Asi před osmi lety jsem na pár dní navštívila dvojměstí Minneapolis-Saint Paul. Pro někoho na krátké návštěvě působí jako trochu nudné místo s dvěma velkými galeriemi, bez výraznější pěší zóny s obchůdky v centru, zato s dvanáctým největším obchoďákem na světě, zvaným Mall of America. Podobně jako v některých dalších, nedalekých větších městech Středozápadu, jako je Milwaukee v sousedním Wisconsinu, může mít člověk většinu dne pocit, že Afroameričané tu vůbec nežijí. Cestou zpátky jsem ale v dálkovém autobusu byla jediná běloška. Tenhle druh dopravy tu totiž používají jen ti chudší. Lidé ze čtvrtí, do nichž většina turistů nezavítá.
Minneapoliský zázrak
Pár let nato se v amerických médiích začaly o Minneapolisu a Saint Paulu pravidelně objevovat texty s překvapivým vyzněním. Líčily je jako nejvíc cool města v jejich regionu. Na absolventy univerzit, kteří se sem houfně stěhují a budují kariéry v rychle rostoucích firmách, působí prý jako magnet. „Žádné jiné město nenabízí tolik příležitostí a zároveň tak nízké ceny bydlení. Jak je to jen v Minneapolisu dělají?“ psal americký časopis Atlantic v textu nazvaném Minneapoliský zázrak. Ostatním městům bylo dvojměstí čím dál častěji dáváno za příklad. V roce 2020 bylo hodnocené jako třetí nejúspěšnější americké centrum startupové ekonomiky. Na nudného patrona ze Středozápadu v konkurenci tolika slavných superstar měst na západním i východním pobřeží slušný výsledek.
Dnešní bílí obyvatelé Minneapolisu si rádi myslí, že jejich město netrpí segregací. Ale uzavírání smluv pouze s bílými tu odvedlo stejnou práci jako takzvané zákony Jima Crowa na Jihu USA.
„Pokud víra v americký sen spolu s nástupem generace mileniálů ještě docela nezmizela, je dnes rozhodně otřesená. Pořídit si vlastní bydlení, auto a současně vystoupat na společenském žebříčku výš, než kam se dostala generace rodičů, se dřív považovalo za samozřejmý cíl. Dnes si ale mladí Američané musí vybrat: buď se usadí v dostupném, ale stagnujícím městě, kde velkou kariéru neudělají, anebo si vyberou ekonomicky prosperující metropoli, kde bydlení spolkne většinu jejich platu, než se jim podaří uspět,“ popsal autor textu realitu dnešních dvacátníků a třicátníků s tím, že právě Minneapolis mladým umožňuje oboje. „Je tu spousta pěkných čtvrtí s dobrými školami, které si mladí vysokoškoláci mohou dovolit a v nichž zůstávají, i když jim platy narostou. Díky tomu má město slušnou zásobu třiceti- a čtyřicetiletých manažerů, kteří pomáhají růst velkým firmám a jejichž daně proudí do méně bohatých čtvrtí, kde mají obyvatelé relativně dobrou šanci přesunout se do střední třídy.“
Místní systém daňového zatížení pomáhá podle autora článku finance distribuovat od podniků směrem k chudším komunitám – a právě to je nejspíš důvod zdejšího úspěchu. Text ale nabízí i alternativní teorie včetně argumentace výhodnou polohou města. „Mezi námi a Seattlem prakticky nic není, všechna menší města v Iowě, Nebrasce, obou Dakotách a Montaně jsou naše satelity,“ poskytuje ředitel Institutu metropolitních příležitostí sídlícího na University of Minneapolis o něco jednodušší vysvětlení minneapoliského cool.
Jen pro bílé
Krátce nato se začaly v médiích objevovat příspěvky, který vylíčený obraz poupravovaly. Když je Minneapolis tak dobré město, proč se v něm tak špatně žije černošským obyvatelům?“ reagoval redaktor deníku Washington Post. „Nedávná studie webu zaměřeného na kariéru a finance WalletHub zjistila, že rozdíl mezi bohatším bílým obyvatelstvem a menšinami je v Minnesotě největší v celých Spojených státech. Černošských obyvatel žijících pod hranicí chudoby je tu třikrát více než bílých,“ uvádí přímá reakce na původně zmiňovaný text nazvaný Minneapoliská milosrdná lež. „Studenti z Minnesoty se pravidelně umisťují na nejvyšších příčkách v celoročním hodnocení, ti z rodin příslušejících k menšinám mají však naopak jedny z nejhorších výsledků v zemi. Studie dokazující všechny tyto rozdíly jsou navíc poměrně nové, ale zdejší černoši horší podmínky pociťují velmi dlouho.“ Dá se říct, že je pociťovali vždy, zmiňovaný systém distribuce bohatství prostřednictvím vyšších daní pro byznys ve městě funguje zhruba od šedesátých let, kdy černoši tvořili jen několik procent obyvatel (tato politika tedy vznikla pro chudé bílé). V následujících desetiletích počet obyvatel tmavé barvy kůže vzrůstal na dnešních dvacet procent, aniž by městská politika na tento nárůst reagovala. Dnes už tak prostředky na lepší život od velkých firem, jako jsou Target nebo General Mills, do okrajových komunit moc neprokapávají.
