Ilustrace Alarm / Petr Kněžek
Kdykoliv vcházíte do chudé domácnosti, zkuste se někdy nejdřív zhluboka nadechnout. Chudoba má totiž svou specifickou vůni. To, co v ní cítím já, je nejčastěji kombinace levného pracího prášku (na jiný chudé rodiny pochopitelně nemají), cigaretového kouře (kouří se většinou v kuchyni a kvůli stresu) a zatuchlých zdí bytů, které pro jejich všudypřítomnou plíseň (za kterou skoro nikdy nemohou nájemníci) prakticky nejde vyvětrat.
V chodbě panelákového bytu dva plus jedna se tísní devět dětí a dvě ženy v předdůchodovém věku. Děti velkýma očima fixují mé pohyby. Sledují, jak si sundávám boty i to, jak zdravím jejich babičky – Alenu a Jarmilu, které svými těly hlouček vnuků a vnuček zastiňují. Letmým pohledem se rozhlédnu po předsíni. Dětské boty, bundy, polička s kosmetikou, tapeta na stěnách, jinak nic. Když vstupujete do takové domácnosti, uvědomte si jediné: jste tu host, posluchač, člověk, který přišel z mnohem bezpečnějšího a saturovanějšího prostředí o něco žádat. „Pojďte do kuchyně,“ nasměruje mě Jarmila, když trochu drze nakukuji do obývacího pokoje, kde se mezitím usadily všechny děti. Některé, ty mladší, koukají na televizi, další si něco dělají na mobilech. Že tu nikdo nemá ani špetku soukromí, je fakt, který je v tu chvíli nepřehlédnutelný. I proto se moje i jejich zvídavé pohledy tak moc mísí se studem.
Práce by pro mě byla dovolená
Jarmila se opře o kuchyňskou linku, avšak stále těžce oddechuje. Její hlas je hrubý a na krku je vidět obří jizva po operaci hrtanu. „Bývaly doby, kdy jsem vůbec nemluvila,“ vysvětluje. Je pondělí ráno a sedmapadesátiletá žena ve skromném oblečení pozoruje, jak z tašky, kterou jsem přivezla, pomalu vyndávám nakoupené potraviny a skládám je do ledničky. V ní kromě brokolice, jogurtů a másla vlastně nic moc není. Na telefonický dotaz „co by se vám doma hodilo?“ mi totiž Jarmila sotva slyšitelně odvětila „jídlo“.
Zavalil ji neudržovaný dům ve známém ústeckém „ghettu“ v Předlicích. Zůstaly po ní tři děti.
V kuchyni jsme spolu s její sestrou Alenou, která je jen o pár let mladší. Aleně před deseti lety při tragické události zemřela dcera. Zavalil ji neudržovaný dům ve známém ústeckém „ghettu“ v Předlicích. Zůstaly po ní tři děti. Tragédie dodnes zůstává nevyřešená – nenašel se nikdo, kdo za poškozenou statiku chátrajícího domu, děsivého obrazu obchodu s chudobou, kterých ve vyloučených lokalitách najdete celé ulice, nesl odpovědnost. Další dvě malé děti si Alena vzala k sobě poté, co jejich otec skončil ve vězení a matka péči nezvládala, jejich pěstounkou ale zatím není. I Jarmila se stará o svá vnoučata: její dcera před mnoha lety od rodiny odešla a všechny děti tehdy zamířily do dětského domova. Zvažuje nyní, že se stala oficiálně pěstounkou, aby mohla žádat i o příspěvek na úhradu péče.
„Jezdila jsem tam každý víkend a všichni pořád brečeli, že chtějí domů. Pak jsem si je začala brát k sobě, a potom je dostala do péče,“ popisuje anabázi, která z ní vlastně na stará kolena udělala pečující osobu na plný úvazek. „Přál bych jí jiný život,“ řekl mi o ní do telefonu Karel Karika, člověk, který toho pro sociálně vyloučené v Ústeckém kraji dlouhodobě dělá víc než jakýkoliv úřad v kraji za celé dekády.
