalé Babišovy zaměstnance, tedy novináře Babišových médií. Pavel Šafr, letitý nadšený budovatel kapitalismu bez přívlastků a zároveň novinář, který se mohutně podílel na bulvarizaci českých médií, tak dnes hlásá, že ti správní se poznají podle toho, že nikdy nepracovali pro Babiše. Vše ostatní je odpuštěno.
Veřejnoprávní média a noviny veřejné služby
Po letech chvály a velebení privatizace všeho, nač je lidské oko schopno popatřit, se český novinář začíná děsit. Není divu. Mantry devadesátek se ukázaly jako nesmyslné a kluci teď své medaile za skok na špek stydlivě schovávají za zády. Poklonkování majitelům médií je už tak nechutné, že si někteří raději zakládají internetové noviny, jako to dělají nezávislí žurnalisté již roky.
Na solidní práci není čas, protože je nutné se živit a platy jsou mizerné. Šéfredaktoři, kteří plní roli strážců pořádků, protože v jiných schopnostech zdaleka tolik nevynikají, mají odměny o řád vyšší než jejich poskokové z newsroomů, kteří ještě k tomu často pracují ve švarcsystému. Nemají tedy sice nárok na dovolenou a nemocenskou, ale zato můžou kdykoli dostat vyhazov.
O moc lepší situace nepanuje ani ve veřejnoprávních médiích. Česká televize dlouhá léta upozaďovala zásadní sociální témata, jejichž opomíjení prohlubovalo rozdělování české společnosti. Třeba pracovní podmínky nebyly ani předmětem reportáží České televize, ani ničím, čím by se samotná ČT mohla chlubit ve vztahu ke svým zaměstnancům.
Dnes už si jen málokdo vzpomene na to, když Strana zelených představila ve svých Vizích ekologické demokracie (2003) veřejnoprávní deník. Ze strany novinářů to sklidilo posměch a nepřátelské útoky s tím, že správné noviny jsou jedině ty privátní.
Ovšem veřejnoprávnost sama o sobě nestačí. Samozřejmě, že musí mít jasně dané formální struktury, které omezí politický vliv na jejich statutární orgány a vedení. Nejdůležitější ovšem je, aby v nich pracovali stateční novináři, kteří se budou věnovat nejen politickým kauzám, ale především každodenním problémům obyvatel i v těch nejzapadlejších koutech republiky.
Probudit se z devadesátkového snění
Od bývalých neoliberálů dnes často zaznívá, že by se sociální liberálové i nová levice měli připojit k záchraně demokracie a kdo ví čeho ještě, co Babiš a teď i Kellner chtějí zničit.
Na jaře 2017 se sešla uzavřená porada novinářů, kam pozvali i pár novinářek a dokonce i nějaké „levičáky“. Sešli se v Bakalou financované Knihovně Václava Havla a debatovalo se o ohrožení nezávislé žurnalistiky poté, co Babiš koupil Mafru. Když tam zaznělo, že ovládání veřejného mínění přes média je prostě strukturální problém kapitalismu, který se bude jen zhoršovat, vzbudilo to pobavený smích. Zdá se, že s nákupem mediální skupiny CME, k níž kromě dalších středo- a východoevropských televizí patří i česká NOVA, mnoho českých pravicových novinářů smích přešel.
Otázka totiž nezní, jestli jsi pro Bakalu, nebo pro Kellnera. Otázka je, jestli chceme nezávislou žurnalistiku, anebo bulvár kombinovaný s propagandou. Pravice už třicet let prosazuje v médiích autocenzuru a odvádění pozornosti přes marginalizované a zranitelné skupiny v kombinaci s osobními útoky na kritiky režimu. Pravicoví novináři jsou najednou překvapení, že i oni se stávají objektem podobných útoků a že z žump, které pomáhali budovat, vylézají strašáci. Straší nejen na Hradě, ale i v médiích, které svou službu kapitálu (čínskému, ruskému či americkému) nezastírají ani tak, jak to činili novináři hlavního proudu dosud.
Cesta ven nevede přes hodné miliardáře, kteří si budou vydržovat kvalitní a nezávislá média. Z tohohle devadesátkového snu se musí liberálové a pravice probudit. Cesta vede přes lid. Ještě pořád zbývá naděje, že si lidé přestanou kupovat noviny od Babiše, Bakaly, Kellnera či Křetínského a začnou podporovat místní, celostátní a někteří i mezinárodní platformy, které jim budou dodávat nezávislé informace.
Je jasné, že v takových médiích nebude muset brát šéfredaktor statisíce měsíčně, aby udržel oblbující mašinérii v chodu. Díky tomu by mohli na slušné platy dosáhnout i ti, kteří kvalitní obsah médií skutečně vytvářejí.
A čtenáři by konečně mohli mít přístup ke zprávám, a reportážím, které je skutečně zajímají, a ne k takovým, které vytvářejí lobbisté nadnárodních společností a politické strany.
Autor je odborník na regionální rozvoj.