Robert Fico si jde pro vítězství

Poslední týdny se na Slovensku nesou v duchu paradoxního mixu prázdninové pohody a hrůzy z výsledků nadcházejících voleb. Do čela průzkumů se vrátil Smer Roberta Fica a návrat se podařil také Slovenské národní straně (SNS), kterou vzpružil předseda Andrej Danko spojením spodních proudů krajní pravice. Relativní úspěch slaví také postkotlebovská Republika, která převzala voliče původní Kotlebovské ĽSNS. Příbuznost těchto subjektů spočívá v radikální rétorice, konzervativním národovectví a sblížení s myšlenkovým světem konspiračního milieu.

Zatímco se Smer, Republika a SNS pohodlně zabydlují v průzkumech, ve zbytku politického spektra je těsno. Strany bývalé koalice (OĽaNO, SaS, Sme rodina) a historické KDH balancují na hraně zvolitelnosti. Projekty bývalých premiérů Hegera a Dzurindy (bývalých premiérů je dnes ve volbách rovnou pět), které s pompou slibovaly sjednocení pravice a novou energii, se pohybují pod hranicí zvolení. Progresivnímu Slovensku a Hlasu, které mají parlament jistý, začíná být zřejmé, že pravděpodobně skončí v opozici nebo v nepohodlné koalici se Smerom (v druhém případě).

Možný návrat Fica k moci a hrozba orbánizace vede některé veřejné osobnosti k zamyšlení nad povahou Slovenska: nepramení výsledky průzkumů z historie národa, který nikdy neměl vlastní stát a údajně ani elity? Obhájci demokracie někdy vykazují až překvapivě nedemokratickou představivost: Péter Hunčík se nedávno zamýšlel nad tím, zda by nešlo „vyfiltrovat nejextrémnější případy“ voličů, „kteří nejsou vhodní.“ Andrej Bán zase píše, že „slovenský venkov (ale nejen ten) je… obývaný masami lidu, který do stavu občanství… nedospěl.“ Tyto analýzy jitří společenský konflikt, kdy kvaziodborně dehonestují voliče opozičních sil jako narušené subjekty nevhodné pro demokracii. Kdo ví, proč potom volí Smer?

Influenceři v časech krize

Zdroje očekávaných volebních výsledků jsou však komplexnější než představa o národě nepřipraveném na demokracii, která delegitimizuje odlišné politické rozhodnutí voličstva jako zdánlivě objektivní „kognitivní havárie“. V první řadě je za nimi souběh globálních krizí, jako je epidemie, válka za hranicemi, rostoucí inflace a energetická krize. Radikalizaci nakonec vidíme napříč světem (a to minimálně od roku 2015) od Německa přes Francii až po Švédsko, Finsko a USA. Jak říká politolog Cas Mudde, „radikální pravicové ideje a osobnosti se výrazně přiblížily středovým stranám a jejich politika se stala mainstreamem v mnoha zemích světa.“ Voliči tak do stavu občanství nejspíš nedospěli víceméně všude.

Strachu z krizí, hněvu a frustrace byl dostatek. Smeru stačilo začít s ním obchodovat.

Slovensko je ale v něčem skutečně specifické. Sledem krizí ho totiž v posledních letech provázela nová vláda pod vedením Igora Matoviče. Ta je složená především z pravicově-populistických subjektů, vygenerovaných jako odpovědi podnikatelů na krize let 2008 a 2015, prakticky bez exekutivních zkušeností. Většina jejích představitelů přežila svou politickou kariéru v parlamentní opozici. Jejich expertíza spočívala v souboji o stejný opoziční elektorát a využívání dostupných platforem a kauz k maximalizaci politického kapitálu. Byla to vláda influencerů, ne technologů moci.

