Foto: Pirátská strana, Wikimedia Commons, CC 2.0
„Poslední zastávkou na dnešním výjezdu byly Líbeznice, kde působil 11 let jako starosta Martin Kupka a obec velmi posunul dopředu. Letos držím palce Janu Havlíčkovi, který ho ve funkci nahradil. Děkuji všem za dnešní setkání, byla to velmi příjemně strávená sobota,“ napsal si na Twitter předseda vlády Petr Fiala zhruba ve stejnou chvíli, kdy se Václavské náměstí zaplnilo desítkami tisíc rozhořčených protestujících. Kdyby se tak člověk orientoval pouze podle premiérova Twitteru, získal by dojem, že se vlastně nic zásadního nestalo. Venku bylo hezky a sobota byla příjemná a na Václavském náměstí se sešlo mezi padesáti a sedmdesáti tisíci lidmi, kteří protestovali proti premiérovi, toho času na výletě v Líbeznicích, a jeho vládě.
Jednu vládu střídá druhá, frustrace pokračuje
Jen pár měsíců od převzetí otěží vládnutí na tom pětikoalice není vůbec dobře. Podle průzkumů se Petr Fiala potýká s nejmenší důvěrou ze všech předsedů vlád v Evropské unii. A čísla vykreslující důvěru jeho kabinetu jsou také velmi znepokojivá – blíží se těm, která měl Andrej Babiš za nejtvrdší covidové éry. Tedy v době, kdy jsme nevěřícně sledovali blábolícího oligarchu, jak nám vysvětluje, že jsme „best in covid“, zatímco umírali lidé a systém pomoci kolaboval.
Divit se, že se na Václaváku sešlo tolik lidí, může jen ten, kdo si z atmosféry kolem první přímé volby Miloše Zemana prezidentem nevzal žádné ponaučení.
I když se dnešní situace od té covidové v lecčem liší, to hlavní – absolutní neporozumění její vážnosti ze strany těch, kteří vládnou, přetrvává. Už nemá smysl chodit kolem horké kaše. Výkony některých ministrů Fialovy vlády jsou čirým diletantstvím. Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela je kritizován za tzv. „úsporný tarif“, který ale úsporný není vůbec ničím a navíc nejspíš domácnostem nepokryje ani jednu zálohu na elektřinu, jejíž ceny rostou a různě se pohybují každý den. Na pomoc má vláda vydat 66 miliard, o jejich zacílení a efektivitě ale většina odborníků velmi pochybuje. Národní ekonomická rada vlády, kterou si sice kabinet Petra Fialy sám ustanovil, ale zatím její doporučení nijak výrazně nereflektuje, už přitom vládě navrhl jinou sadu opatření, jak řešit nastávající podzim.
Jsou to právě energie, které dnes lidem přidělávají nejvíce starostí. Náklady na základní potřeby skokově rostou, zatímco mzdy a platy zůstávají u ledu a kvůli rychlé inflaci naopak devalvují. Mnozí lidé zkrátka, ani když tvrdě pracují, nemají kde brát na naprosto základní výdaje. Už před krizemi přitom neměla téměř čtvrtina společnosti na nečekané výdaje ve výši 12 tisíc korun – nyní je situace mnohem kritičtější.
Vládu navíc dostihla i kauza Dozimetr a především liknavé chování ministra vnitra Víta Rakušana působilo jako nahrávka na Babišovy i Okamurovy smeče. I když nakonec Petr Mlejnek po tlaku Pirátů sám odešel, ulpěl stín pochybností nejen na Rakušanovi, ale i na Petru Fialovi. Ten měl situaci rozhodně řešit rázněji. Už jenom proto, aby možným útokům prostě předešel. Dozimetr je totiž v mnoha ohledech hlavně symbolická kauza.
V hlavní roli fráze
Komunikace samotného premiéra je hrubě nedostačující. Jeho přesvědčování, že nikoho nenechá padnout, působí vyprázdněně a jako fráze člověka, který neví, ke komu mluví, a veškeré problémy má tendenci svádět na válku a na Babiše. To ale už nestačí, v jakkoliv tíživé situaci se vláda nachází – koneckonců na jeden z hlavních problémů si zadělala sama zrušením superhrubé mzdy.