Když Jarmila, která se čtyřmi vnučkami momentálně bydlí v azylovém domě v Mostě a u sestry je jen na návštěvě, začne vypočítávat, kolik peněz pobírá, jsou středobodem všeho – samozřejmě – sociální dávky. „Kdybych měla ještě sílu, tak jdu pracovat, ale kdo mi dá práci na takový úvazek, který mi zároveň umožní starat se dobře o všechny děti? Vždyť jsem už stará ženská,“ krčí rameny. „Pro mě by to přitom byla vlastně dovolená,“ mávne rukou. V minulosti toho dělala hodně, třeba i uklízečku v Praze, na což ráda vzpomíná. Momentálně její život ale určuje jiné schéma, nepravidelný rytmus dávek, které chodí postupně a také velmi nespolehlivě.
Jeden pokoj pro čtyři
„Z příspěvku na bydlení zaplatím za azyl, máme tam jeden pokoj dohromady, ale aspoň vlastní sociálku, pak pobírám hmotnou nouzi a na přídavky na děti asi tři tisíce,“ vyjmenovává. „Si to představte, když byly děcka v děcáku, dostávali tam na jedno asi dvacet tisíc – mně by pomohlo i pár tisíc navíc, však víte, jak to mají v Německu, takhle jsou dny, kdy nezbývá než hladovět,“ dodává. O zhruba třicet kilometrů západněji – za hranicemi, je totiž příspěvek na dítě skoro 200 euro – pro české rodiče nepředstavitelná částka. V Česku je přídavek na nezaopatřené děti v péči rodičů s nízkým příjmem odstupňovaný: na ty nejmladší do šesti let mohou rodiče čerpat 630 korun, na starší do patnácti let 770 korun a do věku 26 let mohou sociálně slabí rodiče pobírat 880 korun.
I tento příspěvek má ale svůj „motivační“ rozměr: pokud je alespoň jeden z rodičů výdělečně činný a jeho měsíční příjem je vyšší než životní minimum jednotlivce, má dítě nárok na tzv. zvýšenou výměru přídavku, která je o 300 korun vyšší než ta základní (získat tak lze 800, 910, nebo 1000 korun). Po zaplacení základních potřeb – což je vlastně už jen bydlení – zbude Jarmile asi pět tisíc na měsíc. Na všechno. Pomůcky do školy, ošacení, jídlo. „Když někdy máme hlad a vidím, jak děcka trpí, říkám si, že bych snad šla i šlapat, kdyby mi bylo jen o trochu míň,“ komentuje svou situaci Jarmila. Alena je na tom trochu lépe – vzhledem k úmrtí dcery pobírají děti sirotčí důchod, a také má jakožto jejich pěstounka více peněz.
Když se Jarmily zeptám, co by dělala, kdyby za svou péči o děti pobírala stejné peníze, jako jsou v Německu, rozesměje se. „Koupila bych děckám dobrý boty a každýmu teplou bundu na zimu, taky něco pro radost, sobě fungl nové spodní prádlo, ale hlavně, hlavně bych mohla mít třeba konečně normální byt,“ zasní se, dokud se jí její sestra Alena nezačne smát. „Kdo by ti tady pronajal normální byt, vždyť i za tuhle hrůzu platíme osmnáct tisíc se vším všudy,“ kroutí hlavou Alena. Sama by s dětmi potřebovala do většího, ale přiznává, že je ráda, že má pronajatý alespoň normální byt a nemusí žít na ubytovně nebo v azylovém domě jako její sestra. Že na ní jeho majitel rýžuje a zneužívá toho, že žena čerpá dávky na bydlení, je podle stavu bytu zjevné i laikovi. Avšak díky tomu, že je Alena u starších dětí pěstounkou, pobírá na děti více peněz. Má ale exekuce, a tak se jí část zase sráží. Stejný problém s dluhy trápí i její sestru.
Když nemáte peníze, požádejte si o dávky
Čas od času přijde do kuchyně nejmladší z dětí, malá Arianka, a posadí se jedné z žen na klín. „Tahle, tahle má mozek na univerzity, ale kolik Cikánů s vysokou školou znáte?“ ptá se mě Alena. Říkám, že pár jo, ale hned dodávám, že si uvědomuji, o kolik to mají těžší. „No jo. A hlavně, kde tady má kdokoliv sehnat klid na nějaké pořádné učení,“ lomí rukama a ukazuje někam dál do bytu, kde jsou ještě dva pokoje. „Moje nejstarší studuje na blbou kuchařku, jde jí to, ale nemá na nic prostor, furt všude další děcka, nemůže se soustředit na úkoly. Oblečení skladujeme v pytlích, takže se občas stydí do školy – je to zatuchlý a nadává mi, že to smrdí,“ zlobí se Alena. „Ale vy voníte hezky, to jsem si všimla hned,“ dodá a spiklenecky na mě mrkne.
