V době psaní těchto řádků nebyl poslední červnový týden ještě u konce. Slétal se summit nejvyšších eurohlavounů (Evropská rada), žhavily se telefony a probíhala jednání mezi advokáty státu upadlého do dlužního otroctví a zástupci lichvářů nad polévkou ještě nedovařené dohody, která se kdykoli mohla převrhnout a všechny opařit. Ale základní rámec byl už jasný: v Řecku vládnoucí „radikální levice“ byla na hlavu poražena. Byla poražena jako řecká i evropská alternativa, jako hnutí skutečné změny. Připodobnila se klasickým „stranám práce“, k sociálním demokratům a socialistům, byť možná z jejich nejlepších dob. Před zhruba stoletím sice také – jako dnes – označovali všeobecné vykořisťování za pouhý očistec na cestě k nebeským zítřkům a každý drobný ústupek kapitálu za celonárodní vítězství. Ale i oni sami, natož jejich voliči, si tehdy ještě mysleli, co si už dneska nemyslí ani náhodou: že za rohem už čeká když ne revoluce, pak aspoň obrovská a plná vana prohloubené demokracie, v níž bude kapitalismus rozpuštěn. A vypuštěn z dějin.
Nelidské břemeno
Holým faktem je, že premiér Alexis Tsipras a jeho lidé místo toho rozpustili a vypustili radikálně levicový – pouhé tři roky starý – Soluňský program, v němž se zavázali zatnout tipec úsporným opatřením, pětileté diktatuře Trojky věřitelů a asociálnímu memorandu se sadou zničujících reforem. Dnes se snaží oslavovat širší manévrovací prostor ve fiskální oblasti rozpočtových přebytků (namísto tří a půl procenta jen jedno procento v tomto roce) a hořkou důchodovou reformu: slib snížení věku pro odchod do penze v šedesáti letech je pryč (bude to v sedmašedesáti). Stejně zmizela předchozí pravdivá argumentace, že důchody v Řecku pohlcují šestnáct procent HDP jen proto, že Trojka srazila ekonomiku o celou čtvrtinu a že z penzí při více než padesátiprocentní nezaměstnanosti mladých lidí přežívají celé rodiny. Jsou oslavovány kosmetické přesuny v sazbách bytostně asociální DPH jako „ochrana nejchudších“, je zlehčováno nové fiskální džusování tisíců ostrovů, již tak zatížených drahotou dopravní obslužnosti.
Syriza selhává i z toho důvodu, že Řecko bylo vystaveno – podle přesné formulace francouzského webového deníku Mediapart – skutečné „strategii teroru“.
Zkrátka: aby Řecko „neztratilo důvěru finančních trhů“ a mohlo si od věřitelů půjčovat na další splátky týmž věřitelům, je třeba i nadále dávat do frcu národní bohatství, včetně přístavu Pireus. Je třeba pokračovat v politice úsporných opatření, která nemají logiku ani podle valné části mainstreamových ekonomických příruček. Syriza musí zcela zapomenout na zásadní předvolební slib: vymazání podstatné části dluhu ve výši 322 miliard eur (177 procent řeckého HDP).
„V žádném případě,“ vzkázalo dětinskému Tsiprasovi a nevychovanému Varufakisovi osmnáct dospělých papalášů eurozóny s vybraným chováním. Trvají na tom, jakkoli dobře vědí, co pochopil už Atéňan Solón před dva a půl tisíci lety: že je nezbytné „setřesení břemene“ všech dluhů a vykoupení lidí z otroctví, protože splácet takové částky je nereálné, nelidské a pro systém nebezpečné. I proto přece jen strčili do Tsiprasovy dlaně „růstový balíček“, tedy pětatřicet miliard eur z fondů Evropské unie do roku 2020. Aby mu Atéňané hned nenabančili. Že si něco slízne, je jisté.
Boj každého s každým
Liché jsou moudré řeči o tom, že Řekové mají být rádi, že jsou rádi, když celá jejich ekonomika stojí a padá s exportem oliv, krmením turistů tzatzikami a životem „na sekeru“. Buď je tu totiž systém pro lidi, anebo lidé pro systém. Buď jsou lidé pány svého osudu, nebo jen přívěskem systému, který je přímo založen na sociálních a teritoriálních frakturách, na likvidaci nekompetitivních konkurentů, zvenčí zahazovaných zbožím a tlačených výdělkářskými šmejdy do dlužní otročiny. S tímto vědomím, ba s tímto záměrem, bylo Řecko integrováno. A dnes je organizovaně a zcela záměrně sráženo na kolena pro výstrahu všem ostatním, kteří by mohli být stejně neúspěšní, nepřizpůsobiví a troufalí. Vždyť oni měli tu drzost přijít mezi měšťáky bez povinných kravat a ještě mít nějaké požadavky!