Trvalá sekyra ve výši 100 miliard ročně, kterou si sama ODS uštědřila, aby populisticky vyšla vstříc nejbohatším, ji samotnou tlačí do těžce ideologických pozic. Ve snaze nezatěžovat dál rozpočet se tak ve vládní komunikaci znovu objevily témata jako škrty, mrazení platů (naštěstí už zrušené) nebo privatizace, zatímco realita ukazuje, že na něco takového ve stávající situaci vůbec není prostor.
Představa, že si lidé, kteří dnes ani neví, zda si zvládnou udržet bydlení nebo jestli přežijí bez pádu do zadlužení, připlácejí třeba ještě na zdravotní péči nebo školství, je zcestná a ukazuje na mantinely zkostnatělého uvažování, které nám teď v rychlém řešení problémů vůbec nepomáhá – naopak, i samotné debaty o spoluúčasti můžou lidi uvrhnout do dalších obav a stresu. A těch mají před nadcházející zimou víc než dost.
Kdyby se před pár dny neobjevila tvrdá kritika vlády ze strany členů ODS Pavla Blažka nebo Martina Kuby, vypadalo by to, že vláda žije v naprosto jiném časoprostoru. V takovém, do kterého každodenní problémy a zápasy rostoucího počtu lidí, ani nepronikají, a tak je není třeba adekvátně řešit. Kromě domácností jsou přitom v obavách o podniky, které mohou začít rychle krachovat. Taková situace by pravděpodobně roztočila kaskádů dalších zásadních problémů.
Data máme – a co dál?
Jenže připomeňme si alespoň základní data. Inflace se stala pádivou, roste nepřetržitě už více než rok. Potraviny rekordně zdražují, přičemž čísla o tom, jaké mají prodejci marže, nemáme – zjišťovat, to by byl, na rozdíl od debat o cenách benzínu a nafty, asi komunismus. Každý měsíc se také zvyšují výdaje na bydlení, které stoupají rekordně rychle a také nejvíce zatěžují lidi s nižšími příjmy. Problémy mají ti, kteří mají hypotéky, ale nejvíce ohrožení jsou lidé v nájmech nebo nekvalitním bydlení. Pro ty však jakoby neexistovala pomoc – jsou úplně mimo radar vlády.
Roste počet těch, kteří po uhrazení základních potřeb neušetří vůbec nic, nebo mají dokonce vyšší výdaje než příjmy. Taková situace se momentálně týká každé třetí rodiny s dětmi, což má pak vliv na stabilitu domácího zázemí i prospívání těchto dětí ve škole. Výrazně šetří už čtvrtina domácností.
Tomu, co pro rodiny znamená začátek školního roku, jsem se věnovala v textu, který shrnuje data hned z několika výzkumů. Ve zkratce: roste počet těch, kteří si nemohou dovolit třeba obědy, kteří nemají na kroužky a kteří nezvládnou zaplatit dětem aktivity, jako je například lyžařský výcvik. To dál chudobu řetězí a děti stigmatizuje, vyděluje z kolektivu a má neblahé dopady na jejich psychiku. Dá se říct, jsou to děti, kdo u nás nejvíce doplácí na dědičnost chudoby i nerovný přístup ke vzdělání.
S tím, jak výdaje rostou, se stále zvyšuje počet lidí pod hranicí chudoby. Počet domácností s příjmem pod touto hranicí vzrostl z devíti procent koncem roku 2021 na momentálních 16 procent. Nejohroženější jsou samostatně žijící senioři, samoživitelé a samoživitelky. Tento trend je třeba brát velmi vážně i s ohledem na možné další důsledky. Všichni moc dobře víme, jak zásadním problémem pro českou demokracii se stal nespravedlivý systém vymáhání dluhů: exekuce dodnes drtí více než tři čtvrtě milionu lidí a přímo tak ovlivňují další stovky tisíc jejich rodinných příslušníků.
