Foto Unsplash, Creative Commons, CC0 1.0
Vláda schválila nákup stíhaček za více než 150 miliard a plánuje stavbu čtyř jaderných bloků za cenu několika bilionů korun. Současně není ochotná nalézt několik set milionů korun na školství. Chybějící peníze pro školy jsou tématem neuvěřitelných devět měsíců v řadě, od loňského prvního návrhu státního rozpočtu. Někdo by si skoro mohl myslet, že vláda školství nenávidí.
Kudy potečou peníze?
Zajistit dětem kvalitní vzdělání je jeden ze základních úkolů čehosi, čemu říkáme moderní stát. Jak potom nazvat stát, který měsíc za měsícem krkolomně řeší, jestli mu stojí za to zaplatit pro děti asistentky nebo kuchaře ve školách? Zažitá terminologie nestačí.
Vládu primárně neohrožují dezinformace ani populisté, ale neschopnost seřadit si priority správným způsobem.
Je celkem jedno, že v současné situaci se už nejedná o apokalypsu loňského roku, kdy hrozilo, že se ve školství škrtnou jednotky či dokonce desítky miliard. Místo abychom diskutovali návrhy na reformy vzdělávání, redukci osnov, rušení známkování, vyrovnávání propastných rozdílů mezi školami, chybějící řízení kvality vzdělávání na základních školách či zrušení ostudné segregace (výčet by mohl ještě dlouho pokračovat), schází se zástupci odborů, ministr školství, ministr financí a premiér, aby se pobavili o tom, jestli stát může uvolnit zhruba 800 milionů korun pro regionální školství na platy uklízečů, školnic a dalších nepedagogických pracovnic a pracovníků.
Výsledkem mimořádného jednání je, že si to český stát nemůže dovolit. Kupodivu po tomto oznámení vláda nerezignovala, byť není jasné, jaký je vlastně smysl její existence, když není schopná vyřešit tak triviální a současně zcela esenciální věc, jako je zajištění financování pro vzdělávání dětí.
Podle ministra školství by se mělo řešit, jestli by nepedagogické pracovníky neměli financovat přímo zřizovatelé, a finance by k nim tedy neměly plynout přes rozpočtové určení daní. To je sice možné, ale z hlediska financí státu jako takového je docela jedno, kudy peníze potečou. Pořád to jsou jedny a ty stejné veřejné finance. Mimo to by měl postup vypadat obráceně, tedy že se nejprve připraví cesty financování a až pak se provedou změny, na které budou školy připraveny.
Může si stát dovolit kuchařky pro děti?
V tuto chvíli je tedy na každém řediteli dotčené základní školy, kde a jak sežene chybějící peníze na často minimální mzdy nepedagogických pracovníků. Jestli pomůže starosta obce, udělá sbírku nebo žáci budou pracovat na poli, a něco tak do školního rozpočtu přinesou. Možná by si na sebe uklízečky měly vydělat samy a smetené nečistoty prodávat na trhu kryptoměn.
Z opakovaných šetření a srovnání vyplývá, že čeští ředitelé jsou v rámci Evropy nejvíce zatížení administrativou. To znamená, že mají nejméně času a prostoru věnovat se pedagogickým záležitostem, jako je vedení učitelů, nebo hospitaci ve výuce. Místo vzdělání se věnují hledání peněz, sepisují žádosti o granty, vyplňují stohy formulářů o využívání asistentů a modlí se před každým novým rozpočtem, aby nebyli od dalšího roku v mínusu.
Premiér Fiala se rád zaklíná tím, jak zatočí se zbytečnou byrokracií. Ale ta „zbytečná“ byrokracie je přesně tohle. Že hodíte problém na ředitele škol, místo abyste ho „odpovědně“ vyřešili. Hlavním nepřítelem vlády jsou prý populisté, nicméně populisté kupodivu chápali mnohem lépe, že když chcete ve školství něco změnit, nemůžete měsíc za měsícem řešit pořád dokola chybějící peníze. Není to úplně složitá úvaha.
Celý stres a jednání, do kterých se zapojují lidé, kteří by měli řešit úplně jiné věci, se přitom koná kvůli částce, jež se rovná několika svařeným trubkám v jednom budoucím reaktoru nebo několika dílům stíhaček F-35. Takhle nastavené priority mají obvykle režimy typu KLDR, a ne demokratické státy uprostřed Evropy. Vládu primárně neohrožují dezinformace ani populisté, ale neschopnost seřadit si priority správným způsobem.
Autor je redaktor Alarmu.