Zatímco toto zázemí fungovalo ve volební kampani, nutnost spolupráce na řešení krizí vedla ke kontinuálnímu konfliktu. Tento konflikt, odehrávající se na tiskových konferencích a sociálních sítích, postupně podemlel legitimitu opatření určených k řešení krizí. Podobně korozní efekt mělo ustavičné porušování pravidel politického procesu, účelové využívání zkrácených legislativních jednání nebo dokonce odložení předčasných voleb o celých devět měsíců po pádu vlády. Celý veřejný jazyk zdegeneroval: Matovič posílal Sulíka „kopat hroby“ a ministr financí Eduard Heger představoval „rozpočet pravdy, záchrany a zodpovědnosti.“

Také z revanšistické ambice potrestat exponenty Ficova režimu se stalo tragické divadlo, při kterém policie za komentování nových politických špiček zatýkala prominenty veřejného života, aby je následně (v případě Jaroslava Haščáka s omluvou) propustila. Tresty, které zatím padly, apetit veřejnosti po odplatě nenasytily (snad s výjimkou Dušana Kováčika). Z konfliktu v bezpečnostních složkách, který sociální drama provázel, se postupně pro veřejnost stal souboj mezi námi a jimi. Instituce a procesy v podstatě vypadly z dění.

V sociologických analýzách populismu se často dočteme, že frustrace populistických voličů pramení z pocitu nedostatečné reprezentace. Zdá se jim, že jejich hlas není v politice slyšet. Vlády Igora Matoviče a (po vynucené rekonstrukci) Eduarda Hegera, kolektivně s parlamentem, kterému předsedal známý Boris Kollár, tento pocit rozšířily prakticky na celou společnost – na vlastní voliče, voliče levice, ale i městský elektorát. Vládě a parlamentu na konci funkčního období důvěřovalo jen 14 procent populace. Nezastupovaly takřka nikoho. Z hloubky této frustrace a nedůvěry pramenila na jedné straně otevřenost konspiračním a antisystémovým narativům a na druhé touha po jasném oddělení se od tohoto společenského proudu prostřednictvím příběhů o primitivnosti slovenského národa.

Radikální přemety po slovensku

Kompetenční deficit Matovičovy a Hegerovy vlády je však jen částí příběhu. Další podstatnou částí je vývoj politiky Smeru, který se na podzim 2020 (po oddělení Hlasu) ocitl na historicky nejhorších preferencích okolo 10 procent. Dnes míří minimálně k dvojnásobku.

Robert Fico mezi lety 2020 a 2023 transformoval Smer – historicky nejdéle vládnoucí slovenskou stranu – na demonstrativně antiestablishmentový subjekt s těsnými vazbami na konspirační prostředí. Smer identifikoval klíčové společenské rozpory a bezohledně jich využil v boji proti selhávající vládě. Během pandemie aktivně delegitimizoval opatření a očkování, po ruské invazi zase převzal kombinaci ruského narativu a rétoriky realistické školy. Myšlenkové modely konspiračního prostředí se Fico naučil používat i při domácích kauzách, například při sebevraždě bývalého policejního prezidenta Milana Lučanského a při zpochybňování kauz lidí z jeho prostředí. Aktivně tak participoval na rozkladu důvěry v justici.

To vše zahalil ideologický obal radikálního konzervatismu a euroskepticismu. Proměnu strana reflektovala i neoficiálním přidáním národního adjektiva do názvu. Dnes se označuje jako Smer – slovenská sociální demokracie.

Symbolickým završením této transformace může být angažmá krajně pravicové hvězdy sociálních médií Daniela Bombice. Ten z Británie, kde čeká na soudní proces o vydání na Slovensko, nedávno vystoupil telemostem na mítinku Smeru. Z telegramového influencera a youtubera Bombice, který dříve podporoval Republiku, je dnes celebrita politické scény. Nedávno si za ním na pivo zaletěl také šéf SNS Andrej Danko.

Radikálním se stal i veřejný jazyk této transformace. Byl to právě Smer, kdo na Slovensku rozpoutal drama okolo obranné smlouvy DCA a oblepil zemi portréty politiků, kteří smlouvu podpořili, jako „zrádců Slovenska“. V roce 2021 zase na blogu deníku SME označili redakci jako „Sorosovo stádo prasat“, na které se „už vaří voda.“ Jiným příkladem může být skandování chorálu „Čaputová je americká kurva“ na mítinku Smeru v Nitře.