Alena a Jarmila by si v normální situaci užívaly klidu, měly by malý skromný důchod, nejspíš by stejně poctivě, jako se snaží být náhradními rodiči, fungovaly jako babičky. Jenže jejich životní situace se odvíjely jinak, než si obě představovaly. A tak se tísní v chátrajícím bytě s devíti vnoučaty a utěšují se, že mají aspoň jedna druhou. Život na hranici skutečného přežívání znají obě až moc dobře.
„Když nemám, tak co dělám? Kradu. Nekradu na fet, ani na chlast, ani na automaty. Kradu jídlo pro děti, o které se starám. Protože je miluju. To mám jen sedět a koukat, jak brečí, že už dva dny nejedly? To bych taky nemusela přežít,“ říká rezolutně Alena. Jarmila se s Alenou začne dohadovat, sama totiž krást neumí a ani nechce, a tak ve chvílích akutního nedostatku třeba vybírá popelnice.
Obě ženy teď ale čeká velká změna: minulý rok totiž poslanecká sněmovna schválila snížení příspěvků pro pěstouny, kteří jsou zároveň rodinnými příslušníky dětí. Spoluautor návrhu Aleš Juchelka (ANO) argumentoval tím, že příbuzní mají vyživovací povinnost tak jako tak. Pro Alenu to ale znamená propad v příjmech, přičemž pro seniorku z Ústí není vzhledem ke každodenní péči o pětici vnoučat možné, aby si našla práci. V jejím věku a s psychickou a fyzickou zátěží, kterou jako pečující osoba zažívá, už navíc kromě nedostatku času ani nemá na cokoliv dalšího sílu.
„Podle občanského zákoníku mají příbuzenští pěstouni a osoby blízké vyživovací povinnost vůči svým ratolestem, takže pokud dostanou babička a dědeček do domácnosti dítě svého dítěte, tak se o něj samozřejmě musí starat,“ řekl Juchelka. Dodal taky, že pokud by náhodou pěstouni prarodiče s penězi nevycházeli, mají si jednoduše požádat o další dávky – na bydlení nebo mimořádnou okamžitou pomoc. To ilustruje absurditu snížení odměn příbuzenským pěstounům, stát jim peníze sebere, aby si je pracně museli vyběhat někde jinde.
Jedním z důvodů, proč se v Poslanecké sněmovně rozhodli pěstounský příspěvek na péči rodinným příslušníkům zmenšit, byly i obavy ze zneužívání, o kterých se na seminářích o pěstounství vedly debaty. Stejně jako v jakémkoliv dalším případě jakékoliv jiné sociální dávky se na základě ojedinělých situací možného zneužívání paušálně trestá celá skupina lidí, často performativně, aby se na těch sociálně nejslabších ostatním lidem dostatečně důrazně odprezentovala přísnost systému, a to v rozsahu, který se vůči žádné jiné skupině obyvatel neuplatňuje.
U chudých je vždy všechno kolektivní vina
Zatímco chudí lidé jsou kolektivně perzekvováni za to, že nízké procento z nich některou z dávek zneužívá, bohatí – třeba neplatiči daní v daňových rájích – nejsou postižitelní ani jednotlivě. Natož abychom třeba požadovali vyšší zdanění bohatých proto, že část z nich vyvádí peníze do zahraničí. Právě tento přístup k sociálně slabším občanům, represivní a s uplatněním kolektivní viny, nejvíce vystihuje podstatu české sociální politiky. Z excesů a hypotetických úvah se ustanovuje reálná politika, která většinu chudých lidí trestá za něco, co neudělali.