Pokud se nepodaří předejít situaci, kdy se začnou zadlužovat další lidé, můžeme se brzy potýkat s roztáčením další exekuční spirály – a akce jako Milostivé léto budou úplně k ničemu. Je dobré si totiž uvědomit, že už dnes mají lidé s exekucemi problém se nechat zaměstnat – a to nejen proto, že se jim práce moc nevyplácí, ale také proto, že pro své zaměstnavatele představují značnou byrokratickou zátěž. Není těžké si tak představit, kdo bude případně propouštěn jako první.
Dávky nejsou ostuda
V pasti jsou – jak již bylo řečeno – i senioři, jakkoliv by se mohlo zdát, že na ně díky zákonné valorizaci krize tolik nedopadají. Problém je ale v tom, že nejvíce z valorizace těží vysokopříjmoví lidé v důchodu, zatímco ti nízkopříjmoví jsou v tomto systému znevýhodnění a valorizace jim pomáhá jen velmi málo. Především samostatně žijící seniorky a senioři dnes neví, z čeho platit léky, potraviny a bydlení, a potvrzují se informace, že tito lidé jsou stále častějšími a početnějšími klienty potravinových bank. Bez nich by nejspíše hladověli.
Dalo by se jednoduše pokračovat: o dávky stále nežádá ani větší část z těch, kteří na ně mají nárok. Svůj podíl viny na tom má letitá snaha politiků vykreslovat dávky jako něco, co slušný člověk „nezneužívá“. Tento narativ se stal tak rozšířeným, že začal fungovat jako fake news, a přímo ovlivňuje schopnost lidí říct si o státní pomoc. Tuto rétoriku dodnes šíří třeba provládní web Forum24 a Pavel Šafr, který lidi nabádá, že sociální dávky jsou ostuda a zdravý člověk o ně žádat nemá.
Dávky u nás přitom nebyly nikdy zneužívány, právě naopak – nebyly využívány v dostatečné míře, což souvisí s totální byrokratizací dávkového systému, což je další problém, proč tak potřebné dávky, jako jsou ty na bydlení, nečerpá odpovídající množství lidí ani dnes. Jakkoliv se Fialově vládě musí přiznat, že zlepšila jejich formuláře, je třeba ve vstřícnější politice dávkových systémů dál pokračovat a otevřeně mluvit o tom, že žádat o ně je lepší než padnout na sociální dno.
No a pak tu máme energie. Od pádu Bohemia Energy bylo jasné, že se česká společnost žene do neuvěřitelného problému. Situaci tehdy absolutně nezvládla Babišova vláda, bohužel ta dnešní si nevede o nic lépe. Naše závislost na ruském plynu se pak s vypuknutím války ukázala jako velká strategická chyba. Ruská strana si je této závislosti pochopitelně vědoma a v duchu své politiky a pozice s námi i ostatními zeměmi Evropy také jedná – jako vyděrač. Je v pořádku, že na to česká vláda odmítá přistoupit, koneckonců její zahraniční politika je něco, co lze dlouhodobě chválit. Jenže jen o zahraničí v tom, co se děje u nás, pochopitelně nejde.
Zahřeje nás lidské teplo?
I proto je nutné mluvit o maximální energetické soběstačnosti – ukazuje se, že otázka energetiky je otázkou bezpečnosti a strategií. To ale lidem, kteří dnes šokovaně zírají na zálohy za plyn a elektřinu, musí vláda vysvětlovat jinak než neustálým demagogickým omíláním závadnosti ekologické politiky, anebo paternalistickým poučováním o „svetrech proti Putinovi“. V tom, jak celou katastrofu kolem energií komentuje, je totiž nejvíce vidět její základní neschopnost. Absence empatické komunikace, v jejímž středu by stála opravdová snaha pochopit, z čeho mají obyvatelé Česka dnes strach, a návrhy řešení, jak jim pomoci, aby je neovládnul.
Jakkoliv je chvályhodné vysvětlovat, že nejen v rámci posilování zdraví a omezení spotřeby je nutné topit méně, vypadají apely Markéty Pekarové Adamové jako další snaha o přílišnou individualizaci problémů spojených se zvyšováním cen energií. Česká republika potřebuje bezesporu osvětovou kampaň, jak ušetřit – jenže svetr proti Putinovi působí rovnou jako její parodie – přitom jde o jeden z pilířů současného koaličního PR. A to je škoda. Protože topit musíme všichni méně – tak to prostě je, jen to není jediné řešení a lidé potřebují především nějaký jasný plán, co mají od vlády čekat.
