Policejní tažení proti tibetské vlajce na budově FAMU, uzavřené Hradčanské náměstí během návštěvy čínského prezidenta i agilní pacifikování některých demonstrantů rozhodně stojí za pozornost. I ze striktně legalistického pohledu bylo leccos z toho na pováženou. Za něco se ostatně vedení policie vzápětí samo omluvilo, případně konání policistů aspoň označilo za příliš horlivé. Omluva je gesto. Snad těm, kterých se policie dotkla, pomůže a s traumatickýmm zážitkem se nějak vyrovnají. A snad ti ostatní, kteří událostem pouze přihlíželi skrze média, neotupí a zůstanou kritičtí i příště, když nepůjde o zásah proti protestu vedeného z pravicových pozic. Pozornosti bude třeba, zvlášť pokud policie nyní jen testuje hranice možného.
Povaha standardního policejního zásahu, ať už dojde na použití hmatů a chvatů či na „pouhé“ omezení osobní svobody, může být pro leckoho traumatizující, i když k žádnému porušení zákonů ze strany policie nedojde. Pohled na proběhlé události optikou traumatu není od věci třeba v případě reakcí na policejní zásah při návštěvě čínského prezidenta – umožňuje do určité míry chápat jinak těžko pochopitelné rámování policejních zásahů jako „komunistických“ či ohlašujících „nástup levicového policejního teroru“. Trauma způsobuje tunelové vnímání, kdy člověk není schopen vidět nic než prožitou stresovou situaci. Ignorantství, ideologická zaslepenost, sebestřednost či selektivní amnézie, jež by se jako vysvětlení takového pohledu nabízely, v sobě nesou agresi, kterou si oběť nezaslouží. O to více je však třeba připomínat, že násilných přešlapů se při politických akcích nedopouštěly jen silové složky minulého režimu či ti, kteří před měsícem chrabře chránili návštěvu čínského prezidenta. A že nepohodlným terčem, vůči kterému si lze leccos dovolit, tu v posledních letech rozhodně nejsou jen antikomunisté.
Proti ztrátě paměti
Píše se rok 1998 a cestující, kteří čekají na tramvajové zastávce poblíž Václavského náměstí, ještě netuší, že jen kousek od nich, na magistrále u pražského hlavního nádraží, došlo před chvílí ke střetu mezi účastníky Global street party, prvního zdejšího početnějšího protestu proti postupující ekonomické globalizaci, a policií, která se jejich akci pokusila zastavit. Policejní jednotka z této intervence neutíkala jako vítěz, s o to větší razancí se pak nachystala na menší skupinu radikálů, z níž se několik jednotlivců rozhodlo utkat s výkladní skříní přilehlého McDonaldu a sousedícího řeznictví. Plošný zásah, který následoval, šokoval svou brutalitou i náhodné okolostojící. A protože se ocitli ve špatný čas na špatném místě, skončilo několik z nich stejně jako účastníci protestu v policejních antonech. I díky nim tehdy získalo svědectví zadržených na důvěryhodnosti. Ti popisovali opakované bití, kopání do přirození, mlácení hlavou o zeď, mnohahodinové klečení se spoutanýma rukama za zády… Asi ani nepřekvapí, že nikdo z 64 zadržených a zbitých nebyl tehdy pravomocně odsouzen. Stejně jako nebyl potrestán žádný z policistů.
Ačkoliv to leckdo slyší nerad, policie je institucionalizovaným násilím, dohlížitelem nad dodržováním norem, jež nejsou ustaveny na základě konsensu, ale na základě moci a síly.