Na „dávky“, jak se zjednodušeně říká, sice Ministerstvo práce a sociálních věcí vydává poměrně velkou částku, 77 procent z ní (více než 535 miliard korun) ovšem představují důchody, které se jednoduše vyplácet musí, podobně jako rodičovský a další příspěvky na péči nebo nemocenská. Tyto dávky však politici ani část médií, která se narativem „zneužívání“ nechala ovlivnit, nemívají na mysli. Když mluví o lidech, kteří dodnes mají nálepku „nepřizpůsobiví“, poukazují na částky vyplácené těm nejchudším: pomoc v hmotné nouzi (ta přitom tvoří výdaj necelých šest miliard korun ročně), podporu v nezaměstnanosti (15,5 miliardy) nebo příspěvek a doplatek na bydlení (dohromady něco přes 9 miliard), který navíc pobírá pouhá třetina oprávněných, jak ukázala nedávná Zpráva o vyloučení z bydlení, kterou vydala platforma Za bydlení.
Jak přitom vysvětluje sociální antropoložka Lucie Trlifajová, nemá smysl se bavit o dávkách, debata by se měla přeorientovat na mzdy. „Když se na to podíváme čistě skrz čísla, tak všechny dávky pobírá kolem čtyř procent lidí, dávky v hmotné nouzi, tedy ty nejvíc chudinské, necelé procento. V ohrožené a strádající třídě je ale celých čtyřicet procent lidí. A to je právě ten problém,“ kreslí Trlifajová na papír úsečku a začerňuje její poměrné dílky vyplácených prostředků.
„Zhruba dvacet pět procent lidí nemá peníze na náhlé výdaje. To je čtvrtina domácností. Budou v nich i lidé, se kterými se ty nejchudší rodiny setkávají u přepážek nebo při sociální práci. To napětí mezi nižší střední třídou a těmi úplně dole se ještě více stupňuje. Proč se ale místo toho, kolik lidí bere sociální dávky nebavíme o tom, že jsou to právě dlouhodobě nízké mzdy, které k problémům ve společnosti dlouhodobě přispívají, nikoliv těch pár chudých lidí, kteří pobírají sociální dávky.“ vysvětluje antropoložka. A dodává také, že kdyby si o dávky skutečně žádali všichni, kteří na ně mají nárok, nastal by bezprecedentní nárůst – protože o velkou část sociálních dávek se kvůli stigmatizaci a velmi komplikované administrativě uchází jen zlomek oprávněných žadatelů.
Bída, stres a obavy
V maličké kuchyni mi mezitím Alena zalévá rozpustné kafe, všechny tři pomalu popotahujeme z cigaret a já si nenápadně všímám rozpadající se kuchyňské linky. Ne, není tu špína, jen nekonečná bída a s ní spojený stres a každodenní obavy. Kdo věří báchorkám o tom, že se sociálními dávkami dá pohodlně uživit, nebyl nikdy na návštěvě v chudé domácnosti. „Nejčastěji si tuhle představu hýčkají lidé, kteří v životě nebyli chudí, a kteří o dávky nikdy žádat nemuseli,“ směje se Lucie Čonková, sociální pracovnice z Ústí nad Labem. Lucie má vysokou školu, praxi v oboru, práci a stejně žije v ghettu. Je totiž taky Romka.
„Je to sice vyloučená komunita, ale pořád komunita. Mám si pracně shánět byt někde v lepší oblasti a pak snášet předsudky sousedů? Ne, to nemám zapotřebí.“ Stále usměvavá a někdy taky hodně ironická sociální pracovnice se pro život mezi „svými“ dobrovolně rozhodla. Má-li volit mezi životem v sousedství chudých Romů, se kterými ji pojí stejná zkušenost, a životem mezi lidmi, kterým by neustále musela dokazovat, že „není jako tamti“, neváhá ani chvíli a vybere si tu první možnost. „Jsem sociální pracovnice a pro mou práci je pochopení života těch nejzranitelnějších a nejchudších zásadní,“ usmívá se.
Sama ale přiznává, že bydlení je pro každou romskou rodinu kritický moment. Vzhledem k rozsáhlé diskriminaci na trhu s bydlením je i pro lidi, jakými jsou paní Jarmila nebo Alena, těžké sehnat byt. Kraje, jako například ten Ústecký, navíc často nedisponují sociálními byty, stejně jako obce, které se v minulosti bezhlavě vrhaly do privatizace a teď prakticky nemohou dělat žádnou bytovou politiku. A tak je nejčastější realitou chudých Romů ubytovna nebo azylový dům, kde lze ale těžko zajistit kvalitní prostředí pro výchovu dětí, tím méně skutečný domov. A právě obavy ze ztráty bydlení na straně jedné a nízkými příjmy na straně druhé, ženou chudé rodiny do propasti. A způsob, jakým v České republice občas fungují některé Úřady práce a OSPODy, tomu jen napomáhá.