Vláda navíc disponuje výhodou v podobě evropského předsednictví a je důležité, že se na mezinárodní úrovni snaží vyjednávat. Řeč by přitom neměla být jen o cenách, ale také o dostupnějším zateplení domů nebo instalaci solárních panelů doprovázených srozumitelnou kampaní a poradenstvím. Na pořadu dne je samozřejmě, jakkoliv to může představovat velké ideologické bariéry, zastropování cen a zdanění nadměrných zisků energetických korporací, úsilí o maximální energetickou soběstačnost státu včetně například investic do úprav veřejných budov na nízkoenergetické.
Když Babiše nahrazuje Putin
Místo toho, aby se dlouho akcentované a odborníky neustále propírané problémy začaly řešit, stávalo se, že ti, kteří na ně upozorňují, byli nálepkováni jako „prokremelští slouhové“. Dříve přitom tuto figuru snahy odpoutat pozornost od skutečně zásadních otázek ve společnosti nahrazoval Babiš, kdy prakticky jakákoliv kritika byla komentována slovy „vy chcete zpátky Babiše?“.
Dnes tuto úlohu zastupuje Putin, jehož vraždící válečná agrese na Ukrajině je samozřejmě světovou tragédií a je dobře, že k ní má naše republika v čele s Fialovou vládou zásadový postoj. Nemůžeme ale legitimní kritiku domácí politiky odbývat agresivními výpady o podpoře vraha. Tím se celá situace jen betonuje. Válka není výmluvou pro nedostatečnou aktivitu vlády na domácím poli. Kritika vládních kroků neznamená inherentní podporu Putinovy agrese na Ukrajině.
Je naopak důležité odhalovat skutečné zdroje hybridní války i proruských vlivů. V tom, že za organizací sobotní akce stály prokremelské síly, má Petr Fiala pravdu. Dokládají to i požadavky, které „iniciativa“ Na prvním místě prezentuje na svém webu.
Většina řečníků se navíc rekrutovala ze starých známých antivaxerských demonstrací. Tehdy se začaly spojovat různé společenské proudy a kromě těch, kteří se reálně báli o svou budoucnost, tam byli i tací, kteří se na strachu lidí snažili politicky zviditelnit nebo vydělat. Vznikl tak podivný mix národoveckého ezoterismu, který dál obavy jen rozdmýchával a jehož financování i zájmy byly netransparentní. Jedno měly tyto protesty společné: spojovaly různá extrémní uskupení, především ta ultrapravicová, a vnášely do politiky ještě větší chaos.
I když antivaxerské demonstrace nevynikaly až takovou silou, podařilo se jejím organizátorům a podporovatelům rozsévat semínka nedůvěry a dále s nimi pracovat. Náročná situace, ve které se rostoucí počet domácností nachází, je pro další prohlubování krize dostačujícím podhoubím. A tak najednou sledujeme, jak se dříve okrajové názory stávají mainstreamem pro vysoké desítky tisíc protestujících (a to nevíme, kolik lidí tyto postoje obhajuje, ale na demonstraci nedorazilo). Vláda akci musí brát vážně a nezůstávat pouze u poukazování na pozadí demonstrací, jak to Fiala udělal ve svém – celkem nešťastném – mediálním vyjádření, když řekl: „Je jasné, že ruská propaganda a dezinformační kampaně se objevují na našem území opakovaně a někdo jim prostě podléhá.“ Jen o dezinformace tu rozhodně nejde.
Vláda jako záminka i reálný problém
Je nutné říct, že kritika vlády byla pro pořadatele i řečníky pouhou záminkou. Jejich motivace leží spíše ve snaze společnost dál rozeštvávat než vytvářet autentické protestní hnutí. Něco podobného, jen s větší politickou čitelností, dělá SPD dlouhodobě a stejně jako Babiš i Tomio Okamura s každým dalším projevem přitvrzuje a posouvá hranice. Kromě toho, že tento styl politiky nesmí být měřítkem politické kultury, je ale nutné říct, že otěže odpovědnosti má v rukou vláda samotná.
Babišovu ani Okamurovu kritiku nezmírní, karty v rukou ale má – a musí s nimi začít hrát. Ani to, jakou dnes máme opozici, nesmí být záminkou pro vládní stagnaci nebo dokonce vytěsňování problémů, na které Babiš nebo Okamura (a spolu s nimi pak další) ukazují a upozorňují. Tyto problémy existují a spolu s nimi i pocit odpojení vysoké politiky od každodennosti obyvatel. Dlouhodobě sledujeme, jak klesá ochota účastnit se politických procesů, jak roste frustrace – jen v posledních volbách propadlo na milion hlasů určených stranám, jež se do sněmovny nedostaly, a další významná část voličů volit ani nešla.
Politika se neodehrává jen mezi zúčastněnými. Naopak: nezájem o ni nám o povaze demokracie řekne také dost. Nezřídka totiž souvisí s úpadkem základní veřejné infrastruktury (jak popisoval náš seriál Rok nula), s osobním pocitem nenaplněných slibů polistopadového uspořádání i reálným zhoršením životní situace pro ne úplně bezvýznamnou část společnosti. Přidejme malý růst mezd a platů, vyvolávání bezmála třídní války proti státním zaměstnancům, kterého se dnes vláda opakovaně dopouští, panské rady místo pomoci a výbušná kombinace hněvu a odporu ke stávajícímu politickému řádu je na světě.
Když chybí levice…
K celé situaci pak přispívají i další faktory: úpadek levicových stran, především ČSSD, kterou definitivně pohřbil Jan Hamáček. Když v roce 2013 probíhaly protesty proti vládě Petra Nečase, kromě silného vstupu odborů v ní figurovaly i jasně zacílené levicové síly. Kromě intelektuálně levicového ProAltu, kterému se však dařilo působit regionálně a srozumitelně, tu byla silná ČSSD tehdy v čele s Bohuslavem Sobotkou.
Ta zvládala společenský hněv přetavit v demokratickou politickou sílu – ale od nástupu k moci nedokázala realizovat taková opatření, kterými by si důvěru lidí udržela. Dnes se ČSSD nachází v naprosto nepochopitelné defenzivě. Svalovat vinu na to, že se o ně novináři tolik nezajímají, nestačí. Právě proto by sociální demokraté měli vést jasnou, hlasitou kampaň – v ulicích, na sítích, všude, kde nepotřebují tolik peněz a otevřenou náruč médií. Že to Michal Šmarda nedělá, že nehledá každý den cesty, jak vládu kritizovat a nabídnout alternativu, je velká prohra. Z určitého pohledu má totiž ČSSD ideální podmínky pro comeback. Zdá se ale, že si to uvědomují všichni, kromě ní samotné.
Přitakat však požadavkům těch, kteří stojí za sobotní demonstrací, by pro demokratickou levici bylo krátkozraké. Na požadavcích organizátorů a přemýšlení řečníků není levicového vůbec nic – jsou to jen národovecké žvásty s jasně ultrapravicovým nádechem. Pokud se k nim chtějí komunisté nebo část tzv. konzervativní levice přidávat, je to jejich volba. Svůj prostor v tomto politickém poli ale nikdy nedostanou a budou působit jen jako laciná stafáž nenávistných fanatiků.
Odbory, které by měly přirozeně hájit zájmy pracujících, jsou navíc v kleštích Středulovy prezidentské kandidatury. Jeho aktivity proti vládě pak mohou působit jako předvolební kalkul. A to odbory oslabuje, svou pozici a roli v udržení rovnovážné diskuse ztrácejí.
Miliardář – senior v krizi středního věku
Přitom mediální rámování tehdejších protestů nebylo od některého dnešního nálepkování zase tolik odlišné. Pokud se média těmto demonstracím věnovala, často tak dělala s různými pejorativními komentáři o tom, jak je stávkování nevkusné a ti, kteří si na problémy způsobené ekonomickou krizí stěžují, jsou jen kverulanti a ubožáci bez zubů ve špatně padnoucím oblečení, kteří si neváží demokracie. Podobné komentáře o lůze a dezolátech lze zaslechnout i dnes.
Absence demokratické levice je zásadní politické téma, jenže nesmíme jím nechat překrýt fakt, že tato vláda má pohodlnou většinu ve sněmovně, moc, a tudíž i nástroje k řešení krize. Vůbec to však nedělá, a ještě se v řadě otázek chová arogantně a přezíravě. Těží z toho samozřejmě Babiš, který sám nenávistné komentáře vůči sobě i svým voličům neustále přetavuje do protikampaně.
Je ovšem pozoruhodné, jak oligarchovi a majiteli ANO v poslední době ujíždějí nervy. V přímém přenosu pozorujeme, jak vypadá krize středního věku u oligarchy důchodového věku. Křečovité šaškování na festivalech a rádoby mladistvý look tento dojem jen podtrhují. Babiš vůbec není v kondici – problém ale je, že to nijak nevadí. Vláda je tak neoblíbená, že má na své jančení prakticky bianco šek.
Nepoučitelní
Pro některé komentátory i politiky byl pohled na zaplněné náměstí, kde se sešlo na 70 tisíc lidí, nejspíše překvapivý. Vydělování sociálních problémů z diskusí o povaze demokracie se v Česku táhne už dekády. Navzdory tomu, že výzkumy týkající se radikalizace společnosti vždy uvádějí, že tento jev přichází s rostoucími obavami nižších středních tříd z pádu na sociální dno a pocitů opuštění, nezájmu a přehlížení. Divit se, že se na Václaváku sešlo tolik lidí, může jen ten, kdo si z atmosféry kolem první přímé volby Miloše Zemana prezidentem nevzal žádné ponaučení. Zdá se, že takových lidí je tu stále dost, a svým způsobem jde o až fascinující doklad jejich nepoučitelnosti.
Když se v reakci na nespokojenost s Babišovou vládou začaly tvořit akce Milionu chvilek pro demokracii, objevilo se i riziko, aby se v nich nezacyklilo symbolické pojímání demokracie coby souboje mezi pravicovým dobrem a populistickým zlem. V zemi, kde se ale za populismus označuje snad úplně veškerá sociálně orientovaná politika, to samozřejmě dopadá i na možná levicová řešení krizí. Jenže akcenty na kvalitní sociální politiky se nikdy nestaly součástí hnutí, a i to je dnes jedním z problémů.
Chvilkaři po chvíli začali působit jako neplacené PR tehdejších opozičních stran a spolu s tím, jak odpor k Babišovi sílil, začaly se opět privatizovat pojmy, na které by přitom měl mít nárok v podstatě každý. Svoboda, demokracie nebo láska se v podání liberálních protestů už zase staly synonymem pro určitou část politického spektra, což českou politiku dlouhodobě zatěžuje tím, že ji to odsouvá mimo jasné a věcné kategorie. Víra, že nejdříve je třeba odstranit Babiše a pak až řešit systémové problémy, nakonec vedla k nepřiměřené hierarchizaci společenských potřeb.
Dnešní situace ukazuje, že k bodu B jako vždy nedošlo – a to mimo jiné i proto, že ve chvíli, kdy organizátoři protestů proti Babišovi dosáhli svého, přestaly je další problémy zajímat. Je to právě absence tlaku ze strany vlastních voličů, co umožňuje vládě setrvávat v pohodlné bublině nedostatečné reakce na krize. A je to právě přezíravost ke každodenním problémům velké části české populace, která už tak dost fragmentarizovanou společnost ještě více štěpí a žene zoufalé lidi do náruče extremistů.
Není na tom nic nového a dalo se to čekat – jinak by totiž někdo musel sociální problémy brát skutečně vážně a vědět, že čím více se ve společnosti staví na solidaritě, tím lépe je to pro demokracii a důvěru v ní. Sobotní demonstrace na Václavském náměstí radikalizaci nespokojených občanů a občanek dokládá. Míč je teď na straně vlády a ministrů. Řeči o pochopení lidského strachu, vágní fráze, vyjádření o Rusku nebo Babišovi s Okamurou už ale nepostačí. Zima se blíží.
Autorka je redaktorka Alarmu.