Foto Aimee Dars Ellis, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0 DEED
Na internetu lze najít pořad rozhlasové stanice Vanguard Radio, v němž Richard B. Spencer nadšeně debatuje o románu Duna a tvrdí, že je to „archeofuturistická“ oslava budoucí rasové války, v níž rasově čistý jedinec vyvede lidstvo z krize a dekadence. Zásadní postava alt-right hnutí, neonacista a bílý suprematista je velkým fanouškem románu Franka Herberta, dokonce o něm mluví jako o své nejoblíbenější knize.
Na krajně pravicové scéně rozhodně není sám. Když šel před třemi lety do kin první díl nové adaptace románu od kanadského režiséra Denise Villeneuvea, na webech bílých nacionalistů, jako jsou Counter-Currents nebo Daily Stormer, se vedly plamenné diskuse o chybách nebo opomenutích, která měla údajně potlačit fašistické vyznění slavné sci-fi ságy.
Se stejným zápalem teď liberální či levicové weby informují o záměrném vymazání všech odkazů na islám. Zdá se, že Villeneuve se nemůže zavděčit žádné straně – důvod je ale prostý, Duna nikdy nebyla pravicová ani levicová, její ideologie byla stejně chaotická jako kontrakultura šedesátých let, která Dunu zrodila a následně také přijala za svou.
Román odehrávající se v tisíce let vzdálené budoucnosti lze číst různě a možná, že právě v tom spočívá jeho největší kouzlo. Paul Atreides může být zároveň spasitel i nebezpečný diktátor, dítě eugenických experimentů i silný jedinec odhodlaný postavit se za svou věc proti celému vesmíru. Ať už se na Dunu díváme z jakékoliv politické pozice, lze v ní najít něco inspirativního a zároveň ideologicky problematického.
Džihád z pouště
Herbertovy prarodiče, k nimž měl nejblíž, patřili k americké sociální demokracii a dokonce pomáhali zakládat socialistickou komunu ve státě Washington. Místo levice ale mladému Frankovi učarovali původní obyvatelé Ameriky. V Herbertově biografii z pera jeho syna Briana nazvané Dreamer of Dune se můžeme dočíst o „indiánovi Henrym“, asi čtyřicetiletém samotáři původně z kmene Hoh, který třináctiletého Franka učil, jak přežít v divoké přírodě. Tento zážitek v něm údajně podnítil silný smysl pro individualismus, z něhož se zrodila nenávist vůči jakékoliv formě vlády. Ta ale v padesátých letech rozhodně nebyla ničím výjimečným.
Herbert stál do konce svého života na straně konzervativní Ameriky. Byl členem zbrojařské National Rifle Association a podporovatelem Ronalda Reagana. Dnes bychom ho možná označili nálepkou „anarchokapitalista“.
Herbert se následně stal republikánem a v padesátých letech působil jako asistent u několika pravicových politiků, nejdéle u senátora Guye Cordona, tvrdého konzervativce vystupujícího proti odborům a podporujícího mccarthismus. Se začátkem šesté dekády ale Herbert nasál nový vítr a odstěhoval se do San Franciska, kde se pomalu formovalo kontrakulturní hnutí, z něhož povstali hippies. Stejně jako jemu podobní vyzkoušel drogy, náruživě studoval zenbuddhismus, četl Junga a také v něm sílila náklonnost k alternativním způsobům života, které měl z dětství spojené s přírodními národy. Fremeni, rebelský pouštní národ z Duny, má nepochybně předobraz právě v nich.
Kontrakultura šedesátých let měla různé podoby a odnože, většinou ale byla fascinována vším neamerickým a nekřesťanským. Jednotlivé proudy také pojila citlivost k ekologickým otázkám. V nich Herberta inspiroval environmentalista Howard Hansen píšící už v druhé polovině padesátých let o nebezpečí ekologického kolapsu civilizace. „Bílí muži pojídají Zemi. Udělají z této planety pustinu, jako je ta v severní Africe,“ řekl mu jednou Hansen a právě tehdy se údajně zrodila Herbertova vize planety Arrakis pokryté nekonečnou pouští.
Fremeni, kteří planetu křižují na obrovských červech, jsou možná v jádru původní obyvatelé Ameriky přežívající v divočině, ale vnější znaky prozrazují inspiraci africkými pouštními národy hlásícími se k islámu. Ten byl do té doby v USA známý jen v souvislosti s afroamerickými nacionalisty, na stránkách Duny nicméně Fremeni vedou džihád, jejich jazyk nápadně připomíná arabštinu a navíc uctívají Mahdiho, což je nejspíš odkaz na samozvaného islámského proroka a vůdce povstání na území dnešního Súdánu z konce 19. století.
Konec bílého muže
První část Duny vyšla v časopise Analog v prosinci 1963, tedy měsíc po atentátu na prezidenta Kennedyho, při němž se americká demokracie otřásla v základech. Herbert Kennedyho nenáviděl a prezidentova popularita, hraničící s kultem osobnosti, se možná propsala do postavy Paula Atreida, který svou pozici vyvoleného jedince vezme až příliš vážně. V druhém dílu románové ságy, nazvaném v češtině Spasitel Duny, se rychle vypaří jeho mesiášská aura, stane se záporákem a jeho osvobozenecký boj končí masakrem vesmírných rozměrů. V tom je cítit Herbertova kritika státní moci a vůbec politiků, kteří si mohou dovolit nadřazovat své zájmy nad zájmy obyčejných lidí.