„Nejčastější problémy, které se na chudé rodiny valí, je ztráta bydlení a hladovění. Bezdomovectví rodin se strašně špatně eviduje. Vy přijdete o bydlení, jdete bydlet ke známým, k babičce, v malém bytě chvíli pobývají i tři rodiny, za dva dny nebo tři týdny skončíte stejně na ulici. Ke změně v takovém prostředí nemůže z podstaty věci nikdy dojít,“ vysvětluje Čonková.
Na to se nedá nikdy připravit
„Když si vezmeme pyramidu potřeb, tak tou základní potřebou je pocit bezpečí. Mít mámu, tátu a podle mého tam patří i domov. Kromě dostupnosti bydlení je ale naprosto zásadní výrazná změna v příjmech. Bez důstojně ohodnoceného zaměstnání změny samy nepřijdou,“ zamýšlí se Lucie Čonková. „Dokonce i já se svým vzděláním pracuji za nízkou mzdu. A já nemám exekuce, takže mi zůstává mzda celá, a ne třeba půlka, jako lidem, kteří mají dluhy.“ V systému sociálních dávek pak ještě vyvstává jeden zásadní problém: vypočítávají se ze mzdy, ale ne z té reálné po exekuční srážce. Úředníci tak operují s prakticky fiktivním číslem, které dávky ještě ponižuje a práce se tak lidem na sociálním dně vůbec nevyplácí. „To se určitě musí nějak změnit,“ zdůrazňuje Čonková.
Lucie za sebou má těžký den. Zrovna dnes asistovala při odebírání dítěte a jeho umisťování do Klokánku. „Na to se nedá nikdy připravit,“ vysvětluje a pije pomalu čaj. „Každý takový zážitek je hraniční, děje se něco, co se dít nemá,“ popisuje. Čonková pracovala dříve s Karlem Karikou v charitě, kterou Karika vedl. Před časem se ale rozhodla změnit působiště a nyní pracuje jako sociální pracovnice. Ze své pozice dokonale vidí, v čem systém dávek v Česku selhává. A také to, jak tragické dopady mohou chudoba a vyloučení mít.
„Chudá rodina v Česku nemá žádnou strategii přežití. Prostě čeká na dávky,“ vysvětluje. „Žena samoživitelka, která má malé děti, nemůže jít někam a vydělávat. I kdyby to byla prostituce nebo prodej drog, tak nemůže. Musí se starat o ty děti. Ale dobře, i kdyby pracovat mohla, tak kdo ji zaměstná? Kdo třeba zaměstná lidi ze sociálně vyloučených lokalit, ještě s dětmi? Na pár hodin denně, aby zvládla péči?“ Lucie Čonková však doufá, že změny v oblastech dávek pěstounské péče přinesou pozitivní změnu.
Ať si končí pod mostem
Se situací, kdy chudá rodina zaplatí z dávek sotva základní životní náklady, ale pak jí nezůstane už ani na jídlo, se však i Lucie setkává. „Znám ten konec, tu situaci, kdy vás okolnosti dovedou k tomu, že odložíte dítě do Klokánku. Vždy se to ale snažím co nejvíc odkládat. Dát té mamince šanci, aby se zvedla. Někdy to je ze dne na den – přijdou peníze, podpoří ji rodina, přijde opožděná dávka,“ vysvětluje Lucie. „Ale to rozhodnutí je vždy na tom rodiči. A když už je v takovém srabu, že nemůže dál, tak přijde to nejhorší. Rozpad domova. Rozpad rodiny.“ A ten je nenávratný.
