Foto Ivelisse Photography, Flickr, CC BY-SA 2.0
Česká debata o porodech je už roky podivně vykloubená. Zvykli jsme si, že se jí v těch nejviditelnějších případech účastní především muži. Rodičky, ale mnohdy i porodní asistentky, duly a zdravotní sestry jsou chápány jako popletená stafáž, které je čas od času nutné vysvětlit, kde je její místo. Tento rys znovu připomněl dokument s názvem Metodika organizace Komplexní péče o těhotnou ženu v České republice z letošního roku, pod kterým je podepsaná šestice mužů.
Ženy, které mají dostatečný ekonomický i sociální kapitál, mají větší šanci, že jejich porod proběhne v respektující atmosféře.
V textu, který je doporučeným postupem České gynekologické a porodnické společnosti a České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, se píše mimo jiné toto: „Pokud jde o kompetence a zodpovědnost jednotlivých rolí, tak s trochou nadsázky si lze ‚Registrujícího gynekologa‘ představit jako rodiče (zákonného zástupce) a ‚Těhotnou ženu‘ jako nezletilou dceru, která zahájila povinnou školní docházku. V domácím prostředí své ordinace zajišťuje rodič dispenzární prenatální péči a současně dcera dochází i do školy (Specializované zdravotnické pracoviště) a na závěr jede na školní výlet nebo do školy v přírodě (Porodnice), odkud se nakonec vrátí po prázdninách (šestinedělí) zcela v pořádku zpět domů.“
Tato podivná metafora slouží autorům jako brána k tomu, aby kritizovali například moment, kdy gynekolog neví, jaká vyšetření a proč rodička podstupuje („Není však možné, aby paní učitelka při hodině nabyla pocitu, že dcera by si měla zajít k zubaři, a rovnou ji tam během hodiny nebo cestou ze školy poslala, aniž by informovala rodiče a domluvila se s ním na dalším postupu.“). Jistě, nad takovým ústřelem by šlo mávnout rukou – koneckonců jde o jeden text, kde autoři použili nevhodné přirovnání, které zkrátka v žádném ohledu nesedí. Důvod, proč se nad podobným případem pozastavovat, je ten, že jde o příznačnou ukázku paternalismu českého porodnictví, kdy jedna strana přistupuje k té druhé z nadřazené a nevyžádaně ochranitelské pozice.
Domácí porody jako volba proti českým porodnicím
Když byly letos zveřejněny výsledky tříletého výzkumu Katedry veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a agentury FOCUS o plánovaných domácích porodech, ukázalo se několik zásadních věcí: Výzkumu se zúčastnilo 647 žen, které rodily doma mezi lety 2015–2020, přičemž 69 procent z nich zvolilo domácí porod kvůli předchozí špatné zkušenosti v porodnici. 66 procent dotazovaných žen by domácí porod nevolilo, pokud by si mohly vybrat svou porodní asistentku, 65 procent pokud by existovaly porodní domy a 62 procent žen by uvažovalo nad porodem v nemocnici, pokud by se změnil zdravotnický přístup k rodičkám.
Vedoucí výzkumného týmu Anna Pospěch Durnová v rozhovoru pro Deník N uvedla, že domácí porody jsou volbou proti českým porodnicím, neboť ženám vadí absence respektujícího přístupu: „Můžeme se rozčilovat, že to není správně, že existuje spousta dobrých porodnic, ale právě proto si myslím, že bychom se o tom měli začít bavit. A ne říkat, že se porodní násilí neděje nebo že jsou ženy iracionální a neví, co by chtěly. Podle našeho výzkumu vědí velice dobře, co chtějí, a mají dojem, že to v českých porodnicích nedostanou.“
Je logické a nepřekvapivé, že porod probíhá nejlépe tehdy, cítí-li se rodička v bezpečí. Smutný paradox představuje, že tenhle pocit často mizí právě tehdy, jakmile se žena dostane do nemocnice, kde jsou na případná rizika a komplikace připraveni. Není přitom možné odvolávat se na to, že pokud žena „dostane“ po porodu zdravé dítě, je všechno v pořádku a na veškerý přestátý stres – výsledek znevažování, zastrašování nebo ponižování – je třeba s lehkou hlavou zapomenout. Právě průběh porodu a chování lidí kolem je něco, co si rodička odnáší spolu s dítětem domů – a co se pak v psychicky i fyzicky náročném období raného mateřství pokouší zpracovat.
Jako vojáci vracející se z války
„Každá žena si samozřejmě přeje zdravé dítě – ale zároveň potřebujeme, aby z porodu vyšlo nejen zdravé dítě, ale i zdravá matka. Jak fyzicky, tak duševně. Díváme se na ženu jen jako na tělo, z kterého je potřeba vyndat dítě,“ komentuje to v rozhovoru pro Respekt slovenská režisérka Maia Martiniak, která ve svém dokumentu Neviditelná z roku 2020 zkoumá příběhy několika žen, které zažily negativní (ale i pozitivní – v případě Dánska) zkušenost s porodnicí.