Selhání vůdců Syrizy je ovšem pochopitelné a od začátku jejich vládnutí potenciálně přítomné. Vládnoucí třídě a jejím reprezentantům se podařilo obyvatelstvo Evropy nejen imunizovat proti „řecké nákaze“, ale přímo ho postavit proti „líným Řekům“. Postavit stejně snadno, jak lehce se nejnověji daří přesměrovat všechen autentický sociální hněv evropského lidu proti imigrantům. Šikovná propaganda dokonce neváhala vypočítávat, kolik z mnohamiliardové pomoci antické kolébce demokracie připadá na každého Řeka. Byla to ale nejprve pomoc soukromým, do globálního finančního kapitálu pevně vřazeným bankám. Na rozdíl od bankovních gangsterů mohl řecký stát z těch stovek miliard použít na svůj provoz pouhou jednu dvacetinu. Pak tento dluh institucionalizovali, převedli jeho zabezpečení na Trojku a udělali si jakousi velkou dluhovou pojišťovnu – pro případ řeckého bankrotu – z daňových poplatníků zemí eurozóny.
Úspěch zaručen a podpora zdola – demokratická legitimita gangsterských reprezentací – při hrubém ponižování Řecka zajištěna. Mimořádná přísnost MMF vzešla z toho, že mezi jeho členy jsou desítky zemí, z nichž Fond předtím strukturálními reformami doslova sedřel kůži – zachraňování Řecka v eurorukavičkách nesou pak stejně těžce, jako evropští xenofobové záchranu každého uprchlického života ve Středozemním moři. Tu džungli, v níž bojuje každý s každým na život a na smrt, stvořilo nám panstvo proto, aby nás ze svých pevností mohlo lépe ovládat.
Strategie teroru
Syriza selhává i z toho důvodu, že Řecko bylo vystaveno – podle přesné formulace francouzského webového deníku Mediapart – skutečné „strategii teroru“. Deset dnů po volbách z 25. ledna, které po Evropě vzedmuly vlnu naděje, ale i autentickou hrůzu kontinentálních ekonomicko-politických elit, zahájila útok na Atény Evropská centrální banka. Zrušením možnosti pro řecké banky opatřit si dostatek likvidity pro úvěrování a mezibankovní byznys Frankfurt cynicky přiškrtil ekonomiku Řecka, beztak již zmítaného sociálním úpadkem rozměrů humanitární katastrofy. Zkuste potom s darebáky jednat slušně, hýřit úsměvy a dodržovat politický bonton. A zkuste neustoupit těm, kteří dali najevo, že se nezastaví před ničím.
Ministr financí Varufakis byl z vyjednávání stažen (asi pro „aroganci“) a Atény přijaly necelý měsíc po volbách (20. února) bruselskou ideu úsporných opatření. Šlo jen o tezovitý rámec, ale dostatečně výmluvný, aby vyvolal uvnitř strany první ostré střety. Okamžik pravdy – tedy otevřená válka s věřiteli – byl odložen o čtyři měsíce. Ale nebylo to Řecko, které získalo čas a nabralo dech, jak po tom výprasku jeho reprezentace kupodivu předpokládala. Navzdory tvoření vládní sociální legislativy v dubnu (kdy byl ovšem prodán i přístav Pireus), výhodu získal nepřítel.
Proč? Inu proto, že nelze takříkajíc šturmovat nebe v jednom kuse celý půlrok. A přestože hrdí Řekové za posledních pět let předvedli rekordní počet generálních, odvětvových i divokých stávek a bezpočet demonstrací, vrchol bojového vzepětí a víry v dosažitelnost změn strměl nejvýš v lednu a v únoru. A byl jednoznačnou podporou Tsiprasovy vlády v jejím boji, jak tomu ostatně bylo i na počátku tohoto týdne. Je však jen malá naděje, že bude po posledních Jobových zvěstech toto vzepětí nyní překonáno tlakem na tutéž vládu, aby se vrátila do opuštěných zákopů. Ale možné je všechno; politika je uměním možného, revoluce však nemožného, jak kdysi s údivem konstatoval Václav Havel.
Oligarchové vrací úder
Jistý ovšem je jenom ten teror. Před poslední kapitulací tento měsíc pokračovalo uskutečňování strategie teroru v samotných útrobách atakované země. Samozřejmě nadále probíhal úprk kapitálu ze země a k přibližně čtyřem stům miliardám eur na účtech v daňových rájích přibylo dalších zhruba osmdesát miliard od nástupu Tsiprasovy vlády (jde o částku silně převyšující samotný řecký veřejný dluh). Ale došlo také k obvyklému jevu, kterému se bůhví proč vždycky říká „bezprecedentní“. Ve středu 17. června řecká centrální banka konstatovala, že selhání rozhovorů mezi Aténami a jejich věřiteli by vedlo k platební neschopnosti země a k odchodu Řecka z eurozóny. Hlavní hasič se stal pyromanem, pobízel k runu na banky a podlamoval vyjednávací pozici vlády vzešlé z voleb. Syriza k tomu prohlásila, že centrální banka „porušila svoji povinnost zdrženlivosti“. Jenže když zuří třídní boj, mají náčelníci jen jedinou povinnost: držet své lidi nad vodou a potírat protivníka.