„To je něco strašného. Já pro to vůbec nejsem. Kdyby ty děti šly aspoň k pěstounovi, tak můžou mít pocit, že jsou třeba na návštěvě. Takhle v nich ale zakořeníte, že se jich vzdáváte. Že je odkládáte. Že je opouštíte. A na druhou stranu, jakmile to jednou zkusíte, tak to pak jako rodič opakujete. Naučíte se nehledat jinou pomoc, ale řešit takto nešťastně i menší problémy. Navíc v Klokánku ani nejsou povolené návštěvy, tak si to vemte, co mají rodiče dělat třeba v zimě? Chvíli chodit s dítětem po ulici, a pak ho zas odvést do instituce?“
Podle Čonkové by stát měl rodinám mnohem více pomáhat a podobným situacím aktivně předcházet. A nejen proto, že je to logičtější a humánnější, ale i proto, že je to ekonomičtější. „Náklady na ústavní péči jsou už více než 30 tisíc korun, přídavek na dítě je zanedbatelně nízký a stejně tak i rodičovský příspěvek. A víte, co je vtipné?“ ptá se mě Lucie. „Že když v hraniční situaci žádáte o dávku mimořádné okamžité pomoci, tak ji nedostanete. Ale jakmile je dítě odebrané, čemuž by i pár stovek korun mohlo pomoci předcházet, tak se ta žena najednou stává osobou zvláštního zřetele a třeba i nějakou tu MOPku dostane,“ směje se ironicky. „Znám i takové sociální referentky, které vám do očí řeknou, že jim je úplně jedno, když děti skončí s rodiči pod mostem,“ dodá a pak chvíli obě mlčíme.
Hlavně si na nic nestěžovat
Za okny jednoho z domů na druhé straně Ústí problikává skromná vánoční výzdoba. Obyčejná bytovka na druhé straně řeky vypadá zvenku poměrně zachovale, už na chodbě ale člověk zjistí, že se o dům pražští majitelé nejspíš moc nestarají. Opadaná omítka, praskliny v podlaze, drolící se strop. Když jsem u Jitky byla naposledy – před rokem, uprostřed toho nejtvrdšího lockdownu, byl její byt doslova prosycený stresem. Pětatřicátnice se snažila působit nad věcí, ale ruce se jí třásly tak, že skoro nedokázala udělat kafe. Dělí nás od sebe tři roky, přesto Jitka vypadá minimálně o deset let starší než já. Neviděly jsme se rok. Těch dvanáct měsíců stresu a úzkostí se na jejím těle viditelně podepsalo. Jitka byla servírka. „Naši mi vždycky říkali, že chlastat a jíst se bude furt, no a tak to vidíte,“ opakuje mi i dnes, když se znova setkáváme. Jitka má tři děti, dvě dospívající z prvního manželství, třetí čtyřleté z posledního vztahu. O nejmladšího potomka pečovala přesně šest týdnů. Jako matka samoživitelka se pak musela vrátit do práce.
„Pobírala jsem rodičovský příspěvek ve výši sedm tisíc korun, nastavila jsem si ho na něco přes tři roky,“ vypočítává. „Tatínek malého od nás odešel, zůstala jsem s dětmi sama, na starší pobírám alimenty ve výši tisícovky na oba. Ale o ně alespoň jejich táta jeví zájem,“ mávne rukou nad směšně nízkým výživným. „Noční bar byl jediná varianta, v noci jsem malého mohla nechat starším dětem. Odcházela jsem v sedm, vracela se nad ránem, únava byla, ale z rodičovského příspěvku a přídavků na děti se vyžít přece nedá.“ Jitka si nikdy na nic nestěžuje. Nestěžovala si na nic ani v době, kdy ze dne na den zůstala důsledkem vládních opatření absolutně bez prostředků. Myslí si, že se to nehodí, že lidé, kteří si stěžují, vypadají neschopně.
Vyřeší to přece sponzor
„Na sociálce mi řekli, ať si najdu sponzora,“ popisuje svůj první kontakt s institucí. „Byla jsem jako opařená, já se nechtěla nikoho doprošovat, ale tuhle situaci jsem přece nezavinila já, ale pandemie,“ kroutí i dnes hlavou. „Šla jsem na sociálku, nevěděla jsem vůbec, co mám dělat. Bar nám zavřeli a já najednou neměla práci. Dřív jsem každý den domů něco donesla díky tuzérům, někdy dvě stovky a když byla dobrá šichta, tak i pět nebo šest. My byli úplně normální rodina, třeba jsme si i jednou měsíčně mohli dát něco v restauraci a jít na výlet. Ale najednou jsem neměla prostě nic,“ vzpomíná na období kolem vypuknutí koronavirové pandemie, které jí úplně změnilo život.