„Jistě, od porodnice k porodnici je to jiné – i každá žena to má jinak. Ale společnost zatím nedokáže pochopit, že nemůžeme nastavovat systém podle nejodolnějších jedinců. Určitě jsou ženy, které zvládly porod, přestože na ně byl někdo nepříjemný, a nic si z toho nedělaly. Jenže my bychom se měli přizpůsobit těm nejzranitelnějším – a dobrou péči si zaslouží i sociálně slabé ženy. Není řešení zřídit porodnice, kde si ženy zaplatí za porod, do kterého nikdo nebude zasahovat. Potřebujeme nastavit mechanismy, které ženu chrání, aby se porod neurychloval a cítila se v bezpečí,“ říká Martiniak.
Režisérka zároveň upozorňuje na rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, které jsou dány také historickým vývojem: zatímco třeba v severských státech si porodní báby udržely svou silnou pozici, jinde začali porodní péči obstarávat především muži, kteří upřednostňovali technicistní pohled na celý proces. Jejich pozici zároveň posiluje autorita bílého pláště.
Americká dula a fyzioterapeutka Penny Simkin v dokumentu mluví dokonce o posttraumatické stresové poruše – ženy mohou po porodu procházet komplikovanými psychickými stavy podobnými tomu, co zažívají vojáci vracející se z války. Společnými jmenovateli jsou tu totiž osamělost, bezmoc, bezradnost, noční můry a tíživé vzpomínky.
Ty, co si připlatí, jsou ve výhodě
Je nutné podotknout, že porod – ačkoli je dozajista přirozeným vrcholem – není jedinou podstatnou událostí v životě rodičky. Je třeba myslet také na samotné těhotenství a období po porodu. Zde se pak silně ukazují především ekonomické rozdíly mezi rodinami. Matky, které na to mají finance, si totiž mohou připlatit nadstandard. Ať už jde o možnost dovolat se svému gynekologovi čtyřiadvacet hodin denně či vybrat si svou porodní asistentku nebo dulu.
Rodičky si někde mohou zaplatit také to, aby u jejich porodu byl předem vybraný konkrétní lékař či lékařka. Doplácí se také za takzvaný nadstandardní pokoj – tedy pokoj, kde je žena sama s dítětem, případně i se svým partnerem.
To všechno tvoří nemalé částky, které si nemůže dovolit každý. Ženy, které mají dostatečný ekonomický i sociální kapitál, mají větší šanci, že jejich porod proběhne v respektující atmosféře.
Ale to přece není řešení, podotýká režisérka Martiniak. Řešením by bylo, kdyby bylo zaručeno, že personál nebude s rodičkou nakládat jako s kusem masa, ale jako s bytostí, která právě prožívá pravděpodobně jednu z nejintenzivnějších, nejbolestivějších a nejpamátnějších chvil svého života – a nikoli „školu v přírodě“.
Kdo ve skutečnosti selhává
Když se Andrej Babiš (ale i mnozí další) podivují nad nevysokou českou porodností, je to, jako kdyby snad žili v docela jiné zemi. Porod, ale i následné rodičovství se u nás děje podle tvrdého hesla „každý sám za sebe“. Ženy, které odkládají mateřství na dobu, až budou alespoň částečně finančně zabezpečeny, jsou nálepkovány jako nezodpovědné a sobecké; ženy, které otěhotní tehdy, kdy zabezpečené nejsou, jsou označovány úplně stejně.
Počet dětí je rozhodnutím každé ženy, nicméně bylo by bláhové myslet si, že ho neovlivňuje státní podpora rodičovství nebo právě úroveň českého porodnictví. Ženy, které zažily porodnické násilí, mluví často o tom, že ztratily na situací kontrolu a nedokázaly tomu vzdorovat. To v nich pak vytváří pocit, že samy selhaly, ačkoli nic není dále od pravdy. Neselhaly totiž ony, ale instituce, která jim měla připravit ty nejlepší možné podmínky.
Když šestice autorů píše o rodičce jako o „nezletilé dceři“, není to jen přirovnání, které nedává smysl – je to součást kultury, ve které nerodí ženy, ale kde lékaři ženy blahosklonně „odrodí“. Situace se v posledních letech mění k lepšímu, ale tempo změn je stále velmi pomalé a rodičky se často mohou spolehnout nanejvýš na štěstí, že bude v nemocnici zrovna dobře naladěná služba. Je tedy třeba téma respektu neustále zdvihat a prosazovat. To, že se o něčem tak základním musíme bavit v roce 2021, je k neuvěření. Je nicméně skvělé, že jsou u nás natolik statečné ženy, že do porodu vůbec jdou.
Autorka je spisovatelka.