Jen o pár let později odcházejí účastníci protestu proti ustavení krajně pravicového Národně sociálního bloku, který byl prvním vážnějším pokusem pouličních neonacistů o proniknutí do politického mainstreamu, od pražského Edenu, kde se tento sjezd konal. Ačkoliv protestní akce čítá jen pár desítek lidí, duch protestů proti Mezinárodnímu měnovému fondu ještě zcela nezmizel, a tak jsou někteří účastníci na české poměry velmi aktivní. Policie na místě nijak nereaguje. Brzy je po všem a lidé se vydávají k metru. V momentě, kdy jsou již víc než kilometr od místa konání akce, se jim v zádech objeví policejní antony. Ti, kteří nestihnou utéct, jsou bez ohledu na to, co na místě dělali či nedělali, dostiženi, spoutáni a biti. Když už leží na zemi, přišlápne jednomu z nich policista hlavu s takovou razancí, že mu vyrazí všechny přední zuby. Inspekce, na kterou se mladík, jenž stráví v následujících letech desítky hodin v zubařském křesle, obrátí, žádné pochybení nezjistí.
Ještě o něco dál může zajít policejní násilí v přítmí a bez zvědavých pohledů okolí. Příběh z roku 2008 se odehrává na tehdy již chátrající, ale ještě stále pohromadě držící usedlosti Cibulka. Opuštěnou usedlost před časem obsadil kolektiv mladých squatterů a jeho členové právě připravují společnou večeři. Některým z nich v té době ještě není ani osmnáct. Náhle se ozve zacinkání, nejsou to však talíře, ale policista s odjištěnou pistolí, kterou strká skrze zamčenou mříž. Navzdory tomu, že je mu po výhrůžce obratem otevřeno, ozvou se ze dvora usedlosti výstřely. Jeden z mladých squatterů se před policisty pokusí prchnout na střechu. Kulka ho naštěstí mine, policisté mu tak „jen“ rozbijí nos. Pro úplnost dodejme, že Cibulka dnes, po dalším obsazení a loňském vyklizení, stále zeje prázdnotou a to, co z ní ještě zbylo, nerušeně chátrá dál.
Na squatterech si pak policie smlsne ještě mnohokrát. Nejvíc asi v roce 2012 při zásahu proti demonstrativnímu obsazení již neobyvatelné vily Milada. Do akce proti třiceti lidem uvnitř nasadí téměř stovku mužů, které ze vzduchu podporuje vrtulník. Když se jí nakonec podaří do budovy vniknout, nahází do místnosti plné lidí rozbušky. Později pak muže a ženy ležící čelem k zemi bije teleskopickými obušky, šlape jim po těle, vyváděné prohání bicí uličkou… Rozbije jim rovněž mnoho osobních věcí. Soud proti policii, který se účastníci tehdejšího obsazení rozhodli vést, stále trvá, policejní videozáznam z akce však končí vniknutím policie do budovy a pokračuje zase, až když jsou zbití vedeni k policejním antonům. Podobně jako v kritických chvílích mnohokrát předtím i potom.
Jiným příkladem je 1. máj roku 2007. Zatčení účastníci demonstrace proti krajní pravici (mimo jiné i skupina mladých sociálních demokratů) jsou na služebně slovně ponižováni, nazí dělají dřepy za zvuků písní Daniela Landy, jeden z anarchistů je později vyšetřován, obviněn a souzen za napadení veřejného činitele. Vypovídající policisté si však u soudu protiřečí tak okatě, že je brzy zproštěn viny. Čas a nervy s tím spojené mu však již – podobně jako mnohým dalším, kteří se ocitli ve stejné situaci – nikdo nevrátí.
V tomto, zdaleka ne úplném, výčtu přitom není třeba obracet se jen do minulosti. Stačí se podívat na současný případ Igora Ševcova či na šikanu, které čelí vyslýchaní v případu Fénix.
Násilí na marginalizovaných
Nejste příznivcem veřejného neklidu či narušování posvátnosti soukromého vlastnictví a myslíte si, že by se řešení nejlépe všeho mělo nechat na příslušných institucích? A jak se zachováte, až se do místa, kde bydlíte i se svou rodinou, vydají příznivci krajní pravice, aby vám ukázali, zač je toho loket? Romská zkušenost s policejním násilím by vydala na samostatnou knihu, zvláštní kapitolu by si však zasloužily policejní zásahy proti těm, kteří se při příležitosti podobných akcí pokusili bránit své domovy a cestu k nim chtěli příznivcům krajní pravice zablokovat. Rány, které při svých nenásilných protestech utržili třeba Romové z Nového Bydžova či Krupky, nepřišly k jejich údivu od neonacistů, ale od oddílů těžkooděnců a policistů na koních, kteří neonacistům vyklízeli cestu pro jejich pochod.