Za oknem kuchyně padá pomalu sníh, je zima a Jitka topí jen v jedné místnosti. Na víc nemá peníze. Vláda Andreje Babiše, konkrétně Jana Maláčová v roli ministryně práce a sociálních věcí poprvé po dlouhé době navýšila rodičovský příspěvek z 240 tisíc na 300 tisíc korun, a také změnila podmínky jeho čerpání. Byly to právě nízkopříjmové skupiny, které si dříve nemohly nastavit způsob, jakým se peníze vyplácejí. Úplně běžně tak chudé matky pobíraly rodičovskou (bez mateřské, ta je vázaná na zaměstnání, nebo dobrovolné nemocenské pojištění) čtyři roky, což po dobu prvních osmi měsíců tvořilo dávku ve výši 7600 korun měsíčně a po zbytek období se vyplácená částka ustálila na 3800 za měsíc. Ve chvíli, kdy taková žena otěhotněla, nemohla na rozdíl od ostatních matek zrychlit čerpání dávky a peníze jí s narozením druhého dítěte propadly. To je však dnes už jinak.
Poprvé jsem něco chtěla, ale nedostala jsem nic
Ani navzdory navýšení však částka, kterou pečující rodiče dostávají, nestačí, pokud k ní není druhý příjem. Tato ekonomická skutečnost vede mimo jiné i k tomu, že některé páry spolu zůstávají jen proto, že vlastně nemají jinou možnost. Zvlášť bolestivé je to třeba v rodinách, kde dochází k domácímu násilí. Odejít z takového vztahu a stát se sólo rodičem je těžko představitelný propad o několik sociálních pater níže. Že jsou matky samoživitelky jednou z nejohroženějších skupin u nás, je fakt, který omíláme dokola a automaticky. Reálně však stát těmto lidem nepomáhá. I když všichni vědí, jak těžko se protloukají.
Ve chvíli, kdy Jitka přišla o práci a zároveň se poprvé ve svém životě rozhodla obrátit na stát a požádat o pomoc, obnažila se před ní represivní povaha českého státu naplno. „Strašně nutně jsem potřebovala získat příspěvek na bydlení, tak jsem poprosila o pomoc na Úřadu práce. Musela jsem dokládat, že tu ani jeden tatínek mých dětí nežije. Paní sociální pracovnice mi prakticky nepomáhala, jen mi neustále formuláře vracela. Byl to stres: najednou jsem musela po expartnerovi chtít třeba jeho nájemní smlouvu. Jenže jeden z nich se mnou nekomunikuje. Dokládala jsem každou blbost. Trvalo to dva roky a teprve před časem jsem dostala první dávky na bydlení. Mezitím jsem si ale už našla práci,” vysvětluje Jitka. Stalo se jí to, co řadě samoživitelek.
Podmínky pro přiznání příspěvku na bydlení zpřísnila letos v červenci novela zákona o státní sociální podpoře. Pro získání dávky tak není rozhodující to, kdo má v bytě trvalé bydliště, ale kdo tam skutečně žije. Takové přenesení odpovědnosti na sólo rodiče kritizovali odborníci, kteří zároveň varovali před tím, že další byrokratická a administrativní zátěž povede k tomu, že ohrožené rodiny začnou ze systému vypadávat. Třeba jen proto, že s nimi jejich expartner odmítá komunikovat. Podle Institutu pro sociální inkluzi způsobila tato změna další zhoršení už tak dost strašné situace těch nejzranitelnějších.
Jitku zpřísnění uvrhlo do chaosu a dalšího kolečka obav ze ztráty domova. „Kam bych šla? Na ulici,“ říká. „Poprvé jsem po státu něco chtěla a nedostala jsem nic, ale já si nestěžuju. Jen vím, že kdybych neměla rodinu, maminku, která se přestěhovala do chatky a tím pádem mi občas může půjčit, tak to nepřežijeme. Moje strategie byla dlužit vždy jen jeden nájem, ne dva, aby mě nemohli vyhodit. Spadla jsem ze třiceti tisíc měsíčně na devět. Jenom nájem mám patnáct,“ počítá Jitka. Zkušenost, že na nájmu dlužila, pak byla další překážkou pro získání příspěvku na bydlení, u kterého se vyžaduje bezdlužnost.
Jitčina zkušenost, kdy zůstala opuštěná a bez pomoci, v ní vytvořila silný odpor vůči státu. Ten se projevuje různě – třeba i neochotou se nechat naočkovat proti koronaviru. „Stát po mě pořád něco chce, ale když já poprvé v životě chtěla něco po něm, tak se na mě vykašlal. Nevěřím tomu, nevěřím těm institucím ani politikům. Já nebudu vstřícná, když oni taky nebyli,“ vypráví s klidem v hlase. Strašně jí rozumím.
Rodina je základ státu
Slovo rodina patří u českých politiků k jednomu z nejskloňovanějších. Mluví o ní tak často, že člověk po chvíli přestane vnímat, že v politice slouží tento termín k označení velmi specifického druhu rodiny. Bílé. Ze střední třídy. Nukleární. Heterosexuální. Bezproblémové. A pracující.
Cokoliv, co se této představě vymyká, jako by ve světě politických elit neexistovalo. A nastavení dávkového systému tomu přesně odpovídá. I pro fungující rodinu ze střední třídy je příchod dětí finančně náročný. Často se stává, že jsou to právě rodiny, kdo kvůli významnému výpadku příjmů potřebuje najednou pomoc státu a rodičovské dávky začnou brzy doplňovat i nějaké další. Nejčastěji příspěvky na bydlení.
V ekonomickém systému, kde neexistuje dostupné bydlení, kde panují nízké mzdy, kde chybí podpora žen pro jejich návrat do práce, a ty jsou naopak kvůli slevě na dani za nepracujícího partnera (nejčastěji právě ženu) tlačeny k tomu být s dětmi doma spíše déle, není rodinný život vůbec jednoduchý. A jakékoliv další vyloučení, handicap nebo problém tuto skutečnost ještě násobí. U chudých rodin se tak „slévají“ všechny dávky – ty mandatorní i ty chudinské. Bez nich by nepřežily a i s nimi přežívají jen stěží.
Často se říká, že rodina je základ státu. Možná, že by politici a političky měli ještě dodávat, že se to zdaleka netýká každé rodiny. Ty chudé totiž pro stát a jeho instituce představují problémy a terč útoků. Jenže chudoba a bída nejsou slova, pro desítky tisíc domácností je to žitá zkušenost, z níž se lze jen obtížně vymanit, a která se navíc v Česku dědí. Z výzkumu agentury Median z roku 2018 vyplývá, že nedostatkem trpí častěji ženy než muži a míra jejich ohrožení chudobou na rozdíl od mužů neklesá s věkem.
Chudobou nejohroženější jsou také lidé se základním vzděláním, jichž je v této skupině 45 procent. Přirozenou a účinnou prevencí chudoby je dobré rodinné zázemí. Existují vlastně dva typy příběhů. Tím prvním je rodina, která z finančních důvodů nedokázala svým dětem zajistit některé potřeby včetně lepšího vzdělání, naopak byla ohrožena ztrátou bydlení, nezaměstnaností nebo exekucemi. Mladí lidé z takových rodin se v dospělosti častěji potýkají s podobnými problémy jako jejich rodiče. Oproti nim stojí mladí, kteří se s materiální nouzí nepotýkali, měli ve svých rodinách dostatečnou oporu a mohli se rozvíjet, cestovat nebo navštěvovat různé kroužky. Tito lidé často chodili na víceletá gymnázia, mají od rodičů naspořené peníze, a také disponují větším sociálním a kulturním kapitálem. Patřím k té druhé skupině.
Kdykoliv však stojím mezi lidmi, kteří takové štěstí „dobře se narodit“ neměli a poslouchám jejich příběhy, musím se sama sebe ptát: opravdu jsme na základě ideologického přesvědčení, že každý je svého štěstí strůjcem natolik lhostejní, že přihlížíme rozpadům rodin, kumulaci generačních traumat a bereme desítkám tisícům dětí šanci na lepší budoucnost? „Kdybych to měla říct úplně na rovinu, tak mi občas přijde, že stát sociální vyloučení tímto chováním prakticky vyrábí,“ říká Lucie Čonková. V řadě případů má bohužel pravdu.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Reportážní cyklus (A)sociální stát vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.