Místní akademici se rozhodli reagovat na nezaslouženou báječnou pověst města zviditelněním tématu prostorové rasové segregace, která leží v pozadí problému a v USA je dlouhodobě nejvyšší hlavně ve státech Jihu a právě na Středozápadu. Kromě Minnesoty také ve michiganských Detroit nebo Flint či ve wisconsinském Milwaukee, kde se odehrávaly pouliční nepokoje před čtyřmi lety, poté co policista při honičce zastřelil afroamerického mladíka Sylvilla K. Smithe. Prostorová izolace černošského obyvatelstva v několika čtvrtích je daná historickým městským plánováním a starými, rasistickými zvyklostmi. „Na začátku dvacátého století se běžně uzavíraly smlouvy na domy, které Afroameričany a ostatní menšiny vylučovaly z mnoha oblastí ve městě,“ uvádí americký web CityLab. „Nejvyšší soud je zakázal až v roce 1948 a jejich stopa je zřejmá do dneška. Vznikly vzorce, které později upevnila výstavba dálnic a další infrastruktury a také praxe realitních agentů zvaná redlining, což znamená, že příslušníkům menšin se bydlení v určitých oblastech nepronajímá a neprodává dodnes. V podstatě jde dodržování starých, dnes už ilegálních rasistických opatření. „Efekt to má do dneška, navzdory pověsti prosperujícího progresivního města je v Minneapolisu nejnižší podíl Afroameričanů vlastnících dům nebo byt.“
„Náš výzkum zviditelňuje, co afroamerické komunity vědí už dekády,“ prohlašují autoři projektu nazvaného Mapování předsudků, výzkumníci z Minnesotské univerzity. „Strukturální bariéry jim zabraňovaly získávat vlastní bydlení a budovat své životy po většinu minulého století. V Minneapolisu mají Afroameričané stále omezený přístup k bydlení a komunitním centrům, jako jsou školy nebo veřejné parky. Dnešní bílí obyvatelé města si rádi myslí, že jejich město netrpí segregací. Ale uzavírání smluv pouze s bílými tu odvedlo stejnou práci jako takzvané zákony Jima Crowa na Jihu USA.
Rasismus s úsměvem
„Místní vám řeknou, že milují zdejší multikulturní vibe, ale vzápětí dodávají, že kvůli své příslušnosti k určité rase, etniku nebo náboženství se často cítí ohrožení,“ píší New York Times. „Rasismus s úsměvem,“ komentuje to v textu obyvatelka Minneapolis původem ze Somálska. „Zdejší obyvatelé se dmou pýchou na třpytivá městská jezírka, skleněné centrum města, nádherně udržované parky a systém cyklostezek. Vidí se jako veřejně aktivní, multikulturní lidé, inspirovaní místními liberálními ikonami,“ popisují newyorské noviny sarkasticky. Koneckonců Ilhan Omar, jedna z prvních dvou muslimských členek Kongresu, navíc původem z Afriky, byla loni zvolena za Minnesotu. Minneapoliská radnice se skládá z dvanácti demokratů a jednoho člena americké zelené strany a sedí v ní dva transgender radní, oba tmavé barvy pleti. „Afroameričané však mají ve městě omezený přístup ke vzdělání a zdravotní péči. A policie, z velké části složená z bělošských příslušníků, je už dekády obviňována z rasismu a jen zřídkakdy podrobuje své členy disciplinárním řízením,“ píše se v Timesech.
„Minneapolis si svou pověst progresivního města rád užívá,“ cituje deník Roberta Lilligrena, prvního zdejšího radního, který je potomkem původních obyvatel Ameriky. „Tak to tady mají rádi. Udělat něco povrchního, symbolického jako založit komisi pro lidská práva nebo občanský orgán, který by dával feedback policii, ovšem bez jakýchkoli reálných pravomocí, a mít u toho pocit, že prosadili něco velkého.“
Konec policie?
Není tedy divu, že zdejší radní přišli tento týden s tím, že mají v plánu „zrušit“ městskou policii a nahradit ji alternativním modelem, který by zajišťoval veřejnou bezpečnost, což by byl nepochybně historický krok. „Chceme skoncovat s policií takovou, jak ji známe, a vytvořit systém, který by nás skutečně ochránil,“ citovala americká média radnici a jedním dechem připomínala například vizi sociologa Alexe S. Vitaleho popsanou v knize The End of Policing (Konec policejního dohledu, 2017). Ještě před pár týdny by něco takového bylo nemyslitelné. Otázka ale je, jak přesně bude proměna zdejší policie vypadat, jak dlouho bude trvat a zda se vůbec ukáže jako proveditelná. „Zákonodárci a právníci po celé zemi budou teď pozorně sledovat, co se v Minneapolisu děje. Někteří aktivisté by rádi, aby město přiškrtilo policejní rozpočet a investovalo do sociálních služeb a programů. Alternativní model bezpečnosti by mohl být založen například na práci expertů na duševní zdraví nebo drogové závislosti,“ píše britský deník Guardian.
Politická vůle ke změně tedy v Minneapolisu existuje. Zatím se ale nezdá příliš reálné, že ji zdejší političtí reprezentanti skutečně zvládnou prosadit. Radnice už v posledních letech projevovala zájem na tom, aby oslabila zdejší prostorovou segregaci. Například zrušila způsob plánování založený na povolenkách stavět v určitých oblastech pouze řadové rodinné domky, zvýšila minimální mzdu na patnáct dolarů jako první město na Středozápadě a zavedla nemocenskou. Starosta města, už šestý demokrat v řadě má v plánu adresovat také otázku sociálního bydlení. Přesto zatím rozdíly mezi podmínkami zdejších bílých korporátních manažerů a černošských dělníků nemizejí. Ke skutečné proměně Minneapolisu bude nejspíš třeba komplexnější, intenzivnější a mnohem dlouhodobější plán.
Autorka je redaktorka Alarmu.