V poslední den školního roku schválila Sněmovna novelu školského zákona, která mimo jiné ruší povinnost mateřských škol přijímat od roku 2020 dvouleté děti. Debata o tomto tématu se bohužel vedla zcela mimo žitou realitu a bojovalo se především emocemi, dojemnými obrazy batolátek v náručích maminek a strašením, že bláznivé novoty zlikvidují fungující české předškolní vzdělávání.
Téma dvouletých dětí ve školkách není psychologickým dramatem o dětech vytržených z máminy náruče, nýbrž tématem prorodinné a také vzdělávací politiky.
Otázka ale nestojí, zda dvouleté děti do školek patří, či nikoli. Ony tam totiž už jsou a tvoří 12 procent dětí v mateřských školách. V současné době navštěvuje mateřské školy zhruba 45 tisíc dětí mladších tří let. Téma dvouletých dětí ve školkách není psychologickým dramatem o dětech vytržených z máminy náruče, nýbrž tématem prorodinné a také vzdělávací politiky. Dostupnost školek a jejich přímá návaznost na rodičovskou dovolenou by měla být samozřejmou součástí podpory rodin. Může to vypadat různě, třeba i tak, že nárok na místo ve školce získá dítě v den svých třetích narozenin. V předškolním vzdělávání přeci není potřeba, aby děti začaly do školek chodit se začátkem školního roku. Proměnu by si žádalo pouze strukturní zajištění financování a budování dostupných kapacit, protože školky si v současné době nemůžou dovolit držet volné místo pro někoho, komu budou tři roky až za pár měsíců.
Město a vesnice
Ale zpět k dvouletým dětem, které nejsou v dnešních českých školkách žádnou výjimkou. Dvouleté děti jsou nejčastěji přijímány do školek na vesnicích a malých obcích, které jsou vděčné za každé dítě, protože jich je tam nedostatek. Dětí se rodí méně a mnoho mladých odchází za prací do větších měst. Vesnické školky tak dvouleté děti potřebují k zachování vlastní existence. Potýkají se pak ale s mnoha problémy. Dvouleté děti skutečně vyžadují zvýšenou péči a pozornost a vesnické školky musí improvizovat, protože nemají peníze na zajištění většího množství personálu. Většina lidí se domnívá, že v českých školkách připadají na jednu třídu dvě učitelky. Pravda je ale taková, že ty se překrývají pouze relativně malou část dne a většinu času je ve třídě s dětmi učitelka jen jedna. A to je na kolektiv více než dvaceti dětí od dvou do šesti let skutečně žalostně málo.
Ve velkých městech je tomu naopak. Ve školkách je přetlak, ačkoli oproti předchozím letům se snižuje. Před pěti lety se do školek běžně nedostávaly ani děti tříleté. Dostat ale do školky dítě, kterému jsou tři roky až během podzimu, není samozřejmostí ani dnes. Ženy, které měly tu smůlu a porodily třeba v září, přestanou ve věku tří let dítěte dostávat tzv. rodičák, ale na školku si musí ještě rok počkat, pokud tedy nemají na školné ve školkách soukromých. Problém je tak nejpalčivější pro nízkopříjmové rodiny ve velkých městech.
Ideologie „normálního světa“
V pátek schválená novela vyšla z pera Václava Klause mladšího. Ten téma školek využívá pro svou kulturní válku, ve které brání „normální svět“ proti „šíleným ideologiím“. Podle něj jsou české mateřské školy světovou špičkou a „šílené ideologie“ je chtějí zničit. Vyplývá to aspoň z komentáře, ve kterém Klaus mladší tvrdí, že kvůli ideologickým novotám už si děti ve školkách nepochutnají ani na knedlíčcích, které mají tak rády, a že systém školek bude zlikvidován dvouletými dětmi, které rozbourají funkční denní režim.
Pravda není ani jedno. Knedlíky na jídelníčcích českých školek stále figurují a dvouleté děti fungování školek zachraňují tam, kde by pro nedostatek dětí starších tří let musely školky zavřít. Pozoruhodné je i tvrzení, že je naše mateřské školství světovou špičkou. Podle čeho to Václav Klaus mladší měří? Mezi kritéria posuzování kvality předškolního vzdělávání patří například počet dětí na jednu učitelku (za ideální se považuje osm dětí), profesní kvalifikace učitelek (vysokoškolské vzdělání), procento HDP věnované na předškolní výchovu atp. Ani v jednom z těchto kritérií to v Česku není až tak slavné. Systém předškolního vzdělávání v ČR je nicméně opravdu v zásadě dobrý, zvlášť když uvážíme, jak je tento resort podfinancovaný. Česko dává na předškolní vzdělávání čtyřikrát méně, než je průměr OECD, a přesto dělají učitelky skvělou práci. Avšak představa, že každá inovace je ohrožením špičkové kvality, je hodně mimo realitu. České předškolní vzdělávání může nejvíc ztratit právě takovýmto demagogickým a zkostnatělým způsobem uvažování. Dokud se novely zákonů budou odvíjet od vyfantazírovaných ideologických střetů namísto od reálného stavu a reálných problémů konkrétních lidí a institucí, profitovat z toho budou jen politici Klausova typu. Školkám, dětem ani rodičům to nepomůže.
Autorka vyučuje na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.