Smer se stal nejradikálnějším a nejviditelnějším hlasem společenské frustrace. Proti Matovičovu revanšismu nabídl vlastní odpor a subverzi, která mu umožnila konsolidovat voličské jádro a současně přitáhnout okrajové antisystémové proudy. Tento posun změnil povahu politického souboje. Nejdéle vládnoucí politická strana, která měla zaručený mediální prostor, si zvolila cestu agitace a apelace na antisystémové publikum. Přirozeně tím však ovlivnila také zbytek veřejného prostoru. Strachu z krizí, hněvu a frustrace byl dostatek. Smeru stačilo začít s ním obchodovat.

Proč Smer a ne Hlas

Důležitou otázkou je, proč dnes v průzkumech vítězí Smer a ne umírněnější levicová alternativa Hlas, kterou se od roku 2020 snaží vytvořit bývalý premiér Peter Pellegrini. Hlasu se ostatně až do letošního února dařilo vést volební průzkumy. Také v současnosti je Pellegrini nejpopulárnějším slovenským politikem hned po Zuzaně Čaputové a měl by nejvyšší šance na zvolení v případné prezidentské kandidatuře.

Nicméně pozice Hlasu byla od začátku problematická. Na levici soupeřil se Smerem a jeho nekompromisní rétorikou, která Hlas portrétovala jako zradu levice. Jako stranu, která nemá daleko od Progresivního Slovenska a jde „pravicovou a liberální cestou“. Naopak strany tehdejší koalice Hlas prezentovaly jako projekt Smeru, který stranické špičky vytvořily pro pokrytí levicového spektra po volební porážce v roce 2020. Hlas se tak ocitl v politickém svěráku. Čím více se stavěl do opozice vládě OĽaNO, tím bližší byl Smeru a tím nepřijatelnějším se stával pro ostatní subjekty. A naopak, když se obracel směrem ke stranám jako Progresívne Slovensko či SaS (například při podpoře Ukrajiny), odkrýval se útokům radikalizované opozice. Výsledkem bylo nepřesvědčivé tápání jednou tam a podruhé jinam, které neuspokojilo nikoho.

Problémem byl i vlastní profil a kampaň Hlasu, která od roku 2021 nebyla schopná přesvědčit dostatek klíčového voličstva levice, maloměstských a vesnických voličů, že bude schopný hájit jejich politické a ekonomické zájmy lépe než Smer. Na rozdíl od přesvědčivého hněvu Roberta Fica, který si zároveň nenechal Pellegrinim sebrat rezonující ekonomická témata, nabídl Hlas celkem neautentickou kampaň. Jejím ironickým symbolem se stalo Pellegriniho prohlášení, že patří „ještě k té generaci, pro kterou není zvláštní mít doma zaparkovaný traktor.“ Hlas tak působí jako imitativní strana, která nabízí odlehčenou, systémovou verzi radikalizovaného Smeru. Pellegrini nikdy voličům nevyprávěl přesvědčivý příběh, proč musí (nejen mohou) volit jeho a ne Fica.

Zatímco ještě začátkem roku 2021 působil Hlas jako přístav pro levicové voliče nespokojené s politikou Smeru, už v průběhu daného roku se spustil postupný proces návratu voličů směrem k přesvědčivějšímu a politicky agresivnějšímu Ficovi. K čemu experimenty se slabým odvarem, když můžete vsadit na jistotu a volit „the real thing“ – ověřenou stranu dlouholetého premiéra a stálice politické scény. Peter Pellegrini dnes může leda tak doufat, že svůj traktor jednou zaparkuje v prezidentském úřadě. Jeho sen o návratu na premiérský post se však postupně rozplývá.

Fragmentací za demokracii

Zatímco Fico a Danko konsolidovali své voliče i okraje politického spektra, středopravé strany se nezmohly na odpověď. Dominantním tématem předvolebního zápasu se naopak stal jejich bratrovražedný souboj o to, kdo ve volbách přežije a kdo propadne.

Po suverénních výzvách ke spojení za záchranu demokracie jsou dnes fragmentace a zmatek na takzvaném středo-pravém spektru přímo komické. O středo-pravého voliče dnes zápasí ne méně než sedm subjektů (plus Progresivisté, kteří část pravicových voličů převzali), některé staré, jiné nové a další rebrandované. Chaos dobře ilustruje příběh demokratů, premiérské strany Eduarda Hegera. Ta má už třetí název, čtvrtého předsedu a nejnověji také poměrně novou volební lídryni, místopředsedkyni strany Andreu Letanovskou. Když slovenský novinář Peter Bárdy nedávno pro jeden český podcast popisoval slovenský elektorát jako emocionálně nestabilní, zapomněl na to, že na slovenské scéně je takový zmatek, že se v něm těžko vyznají i politologové.

Bezzubost vůči postupné radikalizaci scény ukázala i veřejná sféra, která prakticky rezignovala na mobilizaci či praxi politického protestu. Nejvýraznější odpovědí na dnešní krizi je série debat Jak zachránit Slovensko Deníku N a aktuálně také debaty rádia Express s Braňom Závodským a bývalou premiérkou Ivetou Radičovou. Z těchto událostí se však postupně stalo spíše zábavné společenské soaré, na kterém hosté před politicky sympatizujícím publikem bojují o nejlepší předvolební bonmot. Kampaň Chci tu zůstat pak už do voleb nemá naplánovaný ani jeden mítink s potenciálními voličkami a voliči.

Paradoxem přitom je, že tentokrát se je opravdu čeho bát. Možná ne skutečné změny systému liberální demokracie, ani dramatického odklonu od EU, i když Fico a Smer nepochybně sympatizují s politikou Viktora Orbána. Cílem Smeru je nicméně opětovné obsazení justičních struktur a bezpečnostních složek, aby odklonil vyšetřování směrem od vlastních kauz. Případně také odplata za ohrožení, kterého se špičkám Smeru dostalo od předcházející vlády. Druhým problémem je způsob, jakým tyto strany formují veřejný diskurz. Národovectví, xenofobie či otevřená homofobie jsou základními prvky dnešních ideologií Smeru, SNS či Republiky.

Uvidíme se za čtyři roky?

Není nutné se nořit hluboko do národní psychologie, abychom pochopili slovenskou současnost. Naopak, stačí se podívat na vývoj posledních let – politický proces, jeho strukturu a vztahy v něm. Na jedné straně zde stojí nešťastná konvergence krizí, které globálně otřásly – už tak křehkou – důvěrou v politické instituce a odborné diskurzy. V případě Slovenska však tento vývoj zesílila lokální specifika: v synergii se spojila populistická vláda s radikalizovanou opozicí.

Nadcházející volby, které se odehrají na ose ideologického konfliktu mezi radikalizovaným Smerem a konsolidujícím se Progresivním Slovenskem, jsou skutečně důležité. Rozhodnou, zda Slovensku v nejbližších čtyřech letech bude dominovat rétorika nativistického národovectví, euroskepticismu a radikálního konzervatismu (v případě Republiky, pokud by skončila v koalici, se pohybujeme už ve sféře fašismu). V tuto chvíli se zdá, že právě to je jejich nejpravděpodobnější výsledek.

Možná ale z voleb přece jen vzejde něco pozitivního. Případný propad středo-pravých stran by mohl eliminovat destruktivní populistické subjekty, jako jsou OĽaNO či vyprázdněné strany typu SaS. Naopak úspěch ve volbách možná podpoří finální transformaci Progresivního Slovenska do stabilního a středového subjektu, který se stane vážnou protiváhou Smeru. To by se v roce 2027, při dalších volbách, mohlo hodit.

Autor je sociolog a redaktor slovenského časopisu Kapitál.