Samostatným typem státního násilí jsou pak policejní intervence proti lidem z okraje společnosti – proti těm, kteří jsou bez domova, závislí či jinak slabí a zároveň se vymykají ze standardů halasně vzývané slušnosti a čistoty. Kopance, rány teleskopickým obuškem, ale i bití končící mnohočetnými zlomeninami zde sice přímo nesouvisí s politickou akcí, o nevyslovené politické objednávce „slušných“, kteří chtějí dostat „špínu“ mimo obytné zóny, však není pochyb. Netřeba snad dodávat, že stejně jako všechny další zmíněné i nezmíněné policejní intervence přichází toto násilí bez ohledu na to, zda právě vládne strana „levicová“ či „pravicová“.
Bránit se je na místě
Oběť přestává být obětí, když se vymaní z vleku událostí, na které nemá vliv a jejichž dynamice nerozumí. Rozhodně si proto zaslouží informace. O povaze násilníka, o tom, že není jediná, o tom, co může očekávat, ale třeba i o tom, že policejnímu bezpráví se lze postavit. Obrana může posloužit minimálně jako psychohygiena. Nemusí přitom jít jen o soudy, stížnosti či pěsti do těžkooděnecké plné polní. Všechno bude nejspíš trochu jiné, máte-li na nose brýle nebo třeba vysokoškolský titul v občanském průkaze. Se statusově vyhlížejícími proprietami je mnohem pravděpodobnější, že vše proběhne na úrovni, i když třeba budete klást pasivní odpor.
Bránit se je na místě – nejen pro ochranu vlastní integrity a pro to, abyste se nestali obětí, nejen z principu, ale i proto, že je třeba, aby policistům někdo připomínal, že jim všechno neprojde. Je ale také dobré nečekat v naivních představách, až se splní nesplnitelné. Policie je zkrátka policie, a ačkoliv to leckdo slyší nerad, policie je institucionalizovaným násilím, dohlížitelem nad dodržováním norem, jež nejsou ustaveny na základě konsensu, ale na základě moci a síly. Stačí se ostatně podívat na policejní zásahy při demonstracích různé povahy na západ od nás. Silové složky tam mnohdy zasahují mnohem razantněji než tady, kde mají bystřejší policisté stále jakési povědomí o tom, že mohou být snadno zneužiti politikou (oproti tomu excesy při postupu vůči těm, kteří se na okraji společnosti neocitli z vlastní vůle, jsou na Západě mnohem méně časté).
Od lidí, kteří se dobrovolně vzdávají svobodné vůle, aby se stali nástrojem výkonu násilí na cizí rozkaz, nelze příliš očekávat kritický postoj, pochopení či snahu vyhnout se násilí – čekat lze spíše vysoký stupeň konformity a schopnost podřídit se rozkazům. Srovnávat podezřívavost a třeba i předsudek vůči členům silových složek například s předsudky vůči menšinám je ovšem nesmysl – jsou to policisté, kteří si svou práci vybrali a kteří mohou rozkazu neuposlechnout. Bohužel však leckdy plní i rozkazy, jejichž obsah je v rozporu nejen se svobodou, důstojností a zdravým rozumem, ale i se zákonem. V takové situaci vám předsudek může zachránit zdravou kůži. Zároveň je dobré nenechat si vymlátit z hlavy vědomí, že policie je nejviditelnějším článkem systému, do kterého tak nějak patříme všichni. A podle toho pak směřovat své rozhořčení. Podporujeme-li však systém, který nedokáže fungovat bez ozbrojené úderky, která v přítmí rozdává rány, aby po rozsvícení světel mediálních reflektorů opakovala „pomáhat a chránit“, pak si asi prozatím nic lepšího nezasloužíme. Ať už jsou nám bližší hodnoty svobody, solidarity a rovnosti či spíše soutěže, volného trhu a antikomunismu.
Autorka je psycholožka