Herbert nejprve nemohl najít pro svůj román vydavatele. Když kniha v srpnu 1965 konečně vyšla v miniaturním vydavatelství specializujícím se na návody pro opraváře, nejprve se jí moc komerčně nedařilo. Záhy se ale její pověst začala šířit mezi revolučně naladěnými čtenáři a získala i všechny hlavní literární ceny, které se udělují v žánru science fiction. Dobová kritika v Duně viděla velký americký fantastický román, který navázal na Tolkienova Pána prstenů. V šedesátkové kontrakultuře byla britská fantasy mimořádně populární; sám Tolkien naopak Dunu údajně k smrti nenáviděl.
Hippies v druhé polovině šedesátých let četli Dunu jako vizionářský román předpovídající konec „bílého západního muže“. Atreidův útok na Impérium viděli jako antiimperialistický a antikolonizační a srovnávali ho s aktuálními osvobozeneckými válkami ve Vietnamu nebo Alžírsku. Líbilo se jim samozřejmě také vyobrazení drog, které postavám v románu pomáhají otevřít mysl a získat nevídané schopnosti.
Mezi velké fanoušky románu patřil i Steward Brand, vydavatel samizdatu Whole Earth Catalog, který chtěl být informační databází pro členy alternativní kultury a dnes se dá považovat za jakýsi předobraz internetu. Brand pro změnu četl Dunu jako ekologické varování. Katastrofa, která proměnila Arrakis v neobyvatelnou poušť takřka bez vody, čeká i lidstvo, pokud včas nezasáhneme. Dnes ostatně bývá román zařazován mezi pionýrská díla tzv. climate fiction, podžánru sci-fi zabývajícího se vizemi klimatického kolapsu. Není bez zajímavosti, že zatímco drtivá většina sci-fi produkce se týkala technologií, v Duně hrají zásadní roli ekologické systémy a adaptace na ně. Proto zestárla méně než technooptimistická díla Isaaca Asimova nebo A. C. Clarka ze stejné doby.
V eseji Dune Genesis, vydané v roce 1980, píše Herbert o tom, že román začal jako superhrdinský příběh, ale postupně se proměnil v něco jiného. Došlo mu totiž, že „ekologie může být další prostor pro demagogy a rádoby hrdiny… Začal jsem vidět podobu globálního problému, který se nedá oddělit od těch dalších – sociální ekologie, politické ekologie, ekonomické ekologie.“ Jinými slovy, začal přemýšlet o tom, jak se ekologická krize může projevovat v dalších společenských kontextech, což je něco, nad čím dnes, tváří v tvář klimatickému rozvratu, musíme také uvažovat. Respektive to vidíme na vlastní oči.
Silný vůdce, který všechno vyřeší
Ideologické vyznění Duny komplikují divoké zvraty, kterými Herbert čtenáře „mučil“ v následných dílech. Ságu navíc sám nedokončil: než v roce 1986 předčasně zemřel, stihl napsat celkem pět knih a několik povídek. Další díly od té doby píše jeho syn Brian ve spolupráci se spisovatelem Kevinem J. Andersonem a fanoušci se vesměs shodnou, že s odkazem původní Duny pracují značně diskutabilně.
Herbert stál do konce svého života na straně konzervativní Ameriky. Byl členem zbrojařské National Rifle Association a podporovatelem Ronalda Reagana. Dnes bychom ho možná označili nálepkou „anarchokapitalista“. Snoubí se v něm konfliktní odkaz šedesátkové kontrakultury, jejíž část přetavila boj za emancipaci menšin a občanská práva v militantní individualismus a neoliberální všemocnost trhu. Někdo ale Dunu čte jako skrytou kritiku kapitalismu: všechno se zde točí kolem obchodu s kořením, jenž ovlivňuje vnější i vnitřní svět hrdinů.
Režisér a scenárista aktuální filmové adaptace Villeneuve si z Duny vzal hlavně ekologické poselství. Příběh je podle něj „voláním k akci, abychom změnili (…) náš způsob života, způsob, jak jednáme s přírodou a se světem“. Environmentalistická interpretace se ale nutně nemusí s tou fašistickou míjet. Ukazují nám to současné podoby ekofašismu, který pracuje s „etikou záchranného člunu“. Klimatický kolaps vůbec nepopírá, jen ho vidí jako šanci na příchod vůdců, kteří využijí krize k tomu, aby očistili planetu ve jménu bílé rasy od přemnožených méněcenných národů a mohlo se začít od nuly přesně tam, kde civilizace udělala kardinální chyby přijetím demokracie nebo humanismu. Na záchranný člun se přece všichni nevejdeme…
Atreides je přesně takovým prototypem nadčlověka, navíc produktem eugeniky. V těžké době vezme zodpovědnost na sebe a vládne tvrdou rukou, aby prosadil prospěšné změny. Nakonec motto Atreidů „Musím vládnout okem a drápem, stejně jako sokol mezi menšími ptáky“ říká právě tohle. Revolucionář se mění v tyrana.
Ve Spasiteli Duny už se z charismatického vůdce povstání stává cynický tyran. Atreides se srovnává s Čingischánem nebo Adolfem Hitlerem: „Je tu další imperátor v minulosti, kterého by sis podle mého měl všimnout – Hitler. Pobil víc než šest milionů lidí. Docela to ujde na tu dobu.“ Jistým varováním by mohlo být i to, že k Duně se nadšeně hlásí miliardáři Jeff Bezos nebo Elon Musk, kteří možná sami sebe vidí jako Atreidy dneška připravené vyvést lidstvo z krize všemi dostupnými způsoby. I proto je dobré Dunu číst (nebo vidět). Svět, ve kterém klimatický rozvrat povede rovnou k rasové válce, není vůbec nutný.
Autor je redaktor Alarmu.