Hned druhý den, ve čtvrtek 18. června, zaslali otevřený dopis premiéru Tsiprasovi hlavní řecké podnikatelé svazy. Kapitalisté – se zisky již ukrytými v zahraničních bankách – vyzvali vládu k „odpovědnosti“. Tsiprasův kabinet měl podle nich zabránit „roztržce“ a „odchodu z eurozóny“, aby „ukončil nestabilitu“, která „paralyzuje ekonomiku a brání nadějím na uzdravení“. Pinochet to svého času neformuloval lépe. Mediální oligarchové do toho čtyřiadvacet hodin denně líčili Grexit jako obdobu pekla na zemi a prostor před parlamentem se – poprvé po pěti letech zcela exkluzivně – zaplnil „proevropskými“ demonstranty s jednotně natištěnými anglickými transparenty: „Not Stalinism!“
Náměstí Syntagma v Aténách se záplavou modrožlutých eurovlajek se na pár hodin podobalo počátkům kyjevského Majdanu (než další den – na rozdíl od Majdanu – zase napochodoval čím dál zmatenější a uondanější levicový lid). Pak přišel víkend, po něm černé pondělí a temný poslední týden, kdy začalo být zřejmé, že to Tsipras v Bruselu ani ve Frankfurtu nezvládl. Že nabídl podmínky dohody, které konzervativní expremiér Antonis Samaras mohl – jen s malou nadsázkou – označit za horší, než jakým se musela podrobit jeho vláda. Kde se stala chyba? Vše nasvědčuje, že pravdu měl věkovitý hrdina odboje proti nacistům i pučistickým plukovníkům Manolis Glezos. Když se už v únoru omluvil voličům, že je předvolební podporou Syrizy pomohl oklamat a vzbudil v nich marné naděje, trefil do černého. Někdy je prostě lepším rádcem prostý cit vzácné, dějinami formované senility, nežli dokonale zvládnutá teorie her.
Chyběl tah na branku
Chyb bylo mnoho a v politice je naseká každý lídr. Předáci Syrizy si však zřejmě představovali něco stěží uvěřitelného: že o své politické pravdě přesvědčí představitele Evropy sérií logických argumentů a že jim ohleduplnost mocnějších zajistí posvátný demokratický mandát. Opravdu si to mysleli (pospolu s vírou, že zdola zatlačí i evropský lid)? Vypadá to tak. Ale lézt z jedné tygří klece do druhé, přesvědčovat pruhované šelmy, že nejzdravější je veganská strava, a cítit se naprosto bezpečně, by bylo podobně realistické. Šéfka MMF Christine Lagardeová možná bezděčně vyhmátla jádro pudla, když se jednu chvíli jala umíněně žádat „jednání s dospělými lidmi“.
Každý má právo zrát, zrajeme vlastně celý život. Samozřejmě, že ne do „jedině možného“ neoliberalismu, jak si myslí páni světa, když teď blahosklonně poklepávají Tsiprasovi na rameno a hladí ho po tváři. Řecká vládní reprezentace a možná ani její voliči, ještě nedávno upnutí k Papandreovým socialistům, zatím holt asi nedozráli k objevu, že zásadní střet musí být rozpoznán, akceptován, zorganizován a proveden rázným tahem na branku. Tsiprasův kabinet a řeckou radikální levici, jak se zdá, ještě ani nenapadlo, co komentátor Ambros Evans-Pritchard napsal v britském listu The Telegraph už 14. června: že jediným skutečně radikálním řešením by bylo opuštění eura. Vynulování všech účtů a jednostranné zrušení neudržitelného dluhu, jehož znovuprojednání věřitelé odmítají.
„Syriza má silné ideologické důvody, aby bila do finančních elit. Vidí banky coby nervové centrum oligarchie, které vládlo zemi více než půl století jako rodinnému podniku,“ připomněl Evans-Pritchard. A dodal: „Přinutit tyto instituce k bankrotu by vedlo k sociální a politické čistce, lépe známé pod jménem revoluce.“
Každopádně teď uvidíme něco jiného. Střety v řeckém parlamentu, mezi pravým a levým křídlem Syrizy, mezi stranou a jejími poslanci. Možná uvidíme nové předčasné volby nebo referendum k dohodě. Bizarní koalice. Politické hemžení a zvraty, z nichž by mohla vzejít nová semknutost ohroženého společenství a jeho silně ukotvené levicové kultury. Může se stejně tak prohloubit únava z tíhy života i hluboká marnost z profláklé politiky. Může přijít fašismus jako řemen. Anebo nová naděje? Ta přece neumírá se Syrizou, ale až s člověkem.
Autor je